|
Snídaně v grandhotelu - 13. pokračování
13. KAPITOLA
V kavárně si obě kamarádky odnesly koupené loupáky a nápoje ke stolku v koutě, podobně jako v archivu byly zvyklé tajně zalézat za poslední regály. Do toho kavárenského kouta světla od stropu nedosáhla, našly tam útulné přítmí a výhled do výlohy na chodník, kterým mohly zadumaně sledovat zářivý život na večerní pražské ulici. Ale při jejich setkání neměly ani myšlenku na zadumaný pražský večer. Žaneta vyložila Helence všechno, co prožívala, všechno, co se v těchto dnech přihodilo, a Helenka ji poslouchala s očima dokořán. Jen občas, když se Žaneta potřebovala ve výlevu citů a zažitých příhod nadechnout, prohodila něco jako no, neříkej, nebo opravdu? Žanetě se postupně ulevilo, ale strach, jak matka dopadne u Vitáků, ji neopouštěl. Jediné, co Helence zatajila, byly podivné nálady, které ji ovládly vždycky, když si vzpomněla na principála Fílu. Třeba - kdy to vlastně bylo, když najednou prohodil: „Žani? Můžu se na něco zeptat? To musíš mít vlasy tak červené? Barvíš si je sama? Jakou máš vlastně barvu vlasů? Podle očí bych hádal tmavší hnědou.“ Fíla si všimá, jakou barvu mají její oči! Žaneta byla schopna štěstím protančit zbytek práce v zákulisí, dokud se po zkoušce nepůjde do bufetu. Ale hned se zarazila a sama se pokárala. Má si hledět Vitáka, má vzpomínat na ženicha, co jí utekl s chromovanou burácející kráskou za teplem do Itálie, a ne se tetelit blahem, jak se na ni jiný muž dívá. Ostatně Hantl prozradil, že je Fíla katolík, a když víme, že mládenců prošlo Žanetinou poddajnou poslušnou náručí povícero, měla by na něj zapomenout. Ale jak to udělat, vždyť Žanetě se o Fílovi zdálo už dvakrát! Ten druhý sen byl ještě hezčí, než ten první. Žaneta v něm byla loutkou, možná princeznou, možná lesní vílou, a když ji Fíla vzal do ruky, aby ji vyvedl na jeviště, ožila pod jeho dotekem. Proměnila se v Žanetu, a probudila se ve chvíli, kdy jí v hlavě odezníval Fílův naléhavý hlas: to dračí ucho už zase nedrží! Žaneta by s Helenkou Šmolkovou nejraději seděla v bezpečí kavárenského koutku navěky, nebo alespoň tak dlouho, aby nemusela k matce na Těšnov. Ale Helenka pospíchala domů, tak se rozešly. Na rozloučenou se Helenka ještě zeptala: „Ale ten milion dostaneš? Nebo ne?“ Žaneta přikývla, že ano. Domnívá se, že sázku vyhrála. Ale zároveň se bojí, co by se stalo, kdyby vyšlo najevo její podvodné vetření do loutkového divadla. A taky do salonu „Magda“, kde nastoupila jako krejčová, a ani vyučená není… Helenka šla na tramvaj, a Žaneta se pomalu procházela po nábřeží. Možná nebylo prozíravé, odhalit starosti zrovna Helence. Dá se věřit, že je nikomu neprozradí? Vzpomeňme, jak Žanetu vystrnadila ze zaměstnání v archivu, když záměrně prozradila její tajemství o sázce s milionářem… Žaneta chodila po těšnovském nábřeží. Dívala se na ztemnělou řeku a nad ní zářící Letnou. Pak ji rozklepal chlad, možná už začalo mrznout. Musela se vrátit domů. V předsíni byla tma. Ale matka čekala doma, v kuchyni se svítilo. Žaneta se snažila, aby její pobyt v předsíni byl co nejdelší. Matka stála za kuchyňským stolem. Před ní na voskovaném ubruse spočívaly čtyři balíčky bankovek, úhledně přepásané bankovní páskou. „Tak jen pojď, Žaneto, a podívej, co jsem ti přinesla!“ „Co je to?“ bázlivě se zeptala Žaneta. „Co by to bylo – čtyřicet tisíc. Tak jsem jí to vytmavila, kroutila se jako hadr na smetáku, ale naštěstí v ulici mají banku na rohu. Musela jít se mnou a peníze z knížky mi vrátit. V bance bylo před zavřením, ale ještě nás v pokladně vzali. Ať si ten floutek kupuje motorky za svoje, a ne za tvoje peníze! To víš, pořád mi tvrdila, že prý jste šetřili společně, a že Tomášek má taky podíl. Tak jsem jí to vysvětlila.“ „Co jsi jí vysvětlila?“ Tohle už od Žanety zaznělo plačtivě. „Co jiného? Než že Tomášek by už mohl jít do práce. Bude mu za chvíli třicet, a ještě o nic nezavadil! Já vím, nejdřív ho nevzali do školy, tak se čekalo rok. Pak možná do učení. Pak byl nemocný a nemohl na zkoušky, potom čekal, až v září začne další ročník, a tak pořád dokola. Do práce prý půjde, až se najde něco za větší prachy. A živit se nechá z domova.“ „Ale co mi Tomáš poví, až se vrátí z Itálie?“ Matka zpráskla ruce. „Co by ti povídal, holka? Vždyť on v žádné Itálii není a nebyl, leží doma se zlomenou nohou. Vyjeli jen do Rakouska, na námrazku dostal smyk, a honem ho kamarádi lifrovali do Čech, vždyť ani to pojištění neměl.“ Žanetě se zdá, že jí hučí v hlavě a něco hrozného se kolem ní děje. „Zítra musím za ním,“ rozhodla. „Chodíme spolu a všichni vědí, že se chceme brát. Nevím, proč mi o té zlomené noze nedal zprávu!“ „Proč, pročpak,“ smála se matka. „Abys nechodila k nim domů! Copak o tebe ta rodina stojí? Jo, tohle ti chci říct - jedna o něj pečovala. Válela se mu po polštářích, jakoby jí patřily.“ „Cizí holka?“ „Taková blondýnka uchechtaná.“ Žanetě se rozsvítilo a pospíšila si s odpovědí: „To je jenom kamarádka. Jedna známá.“ „Žaneto, holka moje,“ řekla matka klidněji a spokojeně zaťukala na stůl. „Hlavně že nám vrátili naše úspory. Ráno je uložím na knížku.“ „Ale mami …“ Matka ještě předtím, než se obrátila ke sporáku, ukázala na dceru prstem: „Víš co, Žaneto? Když si myslíš, že je Tomáš tvoje životní štěstí, tak mu zavolej. Hned teď. Ještě není tak pozdě na hovor od nevěsty.“ „Ale on mi jen posílá zprávy na mobil.“ „Zavolej mu!“ Žaneta vzdorně vytáhla mobil. Ale když zadala ženichovo číslo, hovor byl odmítnut.
|
