|
Snídaně v grandhotelu - 16. pokračování
15. KAPITOLA
V setmělé ulici září vánočně vyzdobené výlohy na čerstvě napadaný sníh. Chodník před sousedním hotelem už stačili shrabat a natáhnout zelený kobereček, aby hostům od taxíků neklouzalo. Před průchodem na dvůr se ještě neuklízelo. Chodci, zachumlaní do teplých černých kabátů a skrčení pod deštníky letních barev, se obtížně brodí rozšlapanou břečkou. Žaneta se brodí s nimi. Od parčíku na nároží je vidět ke Staroměstskému náměstí. Tam svítí vánoční trhy, červené stříšky stánků lemované zeleným chvojím zdobí světýlka v podobě hvězdiček. Stále trochu sněží, a poletující vločky se ve světlech ulice třpytí jako korálky na svatebních šatech. Nedočkavost na zprávu od ženicha Žanetě nedovolila počkat na teplo loutkářské dílny. Ještě na ulici stáhla rukavice a podívala se do mobilu. Teď, jako nikdy předtím, toužila po Tomášově obvyklém ležérním uklidňování žádný strach, vždycky to nějak dopadne. Ale mobil i s Vitákem mlčí. V divadle dnes není představení, probíhají jen zkoušky na sobotní mikulášské představení. Sál je zhasnutý, zato na jevišti dupou loutky jak zběsilé, a nějaké hlasy se tam nedivadelně hádají. Žaneta proklouzla do rekvizitářské dílny, má tam v pracovním stole svůj šuplík a na stěně poličku. Na šuplíku našla přilepený útržek z bločku s výzvou: DRAKOVI UŽ ZASE SPADLO UCHO! Žanetka si povzdechla. S drakem bez ucha se děti nebudou obávat o život princezny. I když - není třeba litovat, kdyby takový drak dostal zálusk na princeznu Kvílenku. Žanetka si zrovna živě představovala, jak vysokým hláskem by její sokyně Kvílenka v dračích pařátech pištěla, když ji zaskočil principál Fíla. Dveře u dílny bývají otevřené do chodby, aby se rekvizitář nemusel zdržovat. Fíla neslyšně vstoupil a promluvil Žanetě za zády. „S drakem si nevím rady. Hlavu mu vyměnit nemůžeme.“ Žaneta ho nečekala. Fíla měl být na zkoušce. Obvykle vodil hlavní loutku a mluvil mužskou postavu. Někdy Žaneta postála v koutku sálu a poslouchala Fílův hlas. Připadalo jí, že se nikde nedá najít vhodnější hlas pro prince nebo vznešené pohádkové bytosti. „Polekal jsem tě, Žani?“ zeptal se principál. Držel něco za zády a potutelně se usmíval. „Chci ti něco ukázat.“ Na stůl postavil novou marionetu. Loutka jakoby kopírovala vzhled Žanety, když se poprvé ocitla v sále divadla. Šatičky různých odstínů červené, rudé a mírně oranžové barvy. Žanetino sáčko bylo „jako živé“, i trochu pleteniny se loutce vinulo kolem krčku. Obličej loutky, lemovaný vlněnými rudými vlásky, se trochu pitvořil, ale na hezkém vzhledu panenky to neubralo. „Líbí se ti?“ pokračoval Fíla a usmíval se. „Potkal tě tu tehdy náš loutkář a hned si usmyslel, že si tě musí udělat. Pak tu loutku ukázal Tondovi, a ten začal psát hru. Četl jsem pár scén, a jsou dobré. Pro nás se ta hra hodí. Zkoušet začneme kolem Hromnic a uvedeme ji na jaře. Zatím má název „Žaneta jde do světa“. Kolem dílny zrovna procházela princezna Kvílenka s loutkou v náručí. Zaslechla Fílu, a kašpárkovským hláskem zacinkala dovnitř: „Žaneta je dorota! Žaneta je popleta!“ Fíla se po ní otočil, ale sokyně rychle zmizela k šatně. „Tak co, Žani? Líbí se ti?“ znovu se zeptal Fíla. Než mohla Žaneta cokoli říct, najednou přidal, ale už ne tak příjemně: „Mně se zase nelíbí tohle. Podívej, bylo to v poště z knihovny.“ Žaneta před sebou uviděla list papíru z počítačové tiskárny, a zatočila se jí hlava. Vybledlá písmena slábnoucího toneru bez milosti oznamovala loutkovému divadlu: NEVĚŘTE ŽANETĚ ROUSKOVÉ!!! JE TO PODVODNICE!!! Fíla vložil papír Žanetě do strnulé ruky. „Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ Žaneta se zadívala na podlahu. „Vždyť já jsem si tehdy hned zjistil na magistrátu, že tě k nám nikdo neposlal. Čekal jsem, až mi sama vysvětlíš, o co ti jde. Jestli je v tom nějaký zádrhel, důvěřuj mi. Všechno se dá urovnat. Tady lidi v divadle si myslí, tě k nám nastrčili. Chci ti říct jedno - záleží mi na divadle a samozřejmě na všech, kteří se tu o něco dobrého snaží. Ještě jsem nepřišel na to, o co se snažíš ty, když o loutkaření nevíš vůbec nic. Vysvětli mi popravdě, co se děje, bude mezi námi klid a mír. Ten nepodepsaný hadr hodíme do koše. Co ty na to?“ Žaneta stále očima zkoumala podlahu. Neměla odvahu je zvednout a podívat se Fílovi do očí. Ostatně babička říkávala, že ti, co chodí do kostela, mívají andělsky jasné oči, a nedá se jim lhát. Nakonec popadla háčkovanou tašku, ze šuplíku do ní naházela pár svých drobností, a bez rozloučení byla pryč. Principál se ji nepokusil zadržet. Někdo vrazil do dílny s krabicí rekvizit a žaloval: „Ta nová rudovláska do mě strčila na chodbě, div jsem s tímhle neupad. Co se stalo? Kam letí jak splašená?“ „Sám nevím,“ odpověděl Fíla a kroutil nad tím hlavou.
|
