|
Snídaně v grandhotelu - 21. pokračování
Po přehlídce se sklízelo a odnášelo. Paní Magda vyprovodila do hotelové haly význačné hosty a s úsměvem přijímala komplimenty za předvedenou kolekci. Modelky došvitořily a sbalily tašky. Sjednaný dýdžej naskládal techniku do kufrů a rychle se vytratil k dodávce na dvůr, aby při úklidu nepřekážel. Vendulka se Žanetou třídily přehlídkové doplňky do malého skladu vedle dveří na dvůr, a Vendulka najednou povídá: „Žanetko, tak mě napadlo - změnila jste účes a barvu vlasů. Co kdyby nastal čas proměnit i to ostatní?“ Žaneta byla zmatena. „Jaké ostatní?“ Paní Magda jim zrovna k uložení předávala několik kousků zatím neprodaného zimního zboží a doplnila Vendulčinu pobídku: „Váš outfit, Žany. Nezlobte se, ale nedělá našemu salonu reklamu! Sukně je střihově nesnesitelná a z kdoví jakého materiálu. Ani nemluvím o vytahaném svetru a plyšové parádě, která vzdáleně připomíná zimník.“ Vendulka přikyvovala a souhlasila ještě víc, když se paní Magda pokusila rozpřáhnout ruce a ukázat do stísněných prostor přecpané místnůstky. „Vždyť tady můžete získat hezké oblečení! Třeba tenhle kabát s kožešinou - je příliš vypasovaný, na vaši postavu se hodí. Nechala ho tady jedna dáma, zaplatila zálohu a už nepřišla. Kabát tu zbytečně leží. Umělé kožešině to sice nevadí, ale za pár let tenhle tvar může vyjít z módy. To by byla škoda. Vendulko? Vzadu jsem viděla zimní šaty s překříženým výstřihem. Ať si je Žany vyzkouší k tomu kabátu. Kozačky vyberte pod policí dole, zbyly tam nějaké od minula. Kabelku k tomu - ty jsou u zdi taky. Třeba nějakou větší. Místo vašeho zvadlého žebradla…“ Zatímco majitelka salónu mluvila, Vendulka v policích sháněla další kousky. Obě si počínaly tak zkušeně a naléhavě, že v Žanetě se nenašlo ani trochu odvahy na obranu starého rudočerveného vzhledu. Musela se ho vzdát. Nešlo to jinak - svět módní elegance nemá slitování s nikým. A pokud Žaneta toužila pracovat v téhle branži... Tak se stalo, že když v sobotu ráno přispěchala ještě do setmělého divadla, někdo v zákulisí zaječel: „Fílo! Vzadu ti běhá cizí ženská!“ Další hlas tam odpověděl: „Troubo, to je naše Žaneta!“ Brzy po ránu se v divadle připravoval maraton tří mikulášských představení pro nejmenší děti. Technici a loutkoherci už byli na místě, a křik o cizí ženské je přivolal. Seběhli se do zákulisí a zírali. Před nimi rozpačitě stála hezká mladá žena. Přírodně zbarvené kaštanové vlasy se jí vlní na kožešinový límec zimního kabátu, který si zrovna začala rozepínat. Pod kabátem vykoukly přiléhavé šaty z jemného úpletu. Nový Žanetin outfit dole zakončily úzké kozačky na vyšších podpatcích. Musíme přiznat, že na nečekané proměně bohémské archivářky mělo zásluhu více lidí – organizátorka módních přehlídek naučila Žanetu chodit zpříma, maskérka jí „udělala obličej“ a zakázala nosit krvavě zbarvené nehty, a paní Magda s autoritou zaměstnavatele dodala oblečení. Principál Fíla s překvapeným výrazem ve tváři obešel kolem dokola vylepšenou divadelní pomocnici a s důrazem řekl: „Tak TOHLETO je skutečná Žaneta!“ Všichni byli ohromeni. Možná nejvíc princezna Kvílenka. Na Žanetinu proměnu ji nenapadla žádná trefně jedovatá připomínka. Raději se otočila a zmizela. Přiblížila se desátá hodina, v sále se rozsvítilo, začaly se trousit první babičky s vnoučátky. Ještě než celý dnešní maraton rozjel, Fíla se zeptal Žanety: „Kdy máme tu snídani v grandhotelu?“ „V úterý ráno,“ špitla Žaneta. Fíla řekl jen „dobře, budu s tím počítat“. Potom ztratil o Žanetu zájem. Mávl rukou někam nahoru k osvětlení, a mikulášský kolotoč se roztočil. Žaneta zamířila k šatně, aby jako anděl mohla v sále z košíku rozdávat dětem cukroví od Mikuláše. Stále jí v hlavě zněla ozvěna principálova hlasu. Ale než si vyžehlila andělský háv a převlékla se, svědomitě nahlédla do mobilu. Její mobil a ženich Viták jsou zřejmě dobří kámoši. Mlčí oba.
|
