|
Snídaně v grandhotelu - 11. pokračování
11. KAPITOLA
Lehko pochopit, proč Žaneta neměla odvahu přiznat matce loutkové divadlo a to důležitější, změnu zaměstnání. Změnu, kdy se z knihovnické archivářky díky zamumlání „učila jsem se“ stala krejčovou v módním salonu. Takový podvod by matka netrpěla. Zahrnula by dceru otázkami a strachem z nejisté budoucnosti. Na odsouvání nepříjemných hovorů s matkou je Žaneta mistryně. Je Žaneta lhářka, nebo jen nepřiznává pravdu? Čistou pravdu svěřovala jen své jediné kamarádce Helence Šmolkové. Dlouhá léta před snídaní v grandhotelu vedla Žaneta nevýrazný, neužitečný život. Ten v jednom listopadovém ránu sám sebe roztrhal a proměnil se v dobrodružství. Dny teď ubíhaly v napínavém čekání na předvánoční příjezd Bohumíra Hornáše, aby mu mohlo být triumfálně sděleno „jsem scénografka, mohu to dokázat, vyhrála jsem sázku a patří mi milion korun“. Potom by Žaneta dala sbohem loutkovému divadlu a věnovala se jenom nové práci v módním salonu. A mohla by před ženicha a jeho rodinu položit návrh – jsem bohatá nevěsta, kdy se budeme brát? Ale nic nebylo tak jednoduché. Žaneta už pár dní pracovala v módním salonu „Magda“ a držela se, jak to šlo. Dostala svůj koutek se šicím strojem poblíž okna na dvůr (měla nutkání zaplnit ho sušenými květinami), a bílý plášť, aby se drahé látky držely v čistotě. Kvůli tomu se v salonu nesmělo svačit, jen v koutě se schovávala polička s nápoji. Na oběd se chodilo do pekárny ve vedlejší ulici. Žaneta se musela naučit pořádně snídat, jinak by o celozrnném rohlíku do oběda nevydržela. Naučit se musela hodně – první den v zaměstnání jí paní Magda hodila na střihačský stůl několik metrů svatebního saténu s povelem „oruličkovat v ruce, ale skrytými maličkými stehy, nesmí to být vidět, nesmí se to nikde lámat, okraj sukně musí lehce plynout vzduchem, nezapomeňte trochu napínat látku“, a Žaneta zalapala po dechu. Nesměle prohodila, že by lem zakroutila a ušila na stroji, ale dostalo se jí nechápané odpovědi: „Copak nevíte, jak se šije tahle látka? Jehla stroje by ji mohla potrhat.“ Žaneta si pak dávala pozor, co říká. A hlavně jak co dělá. Přímo u okna na lepším místě, ne v koutě jako Žaneta, má svoje pracoviště Vendulka. Starší, šedovlasá dáma, s velikým jehelníkem posetým špendlíky na plášti, nijak přátelská vůči mladé kolegyni. Zatímco Žaneta dostávala úkoly jako kličkování nebo rovné šití, Vendulka doprovázela paní Magdu k zrcadlu na zkoušky zákaznic. Poklid stavebního archivu se s novou prací nedal srovnat. Kdykoli paní Magda předala Žanetě další práci, vždycky poznamenala: „Pospíchá to, Žany.“ Byl to stejně neustále opakovaný slogan, jako když někdo v archivu zvolal: „Voda na kafe se vaří!“ Ale význam a následek sloganu byl nesmírně rozdílný. Každou hodinu se kolem Žanety „něco semlelo“. Kritický malér, složitost, zádrhel – třeba paní Magda přiběhla od zkoušení a šeptem sdělila Vendulce „je to špatně střižené, krčí se jí to na boku“. Vendulka rovněž šeptem (když byla u zrcadla zákaznice, nesmělo se v dílně mluvit nahlas) odpověděla: „Říkala jsem jí, ať na zkoušky nosí stejné prádlo!“ A obě vyrazily za zákaznicí do zkušebny, Vendulka s nůžkami a špendlíky v jehelníku. Žaneta musela být po celý den ve střehu, dávat pozor, aby něco nepopletla, sledovat, co se kolem děje… Často vzpomínala na klid archivu, kdy si dělala, co ji napadlo, třeba se mohla na čas schovat k regálům a povídat si s Helenkou Šmolkovou. Jediný rozruch, jaký v bývalém zaměstnání zažila, byly na zem vysypané svorky. Jak jiné to bylo v módním salonu „Magda“... Majitelka salonu se na ni občas dívala podezřívavě, ale Žaneta díky háčkování měla rychlé prsty, vytrvalost a přesnost, a možná to byl důvod, proč stále platila její zkušební smlouva. A žádná otázka k vysvědčení z oděvní školy. Práce na přípravě předvánoční módní přehlídky v sousedním hotelu se rozjely bezohledně na běžný provoz. A že to byl provoz rušný, protože mnoho zákaznic si na poslední chvíli zamanulo rozbalovat nadílku pod stromečkem v nových šatech. Na Žanetině stolku vedle šicího stroje se nemilosrdně hromadila další a další práce. Žaneta každou chvilku doma věnovala háčkování ozdob na modely pro přehlídku a dostávala je zaplacené od kusu. Naštěstí šití botiček pro stonožku do loutkového divadla bylo díky Kučerce a matce za pár dní hotové, a Žanetě to získalo v divadle, a hlavně u Fíly veliký obdiv. „Ty jsi úžasná holka, Žaneto,“ rozplýval se Fíla, když mu přinesla naditou tašku posledních botiček. Děkoval do omrzení a ještě dodal: „Můžeme na dalším představení původní stonožku vyměnit za novou. Ta stará se rychle rozpadává.“ Žaneta si za pár dní zvykla docházet do divadla po každém představení, a potom s ostatními zajít do bufetu na čaj. Nějak se stávalo, že se vždycky mohla posadit vedle Fíly. A principál Fíla ji najednou začal oslovovat „Žani“. Ženich Viták se podezřele odmlčel. Možná se oženil s italskou dívkou? Možná chromovaná kráska ovládla jeho srdce tak, že zapomněl na nevěstu v Praze? Ale můžeme věřit, že Žaneta neměla čas neustále sledovat zprávy v mobilu, jako před nedávnem v archivu.
|
