Snídaně v grandhotelu - 17. pokračování

16. KAPITOLA

V noci se strhla prudká vánice. Sněhové vločky padaly do okna,  snad se chtěly prodrat do ztemnělého pokojíku a předstírat, že jsou nevinné slzičky v očích nešťastné Žanety. Ta se choulila v prošívané pokrývce a prožívala tesklivou noc. Tentokrát neplakala pro nápadníky, kteří ji dříve opustili, nebo jako minule pro ženicha Vitáka, nevěrného s chromovanou kráskou. Bylo to horší.

Od snídaně v grandhotelu proběhla řada listopadových dnů. Byly přetížené dobrodružstvím, napětím a úsilím. Jistota bývalých úkrytů v matčině náruči a málo náročném zaměstnání zmizela. Žaneta vroucně zatoužila obrátit čas k době, kdy si vařila čaj pod oknem se suchými květinami, klábosila s Helenkou Šmolkovou, dávala si rande s Vitákem pod mostem na Florenci, a těšila se na domeček za Prahou. Ale ani vzpomínky ji nechtěly poslouchat - sklep archivu najednou zaváněl nudou a špínou, a když se Žaneta snažila zavzpomínat na Vitákovu lásku, připletl se jí do hlavy pohled zářivých očí principála Fíly. A jeho hlas, který tak ráda poslouchala… Třeba když přednášel nad loutkami při představení s bezuchým drakem: „Jste vysvobozena, krásná princezno, vrátím vás královskému otci!“ Příjemnou představu hlasu prince Fíly překazilo následné vroucí děkování vysvobozené princezny, protože to byl slaďoučký hlásek sokyně Kvílenky.

Život udělal kotrmelec přes zákeřná udání, doručená do salonu a do divadla, a naděje na barvitý napínavý život se hroutily. Přestože Žaneta pochopila, že nade všechno miluje šití, háčkování, krásné drahé látky a barevné levné hadříky, draka bez ucha a pricipála Fílu, nezbývá, než nastoupit cestu na pracovní úřad a hledat nové zaměstnání. V administrativě nebo knihovnictví, protože krejčovské vysvědčení chybí.

Bohatý muž Hornáš přijíždí do Prahy, a v úterý ráno posnídá v grandhotelu. S očekáváním, že Žaneta podá důkaz o práci scénografky. Milion, o který Žaneta tolik usilovala, aby měla peníze na domeček za Prahou, odlétal k Vltavě na svěhových vločkách…

Na druhý den ráno Žaneta proklouzla z domova. Před matkou předstírala, že jde do práce, ale nešla ani do salonu, ani do divadla. Od Těšnova jela metrem na poslední stanici, potom ještě za tmy městským autobusem do polí. Vystoupila na první zastávce a čerstvě uhrabaným chodníkem prošla k administrativní budově ve tvaru spojených krabic na boty. Její barva šedého betonu se strašidelně tloukla s romantickým východem slunce na pozadí. V mnoha patrech se svítí. Do téhle budovy se přestěhoval stavební archiv ze sklepa na Starém městě. Tady by si Žaneta nemohla užívat ranních procházek podle mezinárodních hotelů s vlajícími vlajkami. Leda tak se volně promenovat na parkovišti kolem zasněžených polí.

Budova překvapila honosným vchodem, kde návštěvníky vítají vysoké skleněné tabule a otáčivé dveře s gumovými předložkami, ale uvnitř se vstupuje do haly maličké jako šatna u tělocvičny. Žaneta se zastavila za otáčivými dveřmi u temné skleněné kukaně. Sedí tu vrátný, nevrlý, s nepříjemným zkoumavým pohledem. Nevrlý možná proto, že v kukani mu dělá společnost jen ohnutá lampička. A nemá si kam položit hrnek s kafem.

Vrátný vybafl na návštěvnici:

 „Co tu chcete?“

„Ráda bych navštívila někoho v archivu. Stavebnictví.“

„Sama tam nemůžete. Musí ta osoba sejít dolů. Koho mám přivolat?“

Sáhl za lampičku po telefonu.

Žanetu to zmátlo. Domnívala se, že ji uvedou do nových prostor archivu, bývalý kolektiv ji radostně přivítá, a ona jen ledabyle vysvětlí, že teď dělá „do módy, a taky trochu do kultury“. Rychlovarná konvice bude cákat vodu a kancelářský nábytek zavoní novotou.

„Helenku Šmolkovou. Kdybyste zavolal. Prosím.“

Vrátný zavzdychal. Musel se v těsné kukani pohnout dozadu, najít linku, a vytočit číslo. Do sluchátka oznámil, že Šmolková má ve vrátnici návštěvu. Potom vyzval Žanetu, ať se posadí v hale. Žaneta poslechla. Lavičku postavili mezi toalety a výtah, naproti skleněné stěně, za níž se zrovna  otevíral místní bufet.

Helenka vyběhla z výtahu s nadšením. Pár slov na přivítanou, a že si půjdou sednout do kantýny. Nahoru lidé z venku nesmějí.

