|
Snídaně v grandhotelu - 18. pokračování
17. KAPITOLA
Kdyby si Žaneta vedla dívčí deník, zážitky z toho dne by ani neuměla popsat. Při rozpačitém loučení s Helenkou Šmolkovou tušila, že ji už nikdy neuvidí. Helenka byla jediná kamarádka, ale je vhodné mít za osobní důvěrnici nezvladatelnou drbnu? Ani si neřekly, kde letos bude předávání dárečků k Vánocům. Ani „zavolej“ nebo „napiš zprávu“… Jenom rozpačité „tak ahoj“. Když Žaneta vyšla před budovu, slunce jí zasvítilo do očí, a trochu se v nich zalesklo – snad v slzách? Žaneta dlouho osaměle postávala na zastávce, kde společnost čekajícím dělají jen zasněžená pole a daleko na obzoru sotva viditelné panelové sídliště. Dopravní špička ranního spěchu do práce minula, a když ji konečně poloprázdný autobus naložil a odvezl do živějšího dopravního terminálu, ani metro se s přistavením vlaku k nástupišti nepřetrhlo. V dívčím deníku by mohlo být zaznamenáno, že ten den Žaneta strávila blouděním po Praze. Vyhýbala se Starému městu, aby nepotkala někoho známého. V hlavě měla prázdno, truchlivo, a celé moře zklamání. Přes poledne svítilo slunce, tak se před lidmi schovala na stráních Petřína. Potom seděla tři hodiny u jednoho ovocného čaje v jisté malostranské kavárničce. Setmělo se a nastal čas na večeři, když se konečně odhodlala vrátit domů. Prázdno v hlavě vyplnily dva návrhy, jak si dále počínat. Jeden dobrotivě radil, aby se nemilosrdně přiznala ke všemu a nechala další konání na těch, kterých by se přiznání týkalo: to jsou matka, paní Magda a principál Fíla. Jenomže matce se nedá říkat pravda. Vždycky začne pro každou nepříjemnost lamentovat a naříkat nad zhrouceným životem, a kdybychom byli spravedliví, nemohli bychom se na Žanetino věčné polhávání zlobit. Matka ji to naučila. Přiznat se paní Magdě a Fílovi? Tohle Žaneta zavrhla okamžitě, a přivolala na pomoc ten druhý návrh – totiž vymyslet nové věrohodné výmluvy, které by to předchozí lhaní pěkně „učesaly“. V zoufalém rozpoložení dojela Žaneta na Těšnov. Už na schodišti v domě ji přepadl divný pocit. A když stanula na chodbě u dveří, pocit zesílil. Z bytu slyšela ženské hlasy. Někdo přišel na návštěvu, ale nebyla to Kučerka. Žaneta si na rohožce otřela boty od sněhu, potichu odemkla dveře, v temné předsíni pověsila zimníček s kapucí na věšák a vykročila ke kuchyni. V tomhle starém bytě s matkou obývák pro návštěvy neměly, jen velkou kuchyň s výhledem do dvora a Žanetin pokojík s oknem směrem k nábřeží. Žaneta pověsila na obličej výraz „jenom zdvořile pozdravím a mizím k sobě“ a vstoupila do kuchyně. Byl to šok. U stolu seděly matka a paní Magda. V kuchyni svítila všechna světla, voněla tu káva, a kožešinový plášť vzácné návštěvy ležel pohozený na matčině gauči pod oknem. Když zaslechly otevírané dveře, obě ženy se otočily k Žanetě. „To je dost, že trefíš domů,“ zhurta se na dceru obořila matka, ale bylo to víc škádlivé, než káravé. „Tady paní ze šití už na tebe čeká! Že jsi dneska nepřišla do práce, tak se chtěla podívat, co je s tebou. Jestli nejsi nemocná.“ Paní Magda se usmála a do zkoprnělého obličeje Žanetky připojila: „Nedivte se, Žany, že mám starost, na zítra je pro vás objednána kadeřnice, v pátek s vámi počítáme na přehlídku. Modely kabátů se upravily podle vaší postavy, to přece víte. Proč jste dneska nepřišla? Vy všechno tajíte, Žany. Ani mamince jste neřekla, že pracujete u nás… A nepřiznala jste se mi, jaké máte vzdělání.“ Tohle už znělo káravě. Žaneta mlčela. Sklopila oči k podlaze jako nezvedené dítě. Paní Magda ale hned řekla shovívavě: „Tady vaše maminka mi pověděla, že se asi stydíte za neumělou práci s jehlou, ale podle mě jste dost šikovná na to, abyste se praxí doučila, co ještě neumíte… Chcete-li být zaměstnaná u mne, nemám nic proti tomu, ale na tajemství si nepotrpím. A nedovolím už, abyste mi lhala. To bychom se musely rozloučit.“ Žaneta se zmohla jen na snaživé pokývání hlavou. Oči od podlahy se neodvážila zvednout. „Zítra zase nastoupí, můžete se spolehnout, paní Magdo,“ vložila se matka tónem, který Žanetu od malička odzbrojoval. Ale tentokrát byla Žaneta ráda, že je to podruhé, co se jí matka zastala, a její nepříjemný úlet napravila. To první zastání bylo vrácení čtyřiceti tisíc na vkladní knížku. Paní Magda se ohlédla po gauči s kabátem. „Už bych měla jít! Ještě tohle, Žany, bohužel nemáte příslušné vzdělání v krejčovském oboru, nemohu vám dát plat, jaký byste třeba zasloužila. Musím vás brát jen jako pomocnou sílu.“ Matka honem odmítavě zamávala prsty před obličejem, jakože tohle je pochopitelné, když znenadání zazněl zvonek u dveří. Poprvé krátce a nesměle, podruhé už silněji a rázně. „Běž otevřít, holka, to je asi sousedka zeshora,“ pobídla ji matka. Žaneta ráda poslechla. Prošla temnou předsíní, ani se nepodívala kukátkem na chodbu, kdo si žádá o vstup do bytu, a otevřela dveře. Zůstala jako zkoprnělá. Zatočila se jí hlava až k pocitu, že omdlí. Na chodbě stál principál Fíla, v dlouhém tmavém kabátě se šálou, prostovlasý, ruce v kapsách, a díval se přímo na Žanetu. „Kdo je to?“ volala matka z kuchyně. Protože paní Magda si zrovna oblékala plášť, nakoukla do předsíně. Zahlédla mužskou postavu a laškovně zvolala: „Ženich ti přišel na návštěvu, Žanetko?“ Fíla stále hleděl na Žanetu a nakonec řekl: „Dobrý večer. Jsi v pořádku, Žani? Můžu s tebou mluvit?“
|
