|
Snídaně v grandhotelu - 2. pokračování
Žanetka se v ranním větru vleče do pekárny pro celozrnný rohlík, ale nakonec ani nechodí do obchodu. Nemá na jídlo pomyšlení. Co se s ní stane, jestliže se Viták neozve, a on se jistě neozve, protože se urazil? Možná se z motocyklu měla radovat, stejně jako jeho kamarádi. Dopřát mužskému jeho hračku. Hračku za sto tisíc, když nemají kde bydlet. Co bude dál, to ví jen studený vítr, cloumající vlajkami na nároží mezinárodního hotelu. Žanetka to neví. S očima upřenýma na dlažbu prošla známou staroměstskou ulicí, nevšímala si zářících výkladních skříní a bez zájmu minula i osvětlená okna grandhotelu. Od chodníku zrovna odjížděla dodávka z prádelny, ale Žanetka o ni nezavadila pohledem. O nikoho se dnes ráno nezajímala, ale někdo se zajímal o ni. „Slečno? Můžete na chvilku? Slečno!“ Hotelový zřízenec stojí před vchodem a mává na Žanetku. Žanetka se nejdřív nerozhodně zastavila, ale protože zřízenec nepřestával mávat a volat, neochotně se vrátila. Krve by se v ní nedořezal, bez ohledu na její přirozenou bledost. Cožpak si někdo v restauraci všiml ranních zastávek u oken? Zřejmě ano. Žanetka čeká tvrdá slova, posměch nebo něco podobného. Něco ve smyslu: račte postupovat dál do ulice, slečno, a nechte naše hosty na pokoji. Ale zřízenec se usmívá, otcovsky bere Žanetku za útlé rameno a vede ji vchodem do haly recepce. Otcovsky nebo policajtsky? V hale, zářící zlatými a rudými závěsy, postává muž ve skvěle padnoucím obleku. Žanetka ho okamžitě poznává. Vybíravý host od stolu pod zrcadlem. Pohledem přivolává Žanetku k sobě, a jeho hlas nemá k přísnosti daleko: „Mohla byste se mnou posnídat, slečno?“ „Já?“ pronesla Žanetka zmateně, „Proč já?“ Oči toho člověka odpovídají jasně: však vy to víte! Další otázce na téma „proč zrovna já“ se Žanetka moudře vyhýbá a dodává: „Já musím do práce.“ Vybíravý host nadzvihl obočí, jakoby chtěl poznamenat: co tak najednou? Ale nahlas ji pobídl: „Pojďte snídat. Pár minut vás jistě mohou v zaměstnání postrádat.“ Zní to zlomyslně, ale Žanetčina zmatenost nad tím nepřemýšlí. Podobně, jako před chvílí recepční, vede vybíravý host Žanetku do restaurační místnosti, přímo k bělostně prostřenému stolu pod zrcadlem. U stolu čeká číšník. I toho Žanetka poznává. Dívá se na ni nezúčastněně, jakoby letmo, ale tak nepříjemně, až to bolí. Všechno Žanetce došlo, jakmile zvedla oči a podívala se do okna. Jak mohla být tak hloupá! Myslela si, že z osvětlených prostor do temných není vidět. Ale zapomněla na lucerny v ulici! Jejich mírné slabé světlo v modravém přísvitu svítání stačí k tomu, aby z restaurace bylo vidět nejen do malebné staroměstské uličky, ale i na toho, kdo před oknem zevluje a šmíruje hosty. Tohle ale Žanetka netušila! Přirozenou bledost nahrazuje nepřirozený ruměnec, Žanetka se stydí. Ale už je zasazena do pohodlného křesílka potaženého rudým sametem, háčkovaná čapka se veze do klína, a vybíravý host usedá naproti. Zachytil její pohled do ulice, ví, co se v ní odehrává, a je nemilosrdný. „Tak, co mi povíte?“ Říká Žanetce, zatímco číšník před ně klade hrnečky, talířky, konvičky, příbory, a tak podobně. Žanetka se neohlíží napravo nalevo, ruce má nevychovaně spuštěné do klína a zarputile hledí na růže, zdobící prostřený stůl. „Co mi povíte?“ Žanetka spustila oči z růží, pomalu je přesunula vlevo (aniž by zavadila o okno) a zpříma se podívala na svého snídaňového hostitele. Ten muž má v sobě něco z vlka, který sežral Karkulku, i něco z prince Bajaji, který byl z lásky ke své vyvolené prostým zahradníkem. Žanetka věděla, že ten člověk je dobře oblečený, pečlivě upravený, jiný by snad v grandhotelu snídat nemohl, ale takhle zblízka vypadá tvář vlčího Bajaji překvapivě zajímavě. I přesto, že ten muž je podstatně starší než Žanetka, ale v tomto případě je to spíše výhoda. Vzpomeňme na jankovitost mladého Vitáka. „To jste přece chtěla nebo ne?“ Říká bohatý muž a podává jí jídelní lístek. „Copak to vlastně za tím oknem snídáte? Housku? Rohlík? Kdysi o tom natočili film, jak dívka snídá pečivo u výlohy luxusního obchodu, aby měla pocit, že do toho obchodu patří.“ Je to výsměch, Žanetka o tom nepochybuje. Bohatý člověk pokračuje a pobízí, aby si vybrala, co hodlá snídat. Omeletu se žampiony, šunkou, bylinkami a sýrem? Uzeninu s vajíčkem naměkko, nebo snad toast s grilovaným kuřetem? Doporučil bych vám makový batel s uzeným lososem, nebo brokolicový toast s holandskou omáčkou a sýrem. „Tohle jste přece chtěla nebo ne?