Hlavní stránka

 

leden 2019

 

Canc na uvítanou:

"Poněkud pomalu a divně

léto z nás vyprchává -

opřeni o strom

stojíme ve sněhu

s kytarou -"

 -  Žanek, z básně "K novým vandrům", TO MS 1974

 

 

     Povídka: "Bez domovenky"

 

Nad členstvím kamaráda Džulajdy v trampské osadě "Strážci skal" se začala stahovat bouřlivá mračna. Osadě docházela trpělivost, ucho od džbánu hrozilo utržením, a oblíbený osadník sklízel vlastní sazenice.

  “Ať jedeme, kam jedeme, hned zapadne do hospody,” zlobil se onehdy šerif Klika. “A dělá trampingu ostudu – pokoušel se platit pivo camrátkama!”

  “Džulajda vandruje od výčepu do spacáku a naopak,” přisadil si další osadník.“ Neumí rozdělat oheň a Vlajku taky neumí celou.”

   Osadníci svorně odsoudili Džulajdovo pojetí trampingu, kromě osadnice Dešťové Kapky, která si zrovna pročesávala dlouhé tmavé vlasy, takže nevnímala co se děje, a kromě pacifisty Péti, který se zrovna snažil přemluvit kocourka Macka, aby zapomněl nezdvořilá slova, jimiž Džulajda obohatil jeho prostinkou slovní zásobu. 

    “Měli jsme ho zabít hned, když získal členství v osadě,” prohlásila drsná osadnice Rybí Žábra. A dodala s významným gestem, že se to dá ještě napravit.

   “Džulajda je náš kamarád a věrný člen osady,” rozhodl šerif Klika, “a to i přes vážné prohřešky proti čistým ideálům trampingu. Jako výraz  kamarádské důvěry navrhuju svěřit Džulajdovi znovu pro tento rok psaní osadní kroniky.  Takové pověření ho potěší  a donutí ho nad sebou přemýšlet.”

   “Ať do ní nelepí pivní tácky jako minule,” houkla Rybí Žábra. “Nebo ho zabiju.”

o o o

 

  Přiblížil se čas podzimního potlachu. Současně s přípravou dřeva se tradičně obnovuje osadní slib, aby se pracovní brigády zúčastnili všichni a nikdo se nevymlouval. Když tedy v tichém soumraku předpotlachové soboty byla dokončena úprava tlachoviště a připravená hranice byla rozebrána a uschována před deštěm a všetečnými špagátníky, shromáždili se členové T.O. "Strážci skal" u Skály Osadních Slibů, aby slavnostně utvrdili své kamarádství.

   “Přednesu slib osadě, a vy všichni pak řeknete SLIBUJI NA SVOU TRAMPSKOU ČEST,” řekl pohnutě šerif. “Tak začneme – JÁ, JAKO TRAMP, SLIBUJI VĚRNOST OSADĚ STRÁŽCI SKAL ... “

   V tu chvíli šerifa něco zatahalo vzadu  za  maskáč. Šerif se otočil, pohlédl dolů a uviděl kocourka Macka a psíka Hafíka, jak se domáhají jeho pozornosti.

  “Co rušíte?” zeptal se nevrle.

  “To nám nařídil Džulajda!” bránil se Hafík. “Máš přestat blábolit, abysme mohli jít  do hospody. Džulajda nám chce ukázat, jak se dělají bábovičky z pivní pěny.”

 

celá povídka

 

 Stačí jich pět - nebo nestačí?

 

Traduje se (a možná je to i pravda), že Wabi Ryvola kdysi prohlásil, že k napsání dobré povídky klidně stačí pět vět. Toto prohlášení se mezi psavci ujalo a nikdo o tom nepochyboval. Ale my na chvilku zaváháme - je opravdu možné vytvořit pětivětou povídku, aby měla jako správná klasická povídka úvod do děje, rozvíjení zápletky, krizi, rozuzlení zápletky, nějaké to ponaučení a na závěr pointu? Na každou z těch částí by  měla stačit jedna věta. Něco ve stylu následujícího příkladu:

 

1. Chtěl jsem napsat povídku.

2. Ale nemohl jsem najít tužku, i když jsem ji usilovně hledal ve všech kapsách a ve žracáku, a rozhrabal jsem ležení kamarádů.

3. Osadníky to rozzlobilo, odehnali mě a zakázali mi přibližovat se k jejich báglům.

4. Věděl jsem, že tam nějakou tužku jistě mají, ale když jsem se v noci plížil po campu a chtěl prohledávat jejich žracáky, nastražili na mě důmyslnou past, něco jako na pastičku myši, a ta zacvakla.

5. Past mi udělala modřinu na ukazováčku, Maruška přinesla náplast a musel jsem jí slibit, že tužku přestanu hledat a s povídkou taky přestanu otravovat.

6. Maruška objevila moji tužku - nosím ji totiž stále u sebe na šňůrce na krku a zapomněl jsem na to.

 

Moc nám to nepomohlo, přestože vidíme na příkladu, že pětivětá povídka nemůže být povídkou, ale spíš popisem nějaké menší příhody - pokud by ovšem každá z oněch pěti vět nebyla roztažená přes tři stránky.

 Když nebudeme zarputile trvat na přesně pěti větách, můžeme shovívavě přijmout jako pětivětou i velmi krátkou povídku. Takové, jaké se vyskytovaly v Táborovém ohni Mladého světa a byly poplatné jeho omezenému rozsahu. Odtud můžeme načerpat další příklady:

 

DÉŠŤ

Prší. A co má být? Já mám déšť rád. Krásný podzimní vandr, sedím někde pod převisem a přes plameny ohně pozoruji déšť. Chvílemi zažene poryv větru dešťové kapky až ke mně. Sem tam se z lesa ozve pískot promočeného ptáka. Prší, spousta lidí sedí doma u televize a nadává na počasí. Usínám a poslouchám vítr a šumění deště a přemýšlím o tom, jak mi bude zítra fajn, až vyjdu do lesa a budu tam úplně sám. Prší. Je psí počasí.

                                             Faust, T.O. Montana, 1973

 

NEBE

Ležel jsem v trávě, batoh pod hlavou a koukal do nebe. Bylo jasně modré. Slunce se zrovna převalovalo kdesi přes kopec. Přišel ke mně kamarád a povídá: "Prosím tě, co na tom nebi pořád vidíš?" Povídám: "Podívej se!" Tak jsme si lehli oba a koukali. Ptám se: "Co vidíš?" - "No přece nebe." - "A jaký je?" - "No přece modrý. A proč se tak blbě ptáš?" - "Jen tak."

Vstal jsem. Vybral jsem z kapsy brejle. Podíval jsem se přes skla, o nichž kluci tvrdili, že by se hodily do hvězdářského dalekohledu. Hned se všechno - stromy, keře, tráva - přiblížilo z mlhavé dálky a všechno vypadalo úplně jinak. Jen nebe ne. Bylo pořád stejně modré.

                                               Anila, 1974

 

Na uvedených příkladech z Táborového ohně v Mladém světě vidíme, že věc s pětivětou povídkou může být zapeklitá. Je tedy možné napsat dobrou klasickou povídku o pěti větách, jak uvedl Wabi Ryvola, nebo ne?

 

 

 

 

 

Canc na rozloučenou:

"Ty víš, že toulání je tvůj život. Dokud jediný kout ještě zbude, který jsi nepoznal, budeš se zachvívat nedočkavostí při spatření prašné cesty." 

                                                                 - Wabi, TO MS, 1967

 

Hlavní stránka