|
Snídaně v grandhotelu - 7. pokračování
7. KAPITOLA
Temné páteční ráno bylo studené a dušičkové, jak se na listopad sluší. Ještě pár dní, a o svaté Kateřině může poletovat sníh. Jedinou naději pro přívětivý nadcházející víkend slíbily proužky bezmračného svítání, které nad střechami domů prosvětlovaly městskou mlhu. Možná se za chvíli ukáže slunce, a Žanetce nebude jen ve svetru a rudém sáčku taková zima… Musela chladné ráno trpělivě snášet, protože podle pokynu pana vedoucího zamířila k úřadu práce. Bylo třeba se zapsat do evidence nezaměstnaných. Z domova proklouzla jako myška, aby matka nepoznala, že nejde jako každý pracovní den do archivu. Bláhově se domnívala, že jí úřad práce přidělí adresu nového zaměstnání, hned si tam dojde, a večer matce prostě oznámí, že šla za lepším. Pracovní úřad sídlí v zastrčené neprůjezdné ulici, ve starém domě s opravenou fasádou. Na chodníku postává řada převážně mladších mužů, čekajících, až se v osm hodin otevřou domovní dveře oblepené úředními vývěskami. Muži mají v sobě něco z Tomáše Vitáka, ale ten by se zařadit na chodník bez donucení nešel. Žaneta zahlédla i dívky, připomínající studentky. Možná vyšly ze škol, a skončily jim poslední prázdniny… Žaneta se postavila na konec řady a vzala do zkřehlých rukou mobil. Ženich Viták se stále neozýval, ačkoli toužebně čekala zprávu, jakou lstivou léčku na získání Hornášova milionu se svým divadelním parťákem vymysleli poté, co odešla z hospody poblíž viaduktu. Jsou přece možnosti, jak takovou léčku nastrojit, vídá se to ve filmech. Žaneta by přivítala, kdyby mohla Hornáše a jeho asistentku odvést do pracovny samotného divadelního ředitele, kde by je sám ředitel srdečně přivítal a představil Žanetu jako skvělou spolupracovnici přes kulisy, bez které by si divadlo zoufalo. Bohatý muž Hornáš by se zastyděl, že slečnu scénografku podezíral z podvádění, a sázku uzavřenou v grandhotelu při snídani by hbitě vyrovnal. Tohle snad může kamarád údržbář zařídit? Před Žanetou na chodníku netrpělivě postává pěkně oblečená a upravená asi padesátiletá paní. Na rukou nemá rukavice, ale zlaté prsteny. Z rukávu kabátu jí až ke dlani klouže těžký zlatý náramek. Tohle Žanetu překvapilo. Jak někdo může žádat o podporu v nezaměstnanosti drze ověšen drahými předměty? Paní snad ucítila v zádech Žanetin pohled, otočila se a pronesla: „To je doba, než odemknou. Proč nás nepustí dovnitř? Mohli bychom se posadit v teple.“ Někde poblíž na kostelní věži odbíjejí hodiny. Řada nezaměstnaných se pohnula a vstupuje do domu. Žaneta s nimi. Chodba vede zástup kolem několika dveří až do silně osvětlené klenuté místnosti, určené k zápisu nových uchazečů. Polovinu místnosti zabírají dvě skleněné přepážky, ve zbytku prostoru kolem stěn se táhnou pultíky pro psaní vestoje a židle. Nezaměstnaní se nahrnuli k přepážkám a vlekli s sebou i Žanetu. Nad jednou přepážkou se objevila hlava úřednice. „Pánové, netlačte se tolik! Srovnejte se za sebou. Kdo si už vzal formulář, jděte si ho vyplnit! Přicházejte postupně, všechny odbavíme, nebojte se.“ Včera bylo patnáctého, uvědomila si Žaneta. Zřejmě hodně zaměstnanců skončilo u svých šéfů jako ona. Někdo Žanetu pustil před sebe, nebo ji tam dostrkali, a najednou byla na řadě. Za skleněnou stěnou u monitoru počítače a hustě popsaného stolního kalendáře sedí mladá úřednice. Ve stejných letech jako Žaneta. Ale vzhledem si podobné nejsou. Úřednice má pečlivě nalíčenou tvář, vlasy zčesané do strohého účesu, a oblečení jako podle kancelářského dress code. Bílá blůzka s nápaditě řešenými prohnutými manžetami. Žaneta si okamžitě všimla, že se jí na prostředníčku levé ruky třpytí zásnubní prsten. Zlatý kroužek s bílým kamínkem. Diamant? Viták by snoubence Žanetě nikdy nic takového nekoupil. Ani by se s ní nechtěl zasnoubit. Možná by řekl jo, holka, když pořád votravuješ, tak se teda vezmem. Ale až někdy jindy, teď nemám čas. „Máte doklady? Zápočtový list?