|
Snídaně v grandhotelu - 14. pokračování
14. KAPITOLA
Viták se ozval následující ráno, když matka se zadostiučiněním odešla do banky vrátit peníze na dceřinu knížku. Poslal zprávu CEKEJ LASKO OZVU SE BRZY. Ani zmínka o včerejší matčině návštěvě u Vitáků, nebo o tom, že do ITALY nedojel. Jindy by se Žaneta ze zprávy radovala, teď nevěděla, co má dělat. Poslat slova TESIM SE MOC, se jí nechtělo. Kdyby se tak vrátil její maličký svět! Zase putovat v brzkou ranní hodinu z domova na Náměstí Republiky v doprovodu celozrnného rohlíku, za náměstím minout nároží mezinárodních hotelů, a bezpečně nahlížet oknem restaurace do rozzářeného velkého světa. Potom se schovat do sklepního archivu, a velký svět má smůlu, už na ni nedosáhne. Jak by mohl - přes okno vyložené suchými květinami… Vlastní zbrklostí se při uzavírání sázky s hotelovým hostem ocitla v zajetí velkého světa, a ten po ní chtěl, aby bojovala o každé jeho místečko. A že to byl těžký boj! Třeba pištivá princezna z loutkového divadla nemohla Žanetu vystát a trousila kolem ní jedovaté poznámky. Žádná uschlá květina ji už nechránila. Velký svět rovněž donutil Žanetu usilovat o udržení práce snů v módním salonu – tam vládlo pravidlo, že šití musí být dokonalé. Paní Magda řekla „dobře“, což znamenalo pochvalu, nebo práci vrátila s poznámkou, že tohle nebo tamto se musí předělat. Jen jednou se Žaneta dočkala pochvaly. To starší krejčová Vendulka byla v dobrém rozmaru a poznamenala: „Žany, ty sámečky na živůtku se vám povedly! Opravdu jeden jako druhý.“ Žaneta se zatetelila radostí. Skromně dodala: „Poslední sámeček ale táhne dolů…“ „Nevadí,“ ujistila ji Vendulka. „Sámeček je blízko podpaží, tak se kroutí. Znáte pořekadlo Co pokazí jehlička, napraví žehlička? Až se šaty budou žehlit, sámeček se připojí k ostatním.“ Žaneta se zasmála. Vendulka zrovna kreslila na stříhacím stole nějaký střih, měla povídavou náladu, byly v dílně samy, tak mluvila dál. „Víte, proč paní Magda vyhodila vaši předchůdkyni?“ Tohle Žaneta nevěděla. „Zákaznice si přivezla z Francie drahou látku na podzimní plášť, a šily jsme to my dvě. Vaše předchůdkyně nedávala pozor a příliš doširoka prostřihla první knoflíkovou dírku. Bylo to strašně vidět. Celý plášť byl zkažený. Našily jsme šálový límec, aby se první knoflík trochu zakryl. Hrozný malér.“ „Jen kvůli knoflíkové dírce musela odejít?“ znejistěla Žaneta. Vendulka pokrčila rameny. „Když se nemůžete spolehnout, že šití bude precizní, na co se potom spoléhat? U drahých látek nestačí jenom snaha dobře šít.“ Na tuhle příhodu Žaneta vzpomínala, když v ranní tmě pospíchala do salonu. Ulicí poletoval sníh. Žaneta chodila do salonu průjezdem a zadním vchodem ze dvora. Vždycky nejdřív zamířila do obchodu, aby se ukázala paní Magdě. V obchodě u pultu se paní Magda radila s najatou organizátorkou Štěpánkou o dramaturgii módní přehlídky - termín už se blížil. Žaneta pozdravila a prošla dozadu do dílny. Štěpánka zrovna vysvětlovala paní Magdě, že čtyři modelky pro průběh přehlídky nestačí. Šaty a kabáty jsou zimní, převlékání potřebuje pár vteřin navíc. Do hotelového sálu se musí projít dlouhou chodbou, to jsou další ztracené vteřiny. Přehlídka nesnese prodlevy. Divačky nemohou hledět na závěs a čekat, až se z něj vynoří další model. „Potřebujeme pátou modelku,“ uzavřela problém organizátorka. „Pak bude pohyb modelek na molo a pro další převlek časově vycházet.“ Když viděla, jak se Magda tváří, dodala: „A co ta slečna, jak se běžela schovat do dílny? Ta by mohla být pátou modelkou.“ „Žaneta?“ podivila se paní Magda. „To by mě nenapadlo.“ „Proč ne? Ušetříme za modelku z agentury. Vysoká je dost, míry vyhovují, zapíšu ji na předvádění kabátů.“ Paní Magda váhala. „Vždyť ani neumí chodit. Tolik se hrbí..“ „Však se to naučí. Párkrát ji necháte projít po střižně s hlavou zpříma. Změnime vlasy, přibereme vizážistu, dodáme sebevědomí, a bude hvězdou předvádění. Za pár korun.“ Tohle byla dobrá připomínka, a paní Magda se nápadu přibrat do přehlídky Žanetu už nebránila. Ale stalo se něco jiného. Vendulka přinesla z průjezdu poštu. „Tady je obálka bez adresy. Někdo ji přinesl osobně a hodil do schránky.“ Paní Magda dopis bez adresy otevřela, zalepený byl nepořádně, a uvnitř se nacházel list papíru z počítače. Bylo na něm velkými tučnými písmeny vytištěno: NEVĚŘTE ŽANETĚ ROUSKOVÉ!!! JE TO PODVODNICE!!! „Tolik vykřičníků?“ podivila se Vendulka. Paní Magda si beze slova sedla do křesílka u pultu a chvíli na anonymní vzkaz hleděla. Nešlo poznat, co si myslí.
|
