|
Snídaně v grandhotelu - 5. pokračování
Žaneta se zeptala, jestli je Tomáš doma. „Šel za kamarády,“ řekla matka a opakovala nevlídnou otázku: „Co mu chcete?“ Dveře vedlejšího bytu se pohnuly. Na práh vyšla sousedka a začala upravovat rohožku. Tomášova matka nevrle popadla Žanetu za loket a vtáhla ji do bytu. „Pojďte dovnitř, ať lidi nekoukaj.“ Odvedla Žanetu do kuchyně a nenamáhala se návštěvě nabídnout židli. Sama zůstala stát před sporákem. Potřetí opakovala: „Co našemu Tomíkovi chcete?“ Žaneta vypověděla, že s ním hodlá probrat závažnou záležitost. Má možnost získat pro sebe a pro Tomáše milion korun, ale musí se poradit. Tomáš se vyzná a dokáže zapeklité věci správně vyřídit. Vitákově matce pod víčky zablesklo, jakmile Žaneta vyslovila tu částku. Věděla, že rodina Žanety je chudá jako spolek kostelních myší, a i jejich byt je domovnický. Velice chudá rodina, to je důvod, proč není Žaneta u Vitáků vítaná. Ale stát se může cokoli. „Něco jste zdědila? Budete prodávat nemovitost, o které se nevědělo?“ Žaneta to odmítla. Chce se poradit s Tomášem, sama neví nic určitého. Zdůraznila, že potřebuje mluvit i s jeho kamarádem, co pracuje v divadle. Vitákova matka po zprávě o milionu zjihla, ale židli ani kafe stejně nenabídla. Odvedla Žanetu zpátky do předsíně. „Hlavně, že nejste v jiném stavu. Toho jsem se bála - že s tím jdete na mě. Našemu Tomíkovi všechno vyřídím. Když jde o tolik peněz…“ S těmi slovy vystrčila nevěstu na chodbu a zabouchla dveře. Žaneta vyšla z domu na ulici. Těžké domovní dveře za ní zapadly stejně nevlídně, jako dveře bytu jejího ženicha. Uliční světla tiše svítila do listopadové tmy, studený vítr hnal proti Žanetě mokré kapky, a na tramvaj bylo daleko. Žaneta si rukávy ručně pleteného svetru přetáhla přes prsty a široký rolák u krku vytáhla na bradu. Se skloněnou hlavou a zimou schoulenými rameny pospíchala na hlavní libeňskou třídu.
5. KAPITOLA
Decentně svítící vysoká okna grandhotelu zbarvila ranní mlhu dozlatova, a dlažební kostky dole na chodníku se třpytily jak drahokamy. Žanetu, pospíchající do práce, okna už nelákala, a filmové dobrodružství snídaně u grandhotelu také ne. Nesla si celozrnný rohlík z pekárny, a neměla hlad. Snad až v práci, když zbude čas. U chodníku parkuje dodávka z prádelny, a starší muž k ní tlačí rachotící vozík s ranci špinavého hotelového prádla. Jak ho Žanetka míjí, uslyší jeho hlas: „Dneska jukání do hotelu nebude, slečinko?“ Žaneta zrudla. Pospíchala po chodníku kolem hotelové zdi a ani se neohlédla. Za chvilku ji dodávka míjela, pomalu se kolébala na dlažebních kostkách, a řidič jí od volantu zamával. Žaneta se neodvážila ani usmát. Napadlo ji, kolik lidí o její pošetilé hře u oken restaurace ví - třeba tenhle řidič. Potom vrátný, recepční, číšník, slečny v bílých zástěrkách, Hornášova asistentka. Rozhodla se, že do práce bude chodit jinými ulicemi. Na dvoře domu, kde Žaneta pracuje, se mezi haldami stavebního materiálu dohaduje skupinka mužů. Ukazují rukama, a Žaneta slyší, že by se v patrech už mělo stavět, a archiv ze sklepa musí pryč. Do toho sklepa Žaneta rychle zamířila ze dvora s touhou, aby už byla u varné konvice, u okna vyloženého sušenými květinami a spolku známých tváří. Známé tváře, to je kamarádka Helenka Šmolková, architektka Krásová a pracující důchodce Novák jsou na místě, ale místo pilné práce si povídají a vaří kávu. Vedoucí byl odvolán na ředitelství k důležité poradě. „To se brzy budeme stěhovat do lepšího,“ radují se všichni. Žaneta hlídá zprávy v mobilu. Snad budoucí tchyně její návštěvu před Tomášem nezapře, jako to dělávala dřív. Ale synáčka zcela jistě navnadila na slíbený milion, protože před polednem mobil potěšil Žanetu zprávou: PRIJD DNES 18 H DO VIAD URCITE CEKAM. Znamenalo to, ať sebou