“ zeptala se zasnoubená úřednice. Upřeně se zadívala přes skleněnou stěnu na Žanetu, jakoby se jejího zjevu trochu lekla. „Dáte mi, prosím, adresu?“ zeptala se chvějivým hlasem Žaneta. Úřednice nechápala: „Jakou adresu?“ „No, toho nového zaměstnání…“ „Ale paní, takhle se to nedělá! Nejdříve vás zařadíme do evidence, potom pošleme písemnou výzvu ke schůzce, a teprve na ní vám začneme hledat vhodné zaměstnání. Ty schůzky se konají nahoře v prvním patře. Můžete taky navštívit kurz, kde se naučíte hledat si zaměstnání sama. Teď vyplňte formulář, jestli nemáte tužku, tak vám půjčím, a pak se ke mně vraťte.“ Okénkem ve skleněné přepážce prostrčila Žanetě do ruky tiskopis a usmála se na ni. V tom úsměvu bylo hodně profesionálního, ale taky náznak zkušenosti vás zaměstnat bude složité… U pultíků při stěně byla tlačenice, tak se Žaneta s tiskopisem v ruce prodrala místností k židlím a sedla si. Z tašky vzala knihu „Křížkové vyšívání“, podložila ji pod tiskopis, a začala vyplňovat požadované kolonky. U „pracovních znalostí“ zaváhala. Dá se za pracovní znalost považovat třídění stavebních plánů do regálů? Vedle ní na židli čekala padesátnice se zlatými šperky na volný pultík. Formulář držela na klíně, a když Žaneta začala vyplňovat, oslovila ji:. „No vida, už jsem tu popáté, a ještě mě nenapadlo vzít si vlastní podložku. Vy jste šikovná, jistě brzy najdete dobré místo.“ „Popáté? To je možné?“ Paní pokrčila rameny. „Vždycky novému šéfovi řeknu, co si o něm myslím. A už letím ve zkušební době. Jsem trochu provokatérka, víte?“ Žaneta mlčela. Netušila, že hledat zaměstnání je tak náročné. Hovor ještě nekončil. Paní si ji podrobně prohlédla ze strany a pokračovala: „To sako - to vám šili v nějakém salónu? Teď pracují i krejčové tak ledabyle…“ „Proč myslíte?“ Paní ukázala na rukáv. „Tady to při sešívání švu ujelo.“ Žaneta přiznala, že sako šila sama. Manšestr jí ve stroji pod patkou prokluzoval, a už to nedokázala opravit. Snad to není tolik vidět… „Toho si nikdo nevšimne,“ chlácholila ji ošperkovaná paní. „Jste šikovná, jak jsem už říkala. Ušít sako není jen tak.“ „Koupila jsem střih v galanterii,“ svěřila se Žaneta. „Nastříhala jsem látku i podšívku sama, a taky celé sako i s kapsami ušila, ale máma mi musela obšít knoflíkové dírky. Ty mi moc nejdou.“ „Ale vidím, že límec se vám povedl,“ řekla paní. „Dobře vám leží na krku.“ Možná, že ji svádělo podotknout, že ručně nahrubo pletený rolák čouhající ze saka Žanetě pod bradou, není ta pravá elegance, ale neudělala to. V místnosti se uvolnilo. U přepážek už postávali jen dva tři čekající, a mezi pultíky se objevily prázdné. Ještě než paní vstala, aby se k nim přesunula, řekla Žanetě: „Jestli umíte takhle dobře šít, podívejte se do vedlejší ulice. Jděte směrem jako ke kostelu. Je tam módní salon a krejčovská dílna. Ve výloze mají inzerát, že hledají posilu.“ Vstala, a že si půjde vyplnit ten papír. „Zkuste to,“ navrhla Žanetě na rozloučenou, „vrátit se sem a předat dotazník můžete vždycky.“ Odešla k jednomu pultíku, rozložila se tam a počínala si jako doma. Do místnosti postupně přicházeli další uchazeči, začaly převažovat ženy ve středním věku. Druhá úřednice se znenadání vztyčila nad přepážkou a zvolala: „Kde je ten pán, co si půjčil moji propisku?“ Někdo u pultíků zvedl hlavu. „Už odešel!“ „I s mojí propiskou,“ zlobila se úřednice. „Dám cedulku na dveře, ať si každý nosí svoji, nebo si půjčí od někoho jiného. To už je třetí odnesená propiska od minulého týdne!“ Žaneta přestala dotazník vyplnovat. Usilovně přemýšlela. Potom vstala, formulář uložila s „Křížkovým vyšíváním“ do tašky, opatrně, aby se jí nezmačkal, a zamířila na chodbu a ven z budovy. Na ulici ji přivítal jasný den a do oken domů svítilo slunce. Žaneta si na chodníku oddechla. Nejdřív zjistila, že na mobilu stále není zpráva od ženicha. Potom pootočila rukávem rudého sáčka, aby rozeběhlý steh nebyl vidět, a vykročila ulicí směrem ke kostelu.
|
