|
Snídaně v grandhotelu - 3. pokračování
Bohatý muž na chvíli zmlkl a pozoroval Žanetu, jak se pere s toastem a vidličkou. Sýr jí vytekl na talíř a rozpatlal se všude, kde se mu zlíbilo. Včetně okraje příliš dlouhého rukávu od svetru. Potom jí Hornáš lehce přidržel loket nad stolem, když hrozilo, že srazí se stolu nějakou mističku. Nakonec se s úsměvem naklonil nad stůl, aby jí viděl do tváře, a začal mluvit: „Sázíte se ráda, slečno Žaneto? Jsem totiž přesvědčen, že se ve vás nemohu mýlit. Prostě já vím, že nemohu. Vsadíme se. Nebojte se, o nic nepřijdete. Kdybyste chtěla uzavřít sázku, o jakou sumu by se podle vás mělo jednat?“ Žanetka zrovna zápolila s další sýrovou vidličkovou porcí, a jen tak pro sebe si v tom bojovém zápolení zahučela s vámi se nevsadím ani o milión. Hornáš to zaslechl. Ale pochopil jinak. „Chcete se vsadit o milion?“ podivil se a znovu se podíval na hodinky. „Jestli mě chcete zkoušet, čeho jsem kvůli svému názoru schopen - dobrá. Vsadíme se! Za dvě hodiny musím být na letišti. Do Prahy a sem do hotelu se vrátím v prosinci. Sejdeme se u tohoto stolu ráno na snídani desátého prosince. Pamatujte si to datum. Pokud si při svém návratu budu moci ověřit, že v této chvíli jste pracovala jako scénografka v divadle, dostanete milionovou investici. Přeji si, abyste mi věnovala dvě vstupenky na vhodné představení a provedla mě zákulisím. Pokud zjistím, že mi právě bezuzdně lžete, nedostanete nic. Nebudete mít vůči mě žádné závazky. Je to pro vás přijatelné?“ „Jistě,“ kývla hlavou Žanetka, až po okraj citů naplněná vzpurností. „Platí. Přinesu lístky do divadla.“ „Ale jen do toho, kde pracujete jako scénografka.“ I s tím Žanetka souhlasila. V secesně zdobeném vchodu z hotelové haly do restaurace se zastavila vysoká pohledná dívka v tmavém plášti. Nenápadně kývla na Žanetčina společníka. Vypadalo to jako vyzvání už nastal čas. Hornáš řekl Žanetě: „Musím jít, slečno Žaneto. Letadlo nepočká. Dojezte snídani, a ještě si něco dejte. Hodila by se káva. Jste přece můj host. Vrchní vám se vším poradí.“ Vstal, odsunul židli a dodal: „Ta slečna ve dveřích je moje asistentka. Bude čekat v recepci. Dejte jí svůj telefon. Všechno kolem sázky zařídí. Abyste věděla - beru naši sázku velmi vážně. Očekávám, že vy také. Uvidíme se desátého prosince.“ „No, jistě,“ zahuhlala Žaneta přes vidličku. Když Žaneta u stolu osaměla, chtělo se jí začít hodovat. U stěny mezi zlatými zrcadly nabízel hostům naleštěný etažér zákusky a dortíčky, stačilo jen ukázat prstem, a číšnice v bílé zástěrce postávající u zrcadla by se chopila stříbrných kleštiček a bělostného talířku. Ale Žanetce se vrátil rozum (kdo ví, kde se toulal). Opatrně se od stolu také zvedla a zamířila ke dveřím. Měla pocit, jakoby za ní měl houknout hrubý hlas z karlínské hospody a tu útratu bude platit kdo? Ale nikdo ji nezastavil, naopak číšník ji úslužně vyprovodil. Žanetka se později ocitla na chodníku před grandhotelem a napadlo ji, že by měla pospíchat do práce. Všimla si, že v dlani třímá mobil, jak v hale u recepce předávala číslo Hornášově asistence. Do staroměstských ulic svítilo studené listopadové slunce, odněkud odbíjel kostelní zvon devět hodin. „To už je tak pozdě,“ vzdychla Žaneta. Rozum jí zlomyslně oznámil, že si bude muset pro pana vedoucího najít pro zpoždění dobrou výmluvu. Žaneta se na chodníku dala do běhu.
4. KAPITOLA
Když Žaneta pospíchala z grandhotelu do Celetné ulice, byla zmatená. Setkání s Hornášem jí připadalo neskutečné, a milion korun nedostupný. Ale když se za ní zavřely sklepní dveře archivu, a ocitla se mezi hromadami starých stavebních projektů, rychle pochopila, že Hornášovy peníze jsou příležitostí, jak se ze sklepa dostat. Především do domečku za Prahou. „Opravdu ti ten pracháč strčí milion korun jen tak?“ divila se Helenka Šmolková. Obě kamarádky se slezly v koutě za regály. Žanetka se Helence svěřila se vším, i s tím, že si otřepaný okraj svetru potřísnila holandským sýrem. Žanetka přikývla. „Jak mu chceš dokázat, že jsi ta scénografka?“ ptala se Helenka. „Vždyť ani do divadla nechodíš!“ „Musím něco vymyslet,“ řekla Žaneta. „Koupím lístky do nějakého divadla, o přestávce ho odvedu za jeviště a namluvím mu, že kulisy jsem dělala sama. Když nás nikdo nevyhodí, tak by to mohlo vyjít.“ „A co to divadelnictví, že prý jsi studovala!“ „Kdyby se na to ještě ptal, řeknu, že to bylo dálkově.“ „Milion korun jsou velké peníze,“ pokračovala Helenka. „Kdybych je tak já měla! Koupila bych si šaty a zájezd k moři.“ V mezeře mezi regály se objevil modrošedý pracovní plášť. „Kam jste se schovaly?“ zahartusil pan vedoucí. „Helenko, přijeli si pro ty desky. Žaneto - přišla jste pozdě, a ještě není roztříděná pošta. Na co čekáte?“ Na ženicha, chtělo se říct Žanetce. To jí připomnělo, že se dneska ještě nepodívala na zprávy v mobilu. Jestli Viták po ní zatoužil. Vždyť slíbil, že se ozve! Slíbil, že si půjde hledat práci. A že sežene podnájem, kde by mohli být stále spolu. A peníze z vkladní knížky že vrátí. "Tak běžte, Žaneto," pobízí ji pan vedoucí, "poštu potřebujeme co nejdřív. Jo, jestli to nevíte, máte na rukávu kus sejra!"
|
