|
20. KAPITOLA
Uplynul celý dlouhý rok. Ještě pár dní, a na svatou Kateřinu možná začne sněžit. Páteční ráno probouzí staroměstské střechy zarudlým svítáním, podzimní vítr prohání mezinárodní hotelové vlajky, a metař v oranžové vestě shrabuje ke kraji chodníku poslední zbytky zčernalého mokrého listí. Všechno je stejné jako vloni, kdy Žanetka snídala celozrnný rohlík v uličce před grandhotelem. Jen okna restaurace vypadají jinak. Zvědavým pohledům kolemjdoucích brání bohatě řasené bílé záclony a zelené okenní paravánky. Ke vchodu dorazil taxík, a z grandhotelu vyšla krásná mladá cizinka v elegantním plášti lemovaném kožešinou. Její kufr byl uložen do taxíku, a cizinka nastoupila. Naposledy dlouze pohlédla na staroměstskou uličku. Snad si chtěla ten pohled schovat na cestu jako poslední suvenýr. Taxík se rozjel. Jistě směrem na letiště, kam jinam? Metař přestal shrabovat listí a opřel se o hrábě. Byl udiven - na protějším chodniku totiž postávala jiná mladá žena. Byla cizince z grandhotelu nesmírně podobná. Stejné vlny kaštanových vlasů padající na široký kožešinový límec, stejně krásná upravená tvář, stejná štíhlá vzpřímená postava a noblesní oblečení… I kozačky na vysokém podpatku… Metař nevěřícně kroutil hlavou, co to vlastně vidí. Potom spustil složené ruce z násady a začal znovu hrabat listí. Kdo by se v těch krasavicích vyznal… Na tom, že obě mladé dámy, cizinka z grandhotelu i chudá švadlena Žaneta, si jsou ve všem tak podobné, není nic divného. To Žanetka se za rok změnila. Bývalá vychrtlost utekla někam k Vltavě. Kvůli téměř povinným obědům v bistru poblíž salonu musela Žanetka dát vale jogurtu s jablkem, jak byla zvyklá obědvat ve stavebním archivu. Trochu přibrala, její postava se teď dá nazvat dokonale štíhlou. Žaneta v uličce u grandhotelu čekala jen krátce. Od Náměstí Republiky kvapně přicházel principál Fíla. Dlouhý přiléhavý kabát za ním dramaticky vlál, jak se na šéfa od divadla sluší. „Nečekáš dlouho?“ ujistil se Fíla, když se s Žanetou přivítali, a letmo ji políbil na tvář. Potom vytáhl složený papírek. „Tady je můj seznam. Tohle a tohle zařiď, prosím tě, ještě dneska. Zítra ráno ještě tohle. A tvůj seznam?“ Žaneta s Fílou si vyměnili papírky. Fíla její seznam přejel očima a kývl hlavou, že rozumí, a že to zvládne. „Za hodinu je porada na magistrátu, a pak letím do banky. Odpoledne mám představení. Žani, dneska do divadla nechoď, ať máš čas připravit se na zítřek. Uvidíme se až v kostele. Přivedu tetičku.“ Fíla znovu věnoval Žanetě letmý polibek a pádil uličkou do centra. Žanetu na chvilku zdržel náklaďáček z prádelny, a pak pospíchala opačným směrem do salonu. V obchodě nikdo nebyl. Paní Magda s Vendulkou v dílně dodělávaly bílé svatební šaty. Na krejčovské panně vypadaly jako z pohádky. Vysoký stojáček ke krku s malým něžným výstřihem, úzké rukávy a střízlivá zvonovitá sukně. Žanetka honem odložila kabát a zasedla k šicímu stroji. Na desce stolku leží sako z buklé. Potřebuje pár centimetrů zkrátit. Zákaznice pro něj přijde ve tři hodiny… Paní Magda i Vendulka přivítaly Žanetu s potutelnými úsměvy. „Žany, mám pro vás zprávu,“ řekla paní Magda. „Na prosinec vám Štěpánka dala do plánu dvě přehlídky. Malé krejčovské firmy, nic světoborného. Zimní a skoro jarní kolekce. Naše přehlídka bude vedle v hotelu v pátek po Mikuláši. Už je to zařízené.“ Žanetka vděčně souhlasila a chopila se šití. „Tak zítra,“ pohnutě připomíná Vendulka. „Budete hezká nevěsta. No, přijdeme se do kostela podívat.