|
Snídaně v grandhotelu - 22. pokračování
19. KAPITOLA
Bohatý muž Bohumír Hornáš podle dojednání přiletěl do Prahy, ubytoval se v grandhotelu, a desátého prosince, v kalném a nevlídném zimním ránu, zasedl v hotelové restauraci k bíle prostřenému stolu pod zrcadlem, aby mu úslužný číšník naservíroval kontinentální snídani. Nemusel se dívat do okna s vánoční dekorací, jestli v přítmí uličky postává hubená rudovláska s háčkovanou čapkou, oděná do červeně javorového listí. Zahlédl ji otevřenými dveřmi restaurace, jak odkládá kabát do šatny u recepce. Rudé vlasy a javorová červeň zmizely. Nahradila je tmavovlasá dáma v šatech do společnosti. Nebyla sama. Doprovázel ji vysoký hubený mladý muž. Setkání s Hornášem proběhlo rozpačitě. Navzájem se pozdravili a usadili do křesílek potažených sametem. Kolem stolu zakroužil číšník s ranní nabídkou. Žaneta se zatvářila jako vyděšená socha, ale Fíla na to nedbal a vyzval ji: „Nasnídáme se, Žani, tady s pánem?“ „Já nevím,“ hlesla Žaneta. Fíla rozhodl sám. Požádal o uzeninu s vajíčkem pro sebe, a rozechvělá Žanetka nakonec přikývla na toast s holandskou omáčkou. Žádný strach o rukávy popatlané rozteklým sýrem – přiléhavé šaty ze salonu mají tříčtvrteční rukávy. Nastala chvíle na rozhovor. Hornáš zažertoval: „Přivedla jste si na mne advokáta?“ Mělo to znít žertovně, ale v hlase mu do laskavého Bajaji hodně chybělo. Dnes to byl vlk, co sežral Karkulku. Žanetu otázka rozhodila, a principál znovu zasáhl. Vysvětlil, proč ji doprovází. „Jsem vedoucí divadelního souboru. Loutkového souboru. Tady kolegyně má u nás v divadle na starosti výpravu. Dozvěděl jsem se o uzavřené sázce, a rád bych jí pomohl. Abyste zvážil, jestli podle vašeho názoru se tahle činnost dá považovat za scénografii, a tím potvrdil její výhru.“ Hornáš dosnídal. Číšník ladnými pohyby sklízel se stolu. „Podívejte se, pane vedoucí souboru,“ začal mluvit Hornáš, „přece jsem při uzavírání sázky věděl, že jsem vítěz. Sázka zněla tak, že slečna Žaneta bude v čase naší první snídaně scénografkou, a to nebyla.“ „To jste nemohl vědět!“ „Jistěže mohl,“ smál se Hornáš. „Moje asistentka obdržela omylem číslo na mobil kamarádky. Ta nám prozradila, že slečna Žaneta není žádná scénografka, ale pracuje jako administrativní síla ve stavoprojektovém archivu. Věděl jsem to ještě ten den, že slečna sázku prohrála. Napadlo mě, že při její houževnatosti se pokusí scénografkou stát, aby ten milion ze mě dostala. Penězi motivovaná snaha. To bych schvaloval. To by slečně mohlo změnit život.“ „Máte pravdu,“ souhlasil Fíla. „Změnil se jí hodně.“ U dveří do restaurace se mihla Hornášova asistentka. „Tak – jsem po snídani,“ končil Hornáš. „ Dojednali jsme, co bylo třeba, a je čas jít do práce.“ Loučil se slovy: „Nejste zklamaná, slečno Žaneto, že ne?“ Potom svým společníkům u stolu doporučil, aby si snídani zaplatili sami. Když Hornáš odešel za asistentkou do haly, bylo třeba Žanetu uchlácholit. Tohle Fíla ovládal: „Nech ho jít, Žani! Přece nebudeš plakat. Pro jeden milion slunce nesvítí! Vždyť jsi na toho chlapa přichystala skutečný podvod. Nelíbilo by se mi, kdybys tu divnou sázku vyhrála. Můžeme se radovat, že to takhle dopadlo. Užili jsme si lepší svačinu, než u nás v bufetu. Podívej, tamhle v etažéru mají zákusky. Dáme si na závěr kafe a dortík?“ Žaneta se krčila v sametovém křesílku se sklopenou hlavu a chtělo se jí přiznat: jsem zklamaná, vždyť jsem se na ten milion tolik těšila! Ani sladká tečka za toustem s rozteklým sýrem nevyhnala z jejího srdce silný pocit lítosti. Že by z grandhotelu odcházela jako chudá švadlena, s tím vůbec nepočítala. Loutkové divadlo mělo k Hornášově prohře stačit. Kdyby si nespletla číslo mobilu! Kdyby Helenka Šmolková nebyla taková drbna! Kdyby Žaneta nezapomněla, že podle sázky měla být scénografkou ke dni prvního setkání s Hornášem! Tolik toužila po domečku za Prahou, že si to neuvědomila. Jako ve snu poslouchala, čím ji Fíla utěšoval. Že Bohumír Hornáš si s ní jen zahrával, aby se pobavil. Takový člověk přece pozná, s kým mluví… „Na sázku už nemysli,“ snažil se principál přivést Žanetku na všední myšlenky. „Máme jiné starosti – slíbil jsem knihovně další představení pro děti na Vánoce, samé starší pohádky, a nevím, kde jsou zahrabané kulisy. Starý drak pořád ztrácel jedno ucho, tomu novému dráčkovi padají uši obě. Princezna potřebuje opravit ručičku – chtělo by to jiný drátek – minule tou ručičkou mlátila prince přes hlavu.“ Konečně se Žaneta přes utajované slzy začala usmívat. Nad staroměstskými střechami se rozzářilo svítání, když principál a Žaneta vyšli před grandhotel. V té chvíli se mobil probudil. Naběhla zpráva od ženicha Vitáka: SAZKA VYRESENA!!! BRETA MA FINTU. SEZENE DUKAZ Z DIVADLA. CHCE PRACHY PUL NA PUL. OZVI SE. Nápad, odpovědět Vitákovi obratem, že na finty je pozdě, Žaneta zavrhla. Před Fílou takové zprávy psát nemohla. Zrovna se na ni díval pohledem, který se tolik líbil. Najednou se objevilo nové rozhodnutí. Nebude na zprávu plnou Vitákovy chamtivosti odpovídat. A vůbec na nic nebude odpovídat. Stejně je pozdě na všechno… Na nároží Žaneta poděkovala Fílovi za doprovod. Dopoledne mají v salonu moc šití, a snídani v grandhotelu si musí nadělat. Otočila se a udělala pár rychlých kroků, aby za rohem sáhla pro kapesníček a hned na ulici spustila vodopád slziček za ztraceným milionem a Vitákovou láskou... Ale dobře uslyšela, jak za ní Fíla zavolal: „Žani? Šla bys se mnou někdy na rande?“
|
