|
Snídaně v grandhotelu - 1. pokračování
2. KAPITOLA
Překvapení to bylo, Žanetka nemohla ani dech popadnout. Pospíchala setmělými pražskými ulicemi jako srnka, a svého ženicha našla na obvyklém místě na Těšnově pod mostem magistrály. Nebyl sám. Na parkovišti pod mohutnými sloupy se Viták hrdě vzpínal na motocyklu věhlasné značky. Naleštěný tmavomodrý stroj s ladně klenutým zadním blatníkem a stříbřitými trubkami výfuků se blýská v pouličních světlech. Kolem Vitáka postávají kamarádi z karlínských hospod a s nadšením posuzují tohle či támhleto... Viták blahosklonně přijal myšlenku, že se blíží jeho vyvolená, a pustil řidítka. „Žaneto, pojď ke mně, podívej, co jsem si koupil za nádheru!“ Žanetka přistoupila blíž, nechala se jednou rukou obejmout a potom políbit. „Proč jsi se tak dlouho neozval, Tomáši?“ hlesla s výčitkou. Viták k ní udiveně vzhlédl. Před jeho kamarády to byla nepatřičná otázka. „Moc práce,“ odpovídá stroze. V motorkářské bundě z kordury to Vitákovi ohromně sluší. V jedné ruce svírá modrobílou helmu s černými blesky, druhou objímá Žanetku kolem štíhlých boků. Žanetka si strohou odpověď vysvětlila špatně a zeptala se: „Sehnal jsi zaměstnání?“ V Žanetčině hlásku je naděje, ale je to další nepatřičná otázka. V hloučku kamarádů to zahučelo, i Viták se dal do smíchu. „Všechno popořádku,“ říká s bodrou lehkomyslností, která Žanetku odzbrojuje. „Zejtra je taky čas. Projedem se?“ Která snoubenka by odolala! Ale přiznejme si, že Žanetka se na chromovanou loď do dálek a na dobrodružství moc nehodí. Spíše na dřevěného koníka s vlněnou hřívou a moudrýma korálovýma očima. Zatím Žaneta mlčí. Připadá jí, jakoby do ní ta oslnivá tmavomodrá plechová kráska šťouchla řidítkem a zaševelila: „Přebrala jsem ti ženicha. Nevadí?“ Vadí, vadí, vadí!!! chce se ječet Žanetě. Viták má myslet na domeček, záclonky a mikrovlnku, a ne na nějakou cizí chromovanou potvoru! Nahlas ale Žanetka neříká nic. Jen hrbí ramena v manšestrovém kabátku a háčkovanou růží na rudé čapce prosvítají světla nahoře na magistrále. Žanetu vzpamatovalo až zaburácení motoru. Zdá se, že chromovaná potvora to s únosem ženicha myslí vážně. Viták, stále sledován houfkem kamarádů, se pomalu rozjíždí a přes rameno volá na Žanetu: „Jedu do garáže! Zejtra se ozvu!“ Žaneta se rozeběhla. „Počkej! Stůj! Musím s tebou mluvit!“ Chromovaná potvora s Vitákem na hřbetě shovívavě zakroužila zpátky. Žaneta se snaží překřičet hlas motoru: „Tomáši, kolik ta motorka stála? Kde jsi vzal peníze? Peníze?“ Hřmot utichá. Viták si zdlouhavě, pomalými pohyby sundavá helmu. Bez helmy, s rozcuchanými vlasy a v motorkářské bundě je opravdu k zulíbání. Ale tohle teď Žaneta nevnímá. Strach o úspory je silnější. „Tak pro tebe jsou prachy důležitější než já …,“ pronáší Viták se smutným pohledem. Ten pohled má falešný lesk. Viták moc dobře ví, proč se Žanetka ptá tak úpěnlivě. Kamarádi se najednou vytratili. Pod mostem dunící magistrály v polotmě zůstali jen Viták, Žanetka a chromovaná plechová potvora. Ach, kdyby Žanetka měla alespoň polovinu jejího sebevědomí! „Kdes na tu motorku vzal peníze, Tomáši?“ ptá se rozechvěle Žanetka a neblahé tušení jí vhání červeň do tváří. Viták krčí rameny a ledabyle odpovídá, jakoby šlo o porci zmrzliny: „Něco od bábi, něco od našich …“ „ … a něco na dluh? A našich čtyřicet tisíc, máš je vůbec? Kolik ta motorka stála?“ Plechová kráska na Žanetku potměšile mrkla nablýskaným světlem a pod Vitákem se líně zavrtěla – to sis dovolila hodně, ženská! Kdo má pro muže větší cenu – já, nebo ty? „Nóoo,“ protáhl Viták. „mírně přes stovku …“ „Přes sto tisíc …“ zašeptala Žanetka. „Ty peníze jsi mohl dát na zálohu na náš domek, mohli jsme si už vzít tu hypotéku!“ Ale darmo Žanetka ženichovi domlouvá, není ten typ, na který by ženiši Vitákova typu brali ohled. „Ruku na srdce, Žaneto,“ ležérně říká Viták, a dnes mu ležérnost opravdu sedí, „ze svýho platu bys hypotéku stejně neutáhla. Seženem si bydlení jinde, hned zítra začnu hledat. Nějaký podnájem nebo tak. Hele, já musím do garáže. Ozvu se a někam si vyrazíme, jo? A o těch čtyřicet táců se neboj, v pohodě vrátím, jen jsem si je z knížky vypůjčil.“ Plechová krasavice zahřměla a dala se do pohybu. Žanetka znovu popoběhla a do očí jí vhrkly slzy. „Tomáši! Kdy je budeš moct vrátit?“ Domeček se záclonkami a mikrovlnkou se rozplývá ve výfukových parách chromované potvory. „Tomáši! Těch čtyřicet tisíc musím na knížce mít, co bych řekla mámě?“ Naleštěná sokyně zakroužila po parkovišti, a Viták jednou rukou sáhl do motorkářské bundy. Když míjel Žanetku, hodil jí jejich vzácnou a společnou vkladní knížku do náruče. Snažil se překřičet hřmot motoru a dunění magistrály: „ … bez obav! … seženu! … máš to u mě!“ „Tomáši!“ Je pryč.
3. KAPITOLA
Žanetčiných čtyřicet tisíc na vkladní knížce už není. Viták je vybral den poté, kdy se viděli naposledy u hrobu jeho druhé babičky. Že by se odhodlal k rodinným úkonům, aby z rodičů vytáhl další peníze? Kdo ví? Žanetka v duchu slyší hlas své matky s tolikrát opakovým naučením … nesvěřuj peníze chlapovi, ženská má hlídat úspory, pořád ti to říkám, Žaneto, … mně se to spoření na jednu knížku nelíbí … vždyť sám nepřidá ani korunu … Dcery by někdy měly naslouchat naučením svých matek, viď, Žaneto? Žanetka v noci oplakávala ztracený sen o domečku se zahrádkou, a noc plakala s ní. Dušičkový liják tloukl do oken a dešťové mlhy dusily světla nad Vltavou. Žanetka se chvěla jako ta světýlka dole pod nábřežím na hladině řeky a tušila, že se s Vitákem hned tak neuvidí. Co když měla matka pravdu, když tvrdila, že Viták je mladý janek, co nemá myšlenky na ženění? Ale kdo bude Žanetku mít rád, když to nebude Viták? Ze skutečnosti, že ztratí další lásku, se Žanetce točila hlava. Všechno jim dala, těm svým láskám, věrnost, obětavost, dokonce i peníze, a všichni se jí vyhýbají. Trápení nekončí. Kdyby byla Žanetka tak oslňující jako chrom na tmavomodré motorce a tak bouřlivá, jako její motor! Ale podomácku háčkovaná čapka a plat archivářky Žanetu zadupávají do asfaltu silnice pod kola chromovaných krásek, a žádná naděje na budoucí štěstí nekyne. Kdo s Žanetkou spojí svůj osud, aby po třicítce nezůstala svobodná a osamělá ? Vitákovu fotografii, kterou má Žanetka na poličce nad lůžkem, schválně přistrčila blíž k okraji. Ať Viták z té fotografie vidí, jakou jí působí bolest! Ráno bylo kalné a smutné, takové, jaké bývá na podzim po bouřlivé deštivé noci. Žaneta se oblékala v předsíni do manšestrového sáčka a proti chladu se vinula do ručně pletené šály, čímž na sebe přidala další odstín červené barvy. Když otevírala dveře na chodbu, dohonil ji hlas matky: „Žaneto? Jak bylo na rande?“ „Dobře,“ haleká Žanetka, a ze všech sil se snaží o veselý tón hlasu. Ale přelstěte mateřské uši, ty jsou citlivé na hlásky svých holčiček! „Žaneto? Měla jsem divný sen, stokoruny plavaly po řece a ty jsi je tahala z vody, a ty bankovky se ti rozpadaly v rukou - fujtajbl, to byl hrozný sen. Žaneto? Jsi v pořádku?“ Ze všech sil se Žaneta nutí do veselosti, a je skoro venku ze dveří. „Všechno v pořádku, mami!“ „To je dobře,“ volá za ní matka. Žaneta je už na chodbě a za nic na světě by matce nesvěřila, že si ženich za její peníze koupil motocykl. Až to jednou Žanetka udělá, budou slzy a křik, ale zatím se snad něco stane, snad Viták peníze vrátí. Vybrakovaná vkladní knížka odpočívá v úkrytu košíčku na háčkování, hluboko pod klubíčky oblíbených rudých odstínů, a čeká, až ji někdo zase naplní. To se načeká.
|
