|
Snídaně v grandhotelu - 4. pokračování
Rozutekly se po archivu, každá po své práci. Byl čas oběda, když Helenka rozčileně mávala na Žanetu svým mobilem. Žaneta byla zrovna zavalená šanony, jak usilovně hledala nějaký zápis. Seběhly se za vysokým regálem, kam nebylo odnikud vidět. „Žaneto, právě mi volala nějaká ženská,“ vychrlila ze sebe Helenka. „Že prý je u pána asistentkou, a že ti oznamuje, že suma je řádně deponovaná!“ „To byla ta asistentka z grandhotelu! Ale proč volala tobě?“ Helenka nevěděla. Ptala se: „Jaké číslo jsi jí dala, Žaneto?“ „No, přece moje, dala jsem jí první číslo z mého mobilu.“ „A není to první právě moje číslo?“ uhodla Helenka. "Měla by sis svoje číslo pamatovat, abys nemusela opisovat z mobilu." „Co ještě říkala?“ „Říkala, že pán odcestoval, a že úmluva platí. Co budeš dělat, Žaneto?“ Žanetka nevěděla. Ale zklamaně stáhnout ruku, nataženou pro milion korun, kdy se prstíky už už těch balíčků bankovek dotýkaly, se jí nechtělo. Helenka pokračovala, jakoby četla její myšlenky. „Jak jsi říkala, že koupíš vstupenky a odvedeš je do zákulisí, to nepůjde. Byla jsi někdy v divadle?“ Žaneta připustila, že asi dvakrát na střední škole. Ale moc si to nepamatuje. Jenom ví, že jeviště bylo malé a tmavé, lítala tam světla, herci pobíhali v těch světlech, hučela hlasitá hudba a výkřiky. Žanetku z toho představení ráno bolela hlava. „Tak vidíš, o divadlech nic nevíš.“ horlila Helenka. „Jsou tam uvaděčky, a ty tě s cizími lidmi za jeviště nepustí. Musely by tě znát! A kdo ví, jestli se to vůbec smí, procházet se v zákulisí. Kromě toho se jméno scénografa uvádí v programu.“ „Řekla bych Hornášovi, že jsem pomocnice s kulisama, ale že se tomu teď scénografka říká.“ Helenka vyprskla smíchy. „Ale pochop, Žaneto, péče o kulisy není to samé, jako scénografie!“ „Co mám tedy dělat? Ty peníze by se mi tolik hodily!“ Helenka pozvedla oči k přemýšlení. „Potřebuješ pomoc někoho, kdo opravdu dělá v divadle a mohl by zařídit, abyste se s tím bohatým člověkem dostali za jeviště.“ „Tomáš zná jednoho údržbáře z divadla,“ vzpomněla si Žanetka. Popadla mobil. Viták se ještě neozval, a kromě toho byl nedostupný. Neměl rád, když mu Žaneta volala nebo posílala zprávy. Mohla by zjistit, kde se zrovna nachází a nepříjemně ho vyrušit, kdyby si zrovna hledal práci, nebo pravděpodobněji prodléval s kumpány v karlínské hospodě. Budu muset jít za ním domů, vzdychla Žaneta. Čas utíká, a pro milion korun se musí něco obětovat. Třeba setkání s budoucí tchyní. Odpoledne místo domů na Těšnov odjela Žanetka tramvají do Libně. V jedné až příliš šedivé ulici zavalené parkujícími auty vstoupila do stejně šedivého domu. Schodiště bylo tmavé a zanedbané. Žanetka se strachy tlukoucím srdcem vyšla po schodech do prvního patra. Zazvonila na dveře od bytu s cedulkou VITÁKOVI a čekala. V bytě hrála televize. Teprve po chvíli to v předsíni zašramotilo a dveře se otevřely. Stála v nich Tomášova matka, a když uviděla na rohožce postávat nežádoucí nevěstu, zakabonila se. Žanetka stáhla ramínka do červeného manšestrového sáčka a velice zdvořile pozdravila. Matka odpověděla: „Co chcete?“
|
