|
Snídaně v grandhotelu - 9. pokračování
9. KAPITOLA
Dostat se z ulice do sálu loutkového divadla se Žanetě málem nepodařilo. Nejdřív musela projít domovním průchodem. Potom minout lítací dveře do bufetu a zatočit vpravo do chodby u veřejné knihovny. U šaten zabloudila, ale správným směrem ji navedly značky kašpárka, které jí ukázaly cestu z knihovny přes dvůr přímo do domovního vchodu za zachovalou, ale zamčenou kašnou. Vedle vchodu vítala dětské diváky dřevěná postava roztančené loutky v životní velikosti. Jedno placaté zčernalé chodidlo loutky se utápělo v louži, a jedno ucho nejspíš používali holubi jako odpočívadlo. Domovní vchod s kulatými okénky původně patřil starému kinu, jako celé divadlo. Vestibul se snažil obrázky a nástěnkou plnou fotografií naladit prostředí do veselého pohádkového světa, ale bylo to marné. Všude se nacházely stopy po promítání a starých filmech. Na stěnách jakoby se tajemně plouhaly smutné postavy z černobílých němých filmů, a chystaly sestupit dolů a hovořit s diváky. Z vestibulu se Žaneta promotala těžkým zaprášeným závěsem do setmělého malého sálu, kde možná zbytečně svítilo slabé světýlko na poslední řadu sedadel. Ale svítit tam muselo, pod kobercem číhaly nízké schody. Jeden velký reflektor mířil na jeviště a osvětloval kousek kulisy barevné chaloupky v pustém lese. Kolem dubu s vystouplými kořeny sebou cukala jakási pitvorná loutka na nitích a dřeváky dupala do jeviště. „Co tu děláte?“ ozvalo se ve tmě vedle Žanety. Napřímila se, snažila se vypadat důležitě, a požádala: „Potřebuju mluvit s vedoucím.“ Tma vedle Žanety zavolala: "Fílo! Vlezla sem ňáká holka a něco chce!“ Chvilku se nic nedělo. Potom do světla na jevišti vstoupil mladý muž. Přiclonil si oči, ale nestačilo to. Seskočil do sálu, zůstal stát pod forbínou a zavolal na vetřelkyni: „Prosím vás, můžete jít ke mně?“ Žaneta poslechla. Zblízka pak zjistila, že ten vedoucí Fíla není přívětivý typ. Hubený dlouhán v tmavém triku od krku až k útlým bokům, odřené kalhoty pohodlného střihu, aby se mohl jedním skokem přenést zpátky nahoru z hlediště na jeviště. Když ve světle nad jevištěm uviděl Žanetu, její rudočervený zjev, počínající háčkovanou čapkou rudých vlasech, pokračující sakem na pleteném svetru a až k podlaze plandající sukní, přejel po ní překvapeným pohledem a řekl: "Co je? Sem nikdo nesmí. Vy jste ta dobrovolnice z magistrátu?“ „Žaneta,“ vyhrkla Žanetka a honem napřímila ruku. Je potřeba spřátelit se dřív, než se začne přemýšlet. „Žaneto. Mysleli jsme, že jste to vzdala. Jo, a my si v souboru tykáme – nevadí, že ne? Takže Žaneto, uměla bys přibarvit les s muchomůrkama? Nějak nám bledne.“ „A botičky!“ vřískl někdo vzadu ve tmě scény. „Ať ušije botičky pro stonožku!“ „No jo,“ praštil se Fíla dlaní do čela, „potřebujeme obout stonožku. Sežeň si míry, a taky nevím...“ Fíla se otočil do tmy scény. „Kolik má ta stonožka nožiček?“ „Šedesát,“ řekl hlas za kulisou chaloupky, něco odtud vyletělo, a na Žanetčině hrudníčku přistála roztomilá miniaturní filcová botička zdobená maličkými kraječkami. „Zkoušet pohyb nožiček se musí brzy před Mikulášem. Hodně to spěchá, Žaneto, tohle je jako vzor,“ řekl Fíla tónem, na který se neodmlouvá. „Šedesát bot. Každá jiná. Nic lesklého a výrazného, ať to ve světle nesvítí. Látky jsou ve skladu.“ „Ať za mnou příde, já jí to vydám!“ vřískl hlas ze tmy. Fíla pokračoval: „Žaneto, zastav se tu zítra odpoledne po představení, zajdem do bufetu a proberem tu barvu na muchomůrky. Uděláme si taky plán, kdy budeš chodit, abys byla u zkoušek. To je zatím všechno - pracuješ někde?“ Teď přišla Žanetčina chvíle. Odpověděla ledabyle, jakoby to říkala každý den: „Jsem švadlena v salonu u módní návrhářky.“ „To se hodí,“ potěšil se Fíla, „někoho na šití a návrhy rekvizit právě potřebujeme. Tak přijď zítra. Nezapomeň si vyzvednout látky na botičky. Je to za těmi schůdky, pak doleva. Pomalované dveře.“ Fíla se otočil a vyskočil zpátky na forbínu. Ohlédl se ještě po Žanetě a zdálo se, jakoby nevěřícně jen tak pro sebe zavrtěl hlavou. Žaneta svírala v dlani botičku, a kdyby to šlo, zpívala by nahlas vítěznou píseň. Bude pracovat pro divadlo! Malovat muchomůrky - to jsou přece kulisy. Je scénografka, to jí nikdo neupře! Ani mazaný bohatý Hornáš. Představa domečku za Prahou se znovu vynořila na programu Žanetiných snů. Ale nějak bledě…
|