Za pultem se mátožně pohyboval unavený mladík, snad se teprve probouzel. Vytahoval z lednice zákusky a skládal je na tácky pod vitrínu. Když zahlédl, jak dovnitř vstupují dvě mladé dámy, bez otázek šel zapnout kávovar. Žaneta si koupila ovocný koláč a poručila zelený čaj. Helenka si dala kapučíno a čokoládový dortík s jahůdkou.

Když se usadily ke stolku u skleněné stěny, a měly tak výhled na celou vstupní halu, Helenka se rozpovídala. Že kanceláře archivu nastěhovali do třetího patra, ale dokumenty jsou v suterénu. Tak musí pořád cestovat. Ale celý archiv se digitalizuje. Dostali nové počítače, a místo Žanety přijali dvě úřednice. Bylo toho moc, co by Helenka mohla vykládat o novinkách na bývalém pracovišti, ale Žaneta  z háčkované tašky vytáhla udavačský papír.

Helenka byla ohromena.

„Ale tohle jsem neposílala! Proč bych to dělala? Vždyť ti, Žaneto, přeju v životě jen to nejlepší! I ten milión. Já jsem to nebyla. Věř mi. Jsem přece tvoje kamarádka.“

„Kdo tedy?“ ptala se Žaneta. „Nikdo jiný, kromě mé matky, přece o salonu a divadle zároveň nevěděl. Jenom ty…“

Helenka se trochu ošila.

Žanetě to neuniklo.

„Helenko! Nemluvila jsi o mně s nikým, že ne?“

Věrná kamarádka se ošila znatelněji.

Žaneta se netajila s podezřením. Zamračila se, a na Helenku uhodila rovnou:

„Vyprávěla jsi o mně někomu?“

Helenka sklopila oči:

„Říkala jsem o tobě jen uklízečce.“

Tohle Žaneta nečekala.

„Uklízečce? A proč, proboha?“

„Připadala mi taková smutná. Když utírala prach. Chtěla jsem ji rozveselit.“

„Rozveselit mým příběhem? Komu dalšímu jsi to vykládala?“

Helenka zvedla hlavu k bílým zářivkám na stropě haly.

„No, komu jsem o tobě říkala,“ odpovídala zdlouhavě. „Ještě vedoucímu jsem to vyprávěla, ten to chtěl taky slyšet. A Krásové! Ta se o tebe moc zajímá. A jedné té nové kolegyni.“

Žaneta byla zmatená. Nevěděla, jak se má k doznání Helenky tvářit. Ale Helenka sama vzala do ruky papír s udáním a rozjímala:

„To je z naší počítačové tiskárny. Takovou jsme měli v archivu ve sklepě. Vzpomeň si, měla takhle slabý toner! Novák si tenkrát tisknul parte pro příbuzného, a dopadlo to hrozně. Musel zaplatit pořádný tisk v pohřební službě. Po stěhování jsme tady všichni dostali počítačové vybavení. Počítače, tiskárny, kopírku, všechno moderní. Starou tiskárnu jsme ponechali u počítače Krásové. Dokud se nevyčerpá toner.“

Je možné, že zhroucení Žanetčiných snů způsobila architektka Krásová? To snad ne. Nebo někdo jiný? Ale proč by použil tiskárnu, kterou Žaneta znala? Obě kamarádky umlkly. Helenka se věnovala dortíku s jahůdkou, aby se nemusela dívat Žanetě do očí.

Jako na zavolanou se v hale objevila architektka Krásová, objemný stoh spisů v náručí. Mířila přímo k výtahu. Žaneta vyskočila, s udáním v ruce vyběhla z bufetu a dostihla ji, zrovna když přivolávala kabinu. Krásová se po ní ohlédla.

„Podívejme, kdo nás navštívil,“ pronesla s troškou špatně skrývané jedovatosti. „Slečna milionářka! Už jste dostala, ehm, ten váš milion?“

Žaneta jí rozechvělou rukou podávala udání.

„Tohle není vaše práce, paní Krásová, že ne? Omlouvám se, určitě se mýlím…“

Krásová oběma rukama svírala spisy na hrudi a pobaveně se otočila k Žanetě.

„Nemýlíte se.“

Nad jejím klidem zůstal Žanetě rozum stát. Jenom se zeptala:

„Ale proč, paní Krásová? Proč mi chcete uškodit?“

Výtah dorazil, dveře se rozevřely. Krásová se naposledy ohlédla po Žanetě. Do její pobledlé rozechvělosti chladně položila vysvětlení:

„Protože nesnáším podvody. Nikdy jsem podvodníky neměla ráda. Vy, Žaneto, lžete lidem, podvádíte, těžíte z jejich neznalosti pravdy. Zasáhla jsem, abyste nemohla nikoho balamutit, že jste kdovíco. A nestydím se za to.“

Architektka Krásová nastoupila do prázdné kabiny a  natáhla ruku ke tlačítkům. Vyslala na Žanetu, bezradně stojící před výtahem, kvalitní výsměšný pohled. Pak se dveře zavřely a výtah rozjel.

Žanetě se za zády ozval nesmělý hlásek Helenky Šmolkové:

„Asi jsem neměla nic o tobě prozradit. Promiň. Zvláště ne téhle babizně. Co teď budeš dělat?“

Žaneta nevěděla.

Snídaně v grandhotelu