|
Nad členstvím kamaráda Džulajdy v trampské osadě "Strážci skal"
se začala stahovat bouřlivá mračna. Osadě docházela trpělivost,
ucho od džbánu hrozilo utržením, a oblíbený osadník sklízel
vlastní sazenice.
“Ať
jedeme, kam jedeme, hned zapadne do hospody,” zlobil se onehdy
šerif Klika.
“A dělá trampingu ostudu – pokoušel se platit pivo camrátkama!”
“Džulajda vandruje od výčepu do spacáku a naopak,” přisadil si
další osadník.“ Neumí rozdělat oheň a Vlajku taky neumí celou.”
Osadníci svorně odsoudili Džulajdovo pojetí trampingu, kromě
osadnice Dešťové Kapky, která si zrovna pročesávala dlouhé tmavé
vlasy, takže nevnímala co se děje, a kromě pacifisty Péti, který
se zrovna snažil přemluvit kocourka Macka, aby zapomněl
nezdvořilá slova, jimiž Džulajda obohatil jeho prostinkou slovní
zásobu.
“Měli jsme ho zabít hned, když získal členství v osadě,”
prohlásila drsná osadnice Rybí Žábra. A dodala s významným
gestem, že se to dá ještě napravit.
“Džulajda je náš kamarád a věrný člen osady,” rozhodl šerif
Klika, “a to i přes vážné prohřešky proti čistým ideálům
trampingu. Jako výraz kamarádské důvěry navrhuju svěřit
Džulajdovi znovu pro tento rok psaní osadní kroniky. Takové
pověření ho potěší a donutí ho nad sebou přemýšlet.”
“Ať do ní nelepí pivní tácky jako minule,” houkla Rybí Žábra.
“Nebo ho zabiju.”
o o
o
Přiblížil se čas podzimního potlachu. Současně s přípravou dřeva
se tradičně obnovuje osadní slib, aby se pracovní brigády
zúčastnili všichni a nikdo se nevymlouval. Když tedy v tichém
soumraku předpotlachové soboty byla dokončena úprava tlachoviště
a připravená hranice byla rozebrána a uschována před deštěm
a všetečnými špagátníky, shromáždili se členové T.O. "Strážci
skal" u Skály Osadních Slibů, aby slavnostně utvrdili své
kamarádství.
“Přednesu slib osadě, a vy všichni pak řeknete SLIBUJI NA
SVOU TRAMPSKOU ČEST,” řekl pohnutě šerif. “Tak začneme – JÁ,
JAKO TRAMP, SLIBUJI VĚRNOST OSADĚ STRÁŽCI SKAL ... “
V tu chvíli šerifa něco zatahalo vzadu za maskáč. Šerif se
otočil, pohlédl dolů a uviděl kocourka Macka a psíka Hafíka, jak
se domáhají jeho pozornosti.
“Co rušíte?” zeptal se nevrle.
“To nám nařídil Džulajda!” bránil se Hafík. “Máš přestat
blábolit, abysme mohli jít do hospody. Džulajda nám chce
ukázat, jak se dělají bábovičky z pivní pěny.”
celá povídka
Stačí jich pět -
nebo nestačí?
Traduje se (a možná je to i pravda), že
Wabi Ryvola kdysi prohlásil, že k napsání dobré povídky klidně
stačí pět vět. Toto prohlášení se mezi psavci ujalo a nikdo
o tom nepochyboval. Ale my na chvilku zaváháme - je opravdu možné
vytvořit pětivětou povídku, aby měla jako správná klasická
povídka úvod do děje, rozvíjení zápletky, krizi,
rozuzlení zápletky, nějaké to ponaučení a na závěr pointu? Na
každou z těch částí by měla stačit jedna věta. Něco ve
stylu následujícího příkladu:
1. Chtěl jsem napsat povídku.
2. Ale nemohl jsem najít tužku, i když
jsem ji usilovně hledal ve všech kapsách a ve žracáku,
a rozhrabal jsem ležení kamarádů.
3. Osadníky to rozzlobilo, odehnali mě
a zakázali mi přibližovat se k jejich báglům.
4. Věděl jsem, že tam nějakou tužku jistě
mají, ale když jsem se v noci plížil po campu a chtěl
prohledávat jejich žracáky, nastražili na mě důmyslnou past,
něco jako na pastičku myši, a ta zacvakla.
5. Past mi udělala modřinu na ukazováčku,
Maruška přinesla náplast a musel jsem jí slibit, že tužku
přestanu hledat a s povídkou taky přestanu otravovat.
6. Maruška objevila moji tužku - nosím ji
totiž stále u sebe na šňůrce na krku a zapomněl jsem na to.
Moc nám to nepomohlo, přestože vidíme na
příkladu, že pětivětá povídka nemůže
být povídkou, ale spíš popisem nějaké menší příhody - pokud by
ovšem každá z oněch pěti vět nebyla
roztažená přes tři stránky.
Když nebudeme zarputile trvat na přesně
pěti větách, můžeme shovívavě přijmout jako pětivětou i velmi
krátkou povídku.
 Takové,
jaké se vyskytovaly v Táborovém ohni Mladého světa a byly
poplatné jeho omezenému rozsahu. Odtud můžeme načerpat další
příklady:
DÉŠŤ
Prší. A co má být? Já
mám déšť rád. Krásný podzimní vandr, sedím někde pod převisem
a přes plameny ohně pozoruji déšť. Chvílemi zažene poryv větru
dešťové kapky až ke mně. Sem tam se z lesa ozve pískot
promočeného ptáka. Prší, spousta lidí sedí doma u televize
a nadává na počasí. Usínám a poslouchám vítr a šumění deště
a přemýšlím o tom, jak mi bude zítra fajn, až vyjdu do lesa
a budu tam úplně sám. Prší. Je psí počasí.
Faust, T.O. Montana, 1973
NEBE
Ležel jsem v trávě,
batoh pod hlavou a koukal do nebe. Bylo jasně modré. Slunce se
zrovna převalovalo kdesi přes kopec. Přišel ke mně kamarád
a povídá: "Prosím tě, co na tom nebi pořád vidíš?" Povídám:
"Podívej se!" Tak jsme si lehli oba a koukali. Ptám se: "Co
vidíš?" - "No přece nebe." - "A jaký je?" - "No přece modrý.
A proč se tak blbě ptáš?" - "Jen tak."
Vstal jsem. Vybral jsem
z kapsy brejle. Podíval jsem se přes skla, o nichž kluci
tvrdili, že by se hodily do hvězdářského dalekohledu. Hned se
všechno - stromy, keře, tráva - přiblížilo z mlhavé dálky
a všechno vypadalo úplně jinak. Jen nebe ne. Bylo pořád stejně
modré.
Anila, 1974
Na uvedených příkladech z Táborového ohně
v Mladém světě vidíme, že věc s pětivětou
povídkou může být zapeklitá. Je tedy možné napsat dobrou
klasickou povídku o pěti větách, jak
uvedl Wabi Ryvola, nebo ne?
|
.jpg)