|
Snídaně v grandhotelu - 12. pokračování
12. KAPITOLA
Do vítězného setkání s Bohumírem Hornášem v restauraci grandhotelu zbývá několik dní. Žaneta nepochybovala, že Hornáš uzná její výhru. Vždyť pracuje jako údržbářka kulis. To přece patří do scénografie! Třebaže je to loutkové divadlo pod deštníkem městské knihovny a neplacená práce. Nikdo jí tu scénografii nemůže upřít. Jednou postála vzadu v setmělém hledišti, sledovala představení s novou stonožkou a žasla. Předtím ani v dětství neměla o loutkové divadlo zájem, a teď ji okouzlila barevnost a hravost loutek. Nová stonožka v roztomilých botičkách jako divá řádila na loutkovém jevišti, a děti se smály, dupaly a jásaly. Žaneta při šití botiček netušila, že pohyb některých nožek budou vodiči ovládat. A tak stonožka, kopající řadou botiček do zlého lesního skřeta, ji příjemně překvapila. Děti na sedadlech vedle ní se mohly pominout radostí. Nebyly to jen botičky, které přiměly loutkoherce dívat se na Žanetu jako na šikovnou pomocnici. Nově pomalovaný les se za perníkovou chaloupkou hezky vyjímal a muchomůrky se červenaly jako živé. I když je někdo pomlouval, že vypadají jako kornouty zmrzliny, a ne jako houby. Ale najednou přišel den, kdy se dobrý vývoj Žanetiných plánů začal sunout do nežádoucího směru. Například ji požádal o pomoc Hantl, mladý zvukař, co sám se svýma dlouhýma stále pohyblivýma rukama vypadal jako jedna z loutek. Pomoc spočívala v plnění příkazů polož to sem, tohle přidrž, a až ti řeknu, hejbni támhle s tím. Šla kolem loutkoherečka, co Žanetu neměla ráda, a za jejími zády prohodila: „Podívejme, jak hluboko nám Žána klesla – z magistrátu mezi dráty.“ Žaneta netušila o čem mluví. Hantl zachytil její nechápavý pohled, a když loutkoherečka zmizela někde vzadu, ochotně narážku vysvětlil. „Upřímně, Žaneto, ty nejsi loutkářka. Tady to říkají všichni. My si myslíme, že jsi nás přišla tajně kontrolovat, jak zacházíme s penězi.“ „S penězi?“ „Se vstupným a s tím, co dostáváme z knihovny. Tady se lidi pořád perou - někteří jsou zaměstnanci divadla, někteří mají část úvazku, nebo jsou dobrovolníci, a závidí si navzájem. Děsný drby.“ Žanetu to překvapilo. Měla pocit, že všichni jsou jedna rodina. Alespoň u stolu v bufetu. „Na princeznu Kvílenku si dej pozor,“ dobromyslně pokračoval Hantl. Jeho hbité hubené ruce jezdily po aparatuře jako fretky. „Je hodně přelétavá. Pokoušela se oslnit i Fílu, ale on tyhlety věci s holkama bere vážně. Fíla chodí do kostela. Když si s některou něco začne, myslí na svatbu. To se lehkovážným divám od loutek nezamlouvá. Vařit, prát a mít děti.“ Žaneta mlčela, a jen podávala, o co si zvukař řekl. Štípačky a tak. Totiž - stačil týden, a Žaneta víc než na Vitáka myslela na principála Fílu. Dokonce se jí zdál živý sen - Fíla stál u okna v jejich domečku a ona mu nalévala do velkého bucláku kafe k snídani. Žaneta si pamatovala i výhled z toho okna, i to, že se Fíla k ní otočil obličejem a usmál se. Ten úsměv ze snu si Žaneta často přivolávala při jednotvárném zdlouhavém šití v salonu. Ale pak se vždycky pokárala, protože jediným ženichem je tu Viták. Ačkoli o Vitákovi se jí nikdy nezdálo. Kde je ženich, když ho Žaneta potřebuje? Ten den, kdy se jí otevřely oči, že v loutkovém divadle není všechno ideální, jak se zdálo na začátku, končil ještě horším způsobem. Žaneta přišla domů, a v kuchyni na ni čekala matka. V ruce natažené proti ní třímala vkladní knížku. „Co to má znamenat, Žaneto? Je prázdná!“ Žaneta zkameněla, nemohla se pohnout, ani něco říct. „Potřebovala jsem červenou bavlnku,“ vysvětlovala matka, „všechny jsme vypotřebovaly na ty maličké botky, myslela jsem, že ve tvém košíku nějakou ještě najdu. A našla jsem tohle!“ Žaneta mlčela. „Kde jsou ty peníze? Kam jsi je dala?“ Žaneta se osmělila. „Půjčil si je Tomáš. Na motorku. Ale on je vrátí.“ „Jo, ten zrovna bude někomu vracet peníze,“ zlobila se matka. „Víš, co teď udělám? Zajdu si za ní. Za jeho matkou. Už mám dost toho tahání s tebou jako s nějakou štětkou. Ty peníze vrátí! Jsou na nábytek, až se vezmete. Já už to s ní vyjednám.“ Žanetu polilo horko. Představila si dveře do bytu budoucí tchyně. Jak se ty dveře otevírají, aby přivítaly rozzuřenou matku. Co udělá Viták, až se vrátí z „Italy“? „Mami, prosím tě, nechoď tam. O ty úspory řeknu Tomášovi sama. Nebude to hned, ale dostanu je zpátky. Slibuju.“ „Nebuď tak důvěřivá,“ napomenula ji už mírněji matka. „Nějak to zařídím, neboj se. Jestli tě má Tomáš tak rád, že tě povede na radnici (už konečně!), tak se kvůli vkladní knížce nerozmyslí.“ Rázně prošla do předsíně, vzala z věšáku kabát, zvolala „Ták, jdu na to!“ a zmizela i s prázdnou vkladní knížkou na chodbě. Vzápětí dole v přízemí bouchly domovní dveře. Žaneta měla pocit, že omdlí. Ale ticho v bytě ji uklidnilo, a vlastně si oddechla, že tajemství vybrané vkladní knížky je prozrazeno. Že se napořád nemusí bát matčina hněvu. Přemohl ji pocit, že nutně musí z bytu pryč, s někým mluvit, nějak se v příjemném prostředí uklidnit. Mobil tradičně oznámil, že ženich je v nedohlednu a zpráva žádná. Žaneta zavolala Helence Šmolkové a dala si s ní za hodinu schůzku v kavárničce poblíž stavebního archivu, kam rády chodívaly po práci. Potom vyšla do temné ulice. Za ní se domovní dveře zavřely potichu.
|
