Snídaně v grandhotelu - začátek

l.   KAPITOLA

Matka říkává Žanetě: ty jsi, holka, takové nemehlo, že se ani neprovdáš. Možná, že Žanetka taková je, nemehlo, třicítka se blíží a z lásek nic nekouká, hroutí se jedna za druhou. Jsou to divné lásky. Kdopak ví, kde všude Žanetka mládence sbírá - nachází je na ulici jako levné cetky. Ale ten poslední, nějaký Viták, je nadějný. Frajírek, stejný věk jako Žanetka. Milují se a bydlí každý u svých rodičů. Žanetka u matky ve starém temném bytě na Těšnově, a její nápadník někde v Libni.

„Musíme se dobře poznat, než se vezmeme,“ tvrdí Viták. „Nakonec - ani bychom se nemuseli brát, stojí to peníze a ty lidi kolem - třeba naši, moje bábi a Kopeckých z Vinohrad, a taky tvoje matka - není o co stát. Hlavně, že se milujeme, moc, moc, moc! “

„Hlavně, že se milujeme,“ souhlasí Žanetka.

Společně si spoří. Na lepší bydlení, na domeček za Prahou. Společně spoří – to znamená, že Žanetka si utrhuje z chudičkého platu, a Viták jako disponent obětavě hlídá její stokorunky na spořitelní vkladní knížce. Ke hlídání toho moc není, jen čtyřicet tisíc od Žanetčiny matky, knížka pamatuje dobu, kdy Žanetka chodila do základní školy. Na peníze se nesmí sáhnout, matka si to kontroluje, jsou na nábytek, až se bude Žanetka vdávat.

Takové plány měla Žanetka za prosluněného léta, ale teď je listopad, sychravý chmurný listopad, a Viták o domečku přestal mluvit. A co víc – několik dní  po něm není ani vidu ani slechu.

Brzy ráno pospíchá Žanetka do práce. Před větrem schoulená v rudém manšestrovém sáčku, usilovně ukusuje z celozrnného rohlíku, který si koupila v pekárně u Náměstí Republiky. Spolu s jablkem a jogurtem je to jídlo na celý den. Viták má rád štíhlé snoubenky, a Žanetka by mohