|
Snídaně v grandhotelu - 19. pokračování
Potom stočil pohled do předsíně a zklamaně dodal: „Máte návštěvu? Nerad bych vyrušoval.“ Matka přispěchala dceři na pomoc. Od dveří kuchyně zašvitořila: „Kdepak byste rušil, mladý pane, to je návštěva pro mne! Je hezký večer, vyveďte Žanetku na procházku! Třeba za roh k Vltavě…“ Principál se tázavě podíval na Žanetu, co matčině návrhu říká, ale ta už sahala na věšák po kabátku. Polekala ji představa, že by ona se svou návštěvou hovořila v pokojíčku s matkou za dveřmi. Musela by principála matce představit a vysvětlit, s kým se to zapletla. Až přijde čas a matka bude v dobré náladě, potom se snad k dobrovolnictví mezi loutkami přizná. Matka jistě zaútočí: kdyby ses raději učila vařit! Než se Žaneta oblékla, počkal Fíla na schodech, a pak společně vyšli z domu. V těchto dnech už teplota klesla k nule. Žaneta vyměnila podzimní manšestrové sáčko za krátký „plyšák“ s háčkovanými bambulkami místo knoflíků. K němu přidala pletenou šálu, jejíž konce volně vlály ve větru, a háčkovanou čapku narazila na rudé vlasy až po uši. Plandavou červenou sukni nahradila sukní teplejší, vlněnou, v karmínové barvě, co se pěkně hodila k plyšovému kabátu. Jak se ti dva ubírali ulicí, vypadalo to, jako kdyby pan principál vzal na špacír oživlou pohádkovou loutku. Chvíli kráčeli vedle sebe mlčky, až se Žaneta osmělila a ozvala se: „Myslela jsem, že večer budeš v bufetu slavit svátek Barborky…“ Na tohle Fíla neodpověděl. Šel s rukama v kapsách, občas otočil k Žanetě hlavu a podíval se na ni. O jeho letmé postranní pohledy Žaneta od prvního setkání velice stála. V zákulisí, i v bufetu…Byly přemýšlivé, sebejisté a zářící… Její nápadníci, včetně ženicha Vitáka, by se na ni takhle podívat neuměli. Principál najednou začal mluvit. O tom, že se dnes odpoledne Žaneta neobjevila v divadle, a to se mu nelíbilo. Přišel osobně zjistit, co se děje. Jestli její nepřítomnost zavinil anonym, obviňující Žanetu z podvodu. Fíla se zastavil, po svém zvyku se zpříma podíval rudovlásce do tváře a naléhal: „O co ti jde, Žani? Jestli chceš, neříkej mi nic, rozejdeme se jako přátelé. Ale rád bych to věděl. Slibuju, že ti pomůžu, co budu moct, jestli jsi v nějakém maléru. Víš přece, že v divadle pořád řešíme nějaké nepříjemné věci. Třeba, že nová hra o hloupém Honzovi je podstrčený plagiát. A to jsme měli před premiérou.“ Žaneta si znovu vzpomněla na babičku. Na její slova, že těm, co chodí do kostela, se nedá lhát. Najednou jí přišlo líto nebožky babičky, ženicha Vitáka, Helenky Šmolkové, roků ztracených v prachu archivu, a srdce rozhodlo. Tak to ze sebe Fílovi vysypala. Jak snídala v grandhotelu s bohatým Hornášem, jak se zoufale snažila stát se „tou co dělá kulisy“, aby naplnila sen domečku za Prahou, jak se úskokem stala švadlenou v módním salonu, aby měla práci, jak ji věrná kamarádka zradila, a bývalá kolegyně rozeslala zlé dopisy. Fíla ji poslouchal bez hnutí. Potom řekl: „To je zašmodrchaná motanice, jako když se zapletou vodicí šňůry. Poslyš, Žani, jak se tvoje maminka zmínila, ty máš nějakého ženicha?“ Žanetu mohlo napadnout, že slova matky z předsíně padnou na úrodnou půdu. Ale teď, když na sebe prozradila principálovi všechno (kromě lásky s Vitákem, to se rozumí), a ten se nijak nepohoršoval, získala ztracenou rovnováhu a honem odpověděla: „Nevyšlo nám to. Rozešli jsme se.“ Že to bylo před pár dny, raději neřekla. Fíla se zatvářil spokojeně a přehodil nit hovoru: „Poslouchej, Žani, s tím milionářem, co má rád sázky – měla bys celou aféru pustit k vodě. Přiznej se mu, že jsi ho oklamala, že předstírat tak náročné umělecké povolání byl náhlý pošetilý nápad, a prostě konec. Udělej to, a budeš mít klid. Vždyť u nás v divadle jsi se zapsala dobře, z botiček pro stonožku byli všichni na větvi… jsi moc šikovná, Žani, a jsme rádi, že tě máme. Vzdej tu bitvu o milion, vždyť je to jen holub na střeše…“ Ale když principál viděl, jak hrozný dopad má na Žanetu jeho návrh vzdát se Hornášových peněz, raději otočil. „Tak víš co, Žani? Když ti na těch penězích tak záleží, co kdybych šel do grandhotelu s tebou? Vysvětlím tomu pánovi, že opravdu děláš věci pro divadlo, a pak bude na něm, jak se rozhodne. Jestli loutky uzná, a sázku vyhraješ.“ Žaneta mlčky přikývla. Mlčky proto, aby Fíla nepoznal, že se jí do hlasu vloudilo pár slziček. Dnes toho bylo na citlivou Žanetu příliš. Došli k zábradlí nad přístavištěm. Za řekou poblikávala světýlka Letenských sadů, vzadu svítily Hradčany. Kdyby na protějším břehu nehlučel světelný pás projíždějících aut a tramvají, pohádková idylka zasněžené Prahy v mikulášské náladě by byla dokonalá. Ale nastal čas doprovodit Žanetu domů.
|