Žaneta hodí a přijde v šest do jisté karlínské restaurace poblíž viaduktu. Žanetka byla ráda, Viták si jistě s tím milionem poradí! Skoro ve stejném čase jako Vitákova zpráva dorazil do archivu i pan vedoucí. Venku pršelo, tak si zdlouhavě věšel kabát na věšák, potom mu Helenka vařila turka na zahřátí, a posléze byla svolána domácí porada. S ustaraným výrazem bylo podřízeným sděleno, že archiv se do týdne musí vystěhovat. Přijede stěhovací firma. Metráky plánů, balíků s dokumentací a těžkých knih se naskládají do papírových krabic, a nákladní auto je odveze na nové působiště. Tam budou vzdušná okna, moderní regály, počítače a kuchyňka s vařičem, lednicí a mikrovlnkou. Taky zařízená místnost pro návštěvy. Už se zájemci o staré plány nebudou krčit v koutě u stolečku pod jednou lampičkou. Zdálo se, že pan vedoucí potřebuje ohlásit ještě jinou informaci, pro osazenstvo archivu nepříjemnou. A záměrně zdržuje. „Kam se budeme stěhovat?“ dychtí architektka Krásová. Vedoucí vysvětluje, že do Hostivaře, ale od metra tam jezdí městský autobus. Pracující důchodce Novák si Hostivař pochválil, protože bydlí v Měcholupech. „Ještě něco jsem se na poradě dozvěděl,“ pokračuje pan vedoucí. Se sklopenýma očima se dívá notýsku. V téhle chvíli se neodvažuje na někoho pohlédnout. „Ředitelství plánuje nová efektivní opatření, a jedním z nich je snížení počtu zaměstnanců. Podle propočtu je nás tady v archivu šest pracovníků včetně mne. Do nového pracoviště by se mělo stěhovat jen pět. Je to z toho důvodu, že archiv bude veden modernějším způsobem, a šestá pracovní síla nebude potřeba.“ Je to venku. Všichni ztichli. Upřeně hledí do tváře pana vedoucího. Jeden z nich se stane nezaměstnaným? To přece není možné? „Byl bych rád,“ pokračuje vedoucí, „kdyby se k odchodu někdo z vás odhodlal dobrovolně. Nikoho nenutím. Nerad bych rozhodoval, kdo z vás půjde pryč, ale bohužel, pokud nenajdu dobrovolníka, musím rozhodnout sám. To nechci, věřte mi.“ Mimoděk jeho pohled zabloudil na pracujícího důchodce Nováka. Ten je pro propuštění nejvíce vhodný. Má zajištěný příjem, starobní důchod. Ale Novák se rozklepal a zvolal: „To mi nemůžete udělat, pane vedoucí, nemám splacené dluhy! Žena chce do důchodu koupit novou kuchyň. Musím ještě sloužit. A kromě toho nikdo z vás se v našem archivu nevyzná líp než já.“ Architektka Krásová rychle dodala: „Pokud vím, tak se nejdřív propouštějí zaměstnanci, kteří nastoupili poslední.“ Z jejích slov čišelo ať dobrovolně odejde pan vedoucí, protože ona sama jeho místo obětavě přijme a hravě zastane. Všichni se s nadějí ohlédli po Helence Šmolkové. Ona je poslední, kterou ředitelství do archivu přijalo. Helenka ale neváhala. Ukázala prstem na Žanetu a řekla: „Když je snížení počtu zaměstnanců tak nutné, proč by nemohla odejít Žaneta? Skoro jistě dostane milion korun, bude mít spoustu peněz, a nemusí chodit do práce jako my.“ Překvapení. Pan vedoucí se ani Žanety nemusel ptát, jestli je to pravda, výraz jejího obličeje vydal za všechna potvrzující slova. Žaneta se podívala na Helenku s výčitkou, že tohle dívčí tajemství neměla prozrazovat. Ale zároveň pochopila, že Helenka jí nechtěla ublížit. Prostě se jen potřebovala zachránit. „Tak to máme vyřízené,“ oddechl si pan vedoucí. „My ostatní bychom měli problémy s hledáním nového místa. Žaneta je mladá, má střední vzdělání, pro ni sehnat jiné místo nebude problém. Žaneto, výpověď dáme k patnáctému listopadu, to je zítra, a dostanete tříměsíční odstupné. Nezapomeňte se hned potom zastavit na pracovní úřad.“ „K milionu dostane ještě plat za tři měsíce!“ vřískla Krásová. „Ta se má, viď, Žaneto? Může se koupat v penězích!“ "A uspořádat žranici na rozloučenou!" navrhl důchodce Novák. Žaneta nevěděla, co má dělat. Jak tohle vysvětlí mámě?
|