“ nelítostně pokračuje Žanetčin hostitel. „Vstoupit do jiného světa jako hrdinka z filmu. Snídaně za oknem grandhotelu!“ Žanetka film zná, je oblíbený její matky. Teď jakoby slyšela matčina slova, šeptaná do ucha: nedej se, holka, vzpamatuj se! Žanetka se vzpamatovala a chytila druhý dech. Ladným pohybem, za který by se nemusela stydět ani filmová herečka, uchopila vidličku a vnořila ji do měkkého teplého toastu, pokrytého zlatě rozteklým lahodným sýrem. Ten člověk pohodlně spočívá ve svém křesle a pozoruje ji. „To se mýlíte,“ říká Žanetka mezi sousty. „Nejsem nemajetná chudinka, co šmíruje hosty v restauraci, aby se nasytila představou nevšedního jídla.“ Samotnou ji překvapilo, jak a co řekla. Vžila se do role, vítězství je na dosah! "Zaujal mě totiž ten interirér – potřebuji to do práce – jsem totiž garderobérka – totiž ne, navrhuju pozadí a taky kostýmy. V divadle.“ Žanetka s vidličkou v ústech mrkla po bohatci, jak reaguje na její slova. Vlčí Bajaja se zatvářil až udiveně, co to slyší. Se zájmem se k Žanetce naklonil a řekl: „Musím přiznat, že tohle jsem nečekal. Vy jste divadelní scénografka a navrhujete kostýmy? Slečno …“ „Žaneta!“ „Slečno Žaneto. Příjemné jméno. Poslyšte …“ bohatec se letmo podíval na hodinky. „vždyť jsem se ještě ani nepředstavil.“ Přes území snídaňového porcelánu podal Žanetce vizitku. „Bohumir Hornas?“ odrecitovala Žaneta s otazníkem. Na vizitce byl kolem toho jména věnec neznámých titulů a důležitých obchodních pozic. Všechno v angličtině. Žanetka anglicky umí jen I love you. Část vizitky pokrývají miniaturní znaky nějaké asijské abecedy. „Bohumír Hornáš,“ opravil ji bohatec, „a nesmějte se, slečno Žaneto, nebo vám upadne žloutek. Většině přátel zní moje jméno zvukomalebně.“ To byl okamžik, kdy se Žaneta konečně uvolnila. Vyprskla smíchy a bylo štěstí, že v té chvíli žloutek putoval do Žanetčiných útrob. I bohatec se usmál. Hosté u vedlejšího stolu se ohlédli. Číšník pod zrcadlem přešlápl a v jeho kamenném obličeji byl vidět jistý nesouhlas s Žanetčiným chováním. Mají to hosté divné vrtochy, zvát ke stolu holky z ulice... Hornáš na Žanetku pohlédl upřeně a zkoumavě, jakoby ji chtěl koupit, ale Žanetka je odhodlána nepropadnout panice. Když už všechno prasklo a ostuda je v plném proudu, proč si alespoň nedopřát „pořádnej gáblík“, jak říká Viták? Alespoň Žanetka ušetří za oběd. „Tak poslyšte, slečno Žaneto,“ říká hostitel Hornáš najednou vážně a skoro snad obchodně, „vy mi lžete. Bezohledně mi lžete. Pozval jsem vás na snídani, protože mi vás bylo líto, jak se promenujete s rohlíkem po chodníku a pohlížíte okny na můj stůl …“ „Jako v americkém filmu.“ „Ano, jako v tom filmu. Takže, milá slečno,“ hlas vlčího bajaji získal nesmlouvavý tón, který Žanetku nečekaně skropil ledovou tříští, „takže, milá slečno, rád bych vám řekl něco o sobě. Nejsem na tom společensky špatně, mohu si dovolit žít nad úrovní jiných, například mohu si neomezeně dovolit bydlet v tomto hotelu, ale všechno, co mám, jsem si zasloužil odhadem. Ano správně, odhadem. Dokážu odhadnout vývoj trhu, výhodnost smluvních podmínek, potřebný výnos a obrat. Ale co umím odhadnout ze všeho nejlépe, jsou vlastnosti lidí, jejich profese a úspěšnost v těch profesích. Proto vám teď říkám, a neurazte se, prosím, že vy nejste žádná umělkyně, co dělá kulisy v divadle. Odhadl bych vás na nejnižší administrativní pozici, podle vašeho chování a oblečení někde, kde nejste veřejnosti na očích. A vzhledem k vaší bledosti, umístili vás tam, kde není slunce. Děláte nějakou skladovou evidenci, ale bez práce s počítačem. Dáma, která většinu pracovního času pohybuje po stole myší, by nesnesla tak nedostatečně pěstěné a červeně popatlané nehty, to mi věřte.“ Hornáš se odmlčel a zdálo se, že si nevšímá tuhnoucího obličejíku Žanetky. „Ten toast vám vychladne, slečno Žanetko,“ řekl najednou přátelsky, otcovsky. Vzápětí pokračoval skoro zlým, panovačným hlasem. „Slečno Žaneto, shrneme to. Lhala jste mi?“ Žanetka se nezdá, ale ve skrytu je bojovnice. Něco se v ní vzedmulo, něco v ní řeklo: vykašli se na prachatýho troubu, za teplou housku se sejrem by chtěl bůhvíco … a Žanetka se nedala. „Nelhala. Opravdu se zabývám tím, co jsem řekla. Taky jsem vystudovala – tuhletu damu!“ Řekla to skoro vztekle. „Opravdu scénografka?“ „Opravdu.“ Hornáš se Žanetce díval do očí a ona neuhnula. Nakonec uhnul on a zklamaně povzdechl. Otočil hlavu ke svému šálku s kávou a pronesl: „Víte, slečno Žaneto, to je poprvé, co můj odhad nevyšel. To nechápu.“
|
