|
Snídaně v grandhotelu - 15. pokračování
Majitelka salonu Žanetě o anonymním dopisu nic neřekla. Ani Vendulka se nezmínila, ale ta byla zvyklá mlčet a neplést se do záležitostí firmy. Přes den se šilo, zkoušelo, dostavily se dvě zákaznice. Na ulici sněžilo, sníh pokryl dvůr, a výloha na ulici se prosvětlila. Žaneta pilně pracovala. Od svého šicího stolku viděla do salonku na bílé svatební šaty. Připravené pro další zákaznici splývaly s věšáku u stropu až na podlahu, objemné, nadýchané, s rozevlátou vlečkou. Okno do dvora na ně pouštělo sněhové třpytky, a na živůtku a dlouhých rukávech se blýskaly skleněné korálky. Všechny je našívala Žaneta a myslela přitom až v takových šatech půjdu s Tomášem na radnici… Ale v takových jistě ne. Žanetka musí šetřit na domeček za Prahou. Bude stačit jednoduchý světlý kostýmek. Tedy, až se Viták konečně rozhodne pojmout ji za manželku... Kolem svatebních šatů několikrát prošla švadlena Vendulka, jednou s látkami, jindy s krejčovským příložníkem, a pokaždé se po nich nespokojeně ohlédla. Nakonec řekla paní Magdě: „Nelíbí se mi přišití živůtku k sukni. Vzadu příliš padá dolů. Aby se nevěstě na svatbě nevlnily na zádech varhánky. Tohle nezakryje ani závoj.“ Obě se společně vydaly šaty zkoumat. Paní Magda byla nerozhodná. „Šaty se špendlily přímo na těle zákaznice. Není možné, aby se při přesném špendlení sukně posunula níž.“ Vendulka připomněla, že budoucí nevěsta si do salonu přinesla čivavu. Pořádně při zkoušce nepostála, nakláněla se dopředu, aby si mohla hrát se psíkem. „Do salonu by psi neměli chodit,“ zakončila Vendulka připomínku. Paní Magda si povzdechla: „Jenže zákaznici, která dá za šaty desítky tisíc, vrtochy musíme dovolit. Kdyby mohla přijít ještě na jednu zkoušku! Ale nechci dávat najevo, že máme se šitím problém.“ Vendulka v prstech probírala látku živůtku a přitom beze slova důvěrně, ale významně, hodila pohledem k Žanetě. Paní Magda pochopila. Zavolala na Žanetu, aby přišla do salonku. „Vyzkoušíme svatební šaty na vás. Postavu a velikost máte podobnou. Jde nám s Vendulkou jen o to, abychom viděly, jak si na nevěstě budou počínat záda živůtku. Jestli jsou přišitá příliš volně, tak se to na vás, Žany, musí projevit.“ Navlékly Žanetu pomalu a opatrně do nadýchané bělostné nádhery, Vendulka kolem ní chodila a upravovala podle záhybů širokou sukni. „Tenhle střih šatů vám sluší,“ poznamenala paní Magda. „Víte co uděláme, Žany? Pokud vím, máte vážnou známost. Na svatbu vám ušijeme stejné šaty, ovšem z levnější látky, a až v nich zazáříte vedle ženicha, tak je prodáme.“ Žaneta stála před zrcadlem, po svém způsobu se staženými ramínky a s hlavou, co se potřebuje někam schovat, ale žasla sama nad sebou. V těch šatech se najednou vznesla jinam, někam, kam si ještě netroufala. Není to jenom velký svět města, do kterého se dostala po snídani v grandhotelu. Je to velice velký svět skutečné dospělosti. Ale raději tam ještě nechodit. „Narovnejte se, Žany,“ pobídla ji paní Magda. „Stůjte hezky zpříma, ať vidíme záda.“ „Je to tam!“ zvolala Vendulka. V jejím hlase se chvělo zadostiučinění a vždyť jsem to říkala, že psi do salonu nepatří! Látka se na Žanetě vzadu znatelně krčila. Bodejť ne, když se nevěsta kvůli pobíhající čivavě při špendlení vrtěla. „Teď chvíli vydržte, Žany,“ nařídila paní Magda, „budeme párat, a znovu špendlit sukni k živůtku. Nastehujeme sukni přímo na vás, a pak si zkusíte sednout a trochu se pohybovat. Aby živůtek vzadu naopak netáhl sukni nahoru.“ Jak majitelka salonu rozhodla, tak to udělaly. Vendulka potom rychle přišívala sukni k živůtku na stroji, a Žaneta přidržovala vlečku, aby se při šití netáhla po zemi. Pak všechny zkoušky dopadly na výbornou a šaty byly bezvadné. Pověsily je zpátky ke stropu. Nevěsta si pro ně může přijít. Pracovní den skončil, setmělo se. Žaneta oblékla zimní kabátek s kapucí a sbírala věci do háčkované tašky. Paní Magda na ni z krámu zavolala: „Jdete do divadélka?“ Žaneta přisvědčila. „Můžete na chvíli za mnou k pultu?“ Něco v jejím hlase bylo divného, a Žaneta zbystřela. Paní Magda na pult položila anonymní dopis z počítačové tiskárny: „Myslíte, Žany, že tohle je nějaká pomluva, provokace... nebo mi k tomu máte co říct?“ Žaneta tiše a ohromeně zírala na zlostná slova a nenapadlo ji nic, co by jí pomohlo utéct z nepříjemného rozhovoru. NEVĚŘTE ŽANETĚ ROUSKOVÉ!!! JE TO PODVODNICE!!! Tisk písmen byl slabý, toner zcela jistě už docházel, ale bohužel stále tiskl čitelně. „Možná nějaká žárlivá bývalá přítelkyně vašeho chlapce?“ snažila se pomoci paní Magda. Žaneta se chytila stébélka a horlivě přikývla. „Asi ano. Jednu takovou znám… Ale nevím proč…“ Vzadu v dílně Vendulka zhasínala. Po svatebních šatech visících od stropu se rozeběhla sněhem rozptýlená světýlka ze dvora. Šaty teď vystupovaly ze tmy tak pohádkově… Paní Magda udání složila a uklidila do svého psacího stolu. Začala zamykat skřínky a sklízet módní časopisy. Tím dala najevo, že nepříjemný hovor končí. Ale na rozloučenou prohodila: „Mimochodem, Žany, ještě jste mi nepřinesla potvrzení ohledně krejčovského vzdělání. Vysvědčení z oděvní školy nebo výuční list. Musím kopii založit do vaší složky ke smlouvě. Pro pořádek, kdyby mi sem přišla kontrola.“ Žaneta už dávno nestála zpříma. Ramena se jí ve starém přešitém kabátku krčila jako vždycky. Ale odhodlaně řekla: „Zítra přinesu.“ „Tak zítra,“ usmála se paní Magda. Ale i v tom úsměvu bylo něco znepokojivého.
|