“ „Nebyl čas si o vaší svatbě promluvit,“ mrzelo paní Magdu. „Vůbec nevíme, kde budete mít hostinu?“ „V bufetu v divadle,“ odpověděla Žaneta. „Bufet se na sobotu zavře, neplánujeme žádné představení, tak to nebude divákům vadit.“ „A bydlení máte vyřešené?“ zvědavě navázala Vendulka. „Budeme bydlet ve dvou pokojích u Fílovy tetičky. Žije ve velkém bytě za Riegrovými sady, a Fíla o ni už hodně let pečuje. Tetička je bývalá operní pěvkyně.“ „Tak ženich pochází z divadelní rodiny,“ jistila se Vendulka. Ještě dodala: „Poslední otázka – co svatební cesta?“ Žaneta se rozpovídala. V neděli časně ráno pojedou s Fílou vlakem z Prahy do Vídně. Zůstanou tři dny u Fílových známých, a navštíví vídeňské loutkové divadlo. Pustí je i do zákulisí. Potom si jako turisté prohlédnou Vídeň. Z hlasu bylo znát, jak se na svatební cestu těší. Vendulka něco v pokleku našívala na lem sukně, a paní Magda zkoušela na šatech bílé plyšové bolerko. Bude potřeba, aby nevěstě nebyla v kostele zima. Něco se nezdálo. „Bolerko má zapínání na háčky,“ řekla paní Magda. „To se mi nelíbí. Je to moc všední.“ „Mám najít stužku na mašličku?“ navrhla Vendulka. „Něco slavnostního. A bílého ve stejném odstínu.“ Vendulka přinesla krabici stužek a mašlí a nastalo zkoušení. Paní Magda byla rozmrzelá. Postěžovala si: „Všechny stužky vypadají, jako kdyby měla nevěsta kolem krku namotanou tkaničku od bot. Žany je vysoká. Potřebujeme, aby od zapínání bolerka splývalo dolů k pasu něco hodně výrazného. Široká saténová stuha s výšivkou. Zavolám velkoobchod, aby mi takovou ještě dneska připravili.“ Tak se stalo, že když pozdě odpoledne, už za tmy, Žanetka odcházela, paní Magda jí vysvětlila: „Svatební šaty zůstanou do zítřka tady v dílně. Doma byste je neměla kam dát. Ráno je Vendulka přežehlí, přinese do bytu na Těšnov a pomůže s oblékáním. Tady je taška s bolerkem. Zastavte se ve skladu v Karlíně, budou vás čekat a předají vám pár metrů široké svatební stuhy. Satén s výšivkou. Ještě večer ji nastříhejte a přišijte místo původního zapínání. Budete v té mašli vypadat nádherně!“ Žanetku odbočka do Karlína zaskočila. Od událostí před rokem se Vitákovi vyhýbala. Chodívala oklikou podle nábřeží, aby ho nepotkala na Poříčí nebo u magistrály. Viták ještě nějaký čas posílal esemesky typu OZVI SE DAME TO ZASE DO KUPY POMAZLIME? Ale Žaneta už s ním nechtěla nic mít. Bála se, aby ji Viták svou bezstarostnou výmluvností nezlákal zpátky do jejich staré lásky. Žaneta tušila, že by nenašla sílu a odvahu ho odmítat. Vždyť spolu tolik let prožili! Ještě při pohledu z temného málo osvětleného Poříčí to vypadalo, že na parkovišti pod mohutnými sloupy magistrály nikdo není. Ale když Žaneta už bez obav procházela pod hlučící magistrálou, vyrojili se najednou muži na motorkách. Vzadu, kam nebylo příliš vidět pro tmu a parkující auta, postávala skupinka Vitákových kamarádů. Žaneta měla pocit, že se udusí. Nebo omdlí. Třásly se jí nohy víc, než na první módní přehlídce. Když si zoufale vybírala, jestli je výhodnější se dusit, nebo omdlévat, přistála u ní tmavomodrá chromovaná kráska. Motorkář popojížděl podle chodníku, sledoval pár Žanetiných kroků, hodil po ní zkoumavý pohled, ale pak zakroužil zpátky k parkujícím autům. Žaneta bez ohlížení a s jásavě zářícíma očima kráčela dál kolem sloupů magistrály do Karlína pro svatební saténovou mašli. Co lepšího se dnes mohlo přihodit? Frajírek a beznadějný ženich Tomáš Viták svou bývalou nevěstu nepoznal… KONEC
|
