|
Snídaně v grandhotelu - 10. pokračování
10. KAPITOLA
Od osudového listopadového pátku prožívala Žaneta každou chvíli jako hrdinka romantického filmu. Svět se kolem ní točil jako dětský kolotoč, kdy se neví, jaký koník, slon nebo autíčko se v otočce před ní vynoří. Dokud Žanetu nepropustili ze zaměstnání, byl pro ni sklepní archiv s regály a oknem zakrytém sušenými květinami příjemnou skrýší. Žanetě míjely roky života v bezpečném pohodlí, znala jen péči matky, milostné románky s nápadníky, a myšlenky na svatbu a domeček za Prahou. Najednou ji události, zaviněné snídaní v grandhotelu, hodily do víru povinností a skutečné práce. Třeba botičky pro stonožku – když celá roztržitá přišla odpoledne domů ve strachu, jestli zvládne ušít šedesát kousků, dřív než za rok, už v předsíni ji matka vítala slovy, cože to vleče za ranec. „To je do práce na Mikuláše,“ zkusila se Žaneta vykroutit z přiznání, že dobrovolničí v divadle loutek. Sama nevěděla, proč neřekla pravdu. Ale matka ji zaskočila. S nadšením vyhrabávala barevné čtverce filců a kousky všelijakých látek a drobností. A rozhodla. Zapojíme Kučerovou shora! Já budu stříhat, Kučerka sešívat a Žaneta zdobit. Mašličky a kraječky se zašijou rovnou do švů, to dá rozum. Kdyby se sem dal knoflíček, byla by to hezká taštička, vidíš, Žaneto? V sobotu Žaneta vyčkávala na ulici před bufetem knihovny, až skončí v loutkovém divadle odpolední představení. V háčkované tašce nesla dvacet botiček, které matka s Kučerkou seshora našily už dopoledne. Žaneta je ještě před obědem stačila ozdobit. Trochu se stmívalo, ve svítících oknech bufetu bylo vidět na police v baru, a na fotografie z loutkových her rozvěšené po stěnách. Když z průchodu začali vycházet rozdovádění dětští diváci provázení rodiči nebo babičkami, Žaneta se pohnula a s tlukoucím srdcem šla za Fílou, jak se včera domluvili. Čekal na ni ve vestibulu. Žaneta honem vyndavala ušité botičky a Fíla byl její pílí překvapen. Nesmírně překvapen. Odnesli botičky do zkušebny, vrátili se zpátky na dvůr a odtud šli do bufetu. Byla skoro tma, slabé osvětlení, a Fíla vedl Žanetu za ruku ke dveřím, aby se mu neztratila. Divadelníci mají v bufetu vyhrazený kulatý stůl se spoustou židlí, v rohu místnosti hned vedle baru (to aby nemuseli daleko chodit pro pití). Postupně ke stolu přicházeli a zdravili Žanetu jako starou známou. Jenom jedna z loutkohereček, mladá a vyzývavě hezká, stíhala vetřelkyni s rudými vlasy nelibými pohledy. Zřejmě se jí nezdálo, že byla přivedena ke stolu tak důvěrně. Žaneta si objednala čaj a povídali si s Fílou, jak to v divadle chodí. „Podívej, Žaneto, zaskočíš k nám po každém představení, nebo kdykoli budeš mít čas,“ říkal Fíla, „rád bych, kdyby to mohlo být tak dvakrát nebo třikrát za týden.“ Loutkoherečka se snažila tvůrčí hovor narušit. Postavila se za jejich židle a předváděla jim nad hlavami, velmi hlasitě, nějaké repliky ze hry. „Děkuji ti princi, že jsi mě vysvobodil,“ pištěla. Fílu to nerozhodilo, ani se po ní neohlédl. „Zkus to vejš!“ vyzval ji někdo u stolu. „Děkuji ti princi, že jsi mě vysvobodil,“ zapištěla znovu tak vysoko, že skleničky nad barem zacinkaly. Kdyby takhle mluvila běžně, posluchači by utekli, ale když si Žaneta představila loutku, podupávající na jevišti a mávající ručičkami, bylo to vlastně správně. Jenom Fílu schválnost vyrušování nahněvala. Otočil se k narušitelce, podíval se jí nahoru do tváře a něco jí řekl. Loutkoherečka trochu zčervenala. Beze slova se jako uražená odebrala ke své sklenici a okázale se začala bavit s ostatními. Byla to malá epizoda, ale Žaneta, vycvičená bojem s jinými dívkami o nápadníky, si ji uložila do paměti. Umínila si, že na princeznu s pištivým hlasem bude dávat pozor. Když se divadelníci rozcházeli, Fíla doprovodil Žanetu z bufetu na roh ulice a loučil se s ní, jakoby mu na ní záleželo. Udělaly na něj dojem botičky pro stonožku, nebo sama Žaneta? Ten večer Žaneta s novým elánem zdobila další ušité botičky, a ženich Viták poslal zprávu. Daří se mu dobře a vzpomíná. Je v nějakém italském městě. Ještě neví, kdy se vrátí. Kdybys mi vrátil těch čtyřicet tisíc, vzdychla Žaneta a podívala se, jestli prázdná vkladní knížka bezpečně odpočívá v košíčku s háčkováním. Do snídaně s Hornášem zbývají dva týdny. Žaneta se po dnešku jistě může považovat za osobu pečující o scénu divadla. Potom bude vkladní knížka k prasknutí plná …
|
