|
Snídaně v grandhotelu - 6. pokračování
6. KAPITOLA
Vchod do karlínské hospody poblíž viaduktu osvětlují panely s pivařskou reklamou. Tři schůdky klouzavé od namrzlého deště Žaneta zvládla, a dokázala i dovnitř protlačit vzpíravé dvojité dveře. Za sklem dveří viděla místnost plnou chlapů a pověšených kabátů. Teprve teď si při pohledu do osvětlené hlučící hospody uvědomila, co se jí před dnes přihodilo. Skončila nezaměstnaná na ulici. Tam ji z archivu vystrnadila nejlepší kamarádka Helenka Šmolková. Žaneta se nebude stěhovat do kuchyňkou oplývající světlé budovy v Hostivaři. Až do srdce ji zabolelo, že ji ostatní zaměstnanci archivu nelitovali. Hleděli na ni způsobem „sejde z očí, sejde z mysli“, jakoby jim už na Žanetě nezáleželo. Jenom pracující důchodce Novák otravoval se žranicí zadarmo. Viták seděl s kamarády v koutě za věšákem. Stůl pokrývaly půllitry, sklenice, účtenky a popelníky. Zahlédl Žanetku, jak se probíjí vstupními dveřmi a pokynul na ni. „Kde jsi tak dlouho?“ zeptal se, stáhl si Žanetu za rameno k sobě a políbil na tvář. Židle v hospodě jsou beznadějně obsazeny, ale Viták má v koutku jednu schovanou. Nacpal ji mezi sebe a nejbližšího společníka. Ten si kamarádovu vážnou známost zvědavě prohlížel. Viták spustil: „Povídej, Žaneto, oč ti kráčí? Říkala máma, že dostaneš velký prachy. Dáš si kafe nebo limču?“ Žaneta požádala o indický černý čaj, a zeptala se: „Mohla bych se seznámit s tím kamarádem, co dělá v divadle?“ Viták ukázal na společníka. „Tady je! Seznamte se - to je Žaneta, to je Břéťa.“ Společník Břéťa vypadal důvěryhodně. Prohodil, že Vitákovu známost už párkrát zahlédl. Šel rovnou k věci: „Hele, Žaneto, jestli potřebuješ někoho od divadla, tak já jsem mimo. Dělám údržbu. Jestli ti jde o umění, nemá cenu se bavit zrovna se mnou.“ Servírka před Žanetu postavila vysoký bílý hrnek na rozkolíbaném talířku. Čárkou a písmenem Č zapsala útratu na Vitákovu účtenku. Bílý hrnek stál na talířku nakřivo, sáček s levným čajem byl k němu připláclý a cukřík v papírové trubičce namočený. „O divadelní hry vůbec nejde,“ ujistila ho Žaneta. „Tak povídej,“ vyzval Viták. Žaneta povídala. Při řevu hospody musela chvílemi zvýšit hlas. Podrobně vyprávěla těm dvěma, co zažila při snídani v granhotelu a jak byla dojednána sázka. Vynechala zvyk postávat u okna hotelu s celozrnným rohlíkem. Že šla jen tak kolem, náhodou se podívala na vybavení restaurace, a jeden zámožný host ji pozval na snídani. Bylo jí to trapné, tak se vymluvila, že je zaměstnána v divadle jako scénografka. Že to bylo to první, co ji napadlo, i když do divadla nechodí. A významně zdůraznila zvěst o deponovaném milionu. Potom se obrátila k Břéťovi: „Šlo by splnit sázku tak, že bych koupila lístky k vám do divadla, a po představení by jsi toho člověka, jeho asistentku a mně propašoval do zákulisí? Mohla bych se naučit nějaká divadelní slova a třeba vysvětlit, jak je postavené jeviště. V programu se snad uvádí jméno scénografa, to by šlo vysvětlit, že je to moje krycí jméno.“ Divadelní údržbář Břéťa chvíli zadumaně mlčel a hleděl si svého piva. Potom řekl, velice opatrně: „Nerad tě zklamu, Žaneto, ale vystřelil si z tebe prachatej chlap. Jen tak pro zábavu. To oni dělají, že mají z chudejch srandu. Na nějakou výhru zapomeň. Milion korun! Takový nesmysl.“ „Peníze byly deponované,“ namítla Žaneta. „To znamená, že sázku myslel vážně!“ „Vůbec nic to neznamená. Ten pracháč jistě chodí do divadla, a vyzná se v kultuře. Oni už bývají takoví. Podívej, Žaneto, kmenového scénografa má jen málo divadel. Obvykle se scéna připravuje na míru. A scénografové - to jsou velcí machři, vystudovaní, po světě jezdí, jsou uznávaní… Jak tě ten pracháč uviděl, tak věděl, že o nic nepřijde. Ty se mezi divadelní elitu řadit nemůžeš. Ještě k tomu použít slavné jméno na programu jako pseudonym? Kdybys mu namluvila, že jsi v divadle uvaděčka, a že ti letmý pohled do restaurace připomněl nějakou hru, to by ti uvěřil. Ale zase by neuzavřel milionovou sázku. Kterou vlastně hned na začátku vyhrál. Ty bys mohla, Žaneto, neuraz se, dělat scénografku snad jen v loutkovém divadle.“ Někdo za jejich zády se zasmál. Ale nebylo jisté, jestli se smál zrovna scénografce Žanetě. „Jde o velký prachy, Břéťo,“ vložil se Viták. „tak se trochu snaž, kamaráde. My se s tebou šábneme, že jo, Žaneto? Určitě to půjde nějak zařídit.“ „Nechci mít průšvih,“ namítl divadelní údržbář. „To nějak zvládnem,“ řekl Viták Žanetě. „S Břéťou to promyslíme, a dám ti vědět, jak akci meloun provedeme. Máme přece skoro měsíc na přípravu.“ „Musím už domů,“ vzpamatovala se Žaneta. Otočila se, aby z opěradla židle vzala svoji háčkovanou tašku. Ještě se chtěla ujistit: „Opravdu s Břéťou vymyslíte, jak bych mohla předstírat tu scénografku? Můžu se spolehnout, že to dobře dopadne?“ „Bez obav,“ zasmál se ženich, a nenápadně a lehce plácnul Žanetku po zadečku. Majetnicky, samozřejmě. Žanetu jeho jistota uklidnila. Nejraději by se zeptala, kdy jí Viták vrátí čtyřicet tisíc, co si půjčil na motorku z její vkladní knížky. Ale v hospodě před kamarády se taková otázka nehodila. Ani sdělení, že od zítřka je bez práce. Viták ji blahosklonně propustil polibkem na druhou tvář. Šeptnul jí do ucha „v týdnu někam zajdeme a pomazlíme, jo?“ Žaneta snaživě přikývla. Její volnou židli okamžitě uchvátil někdo ze sousedství.
|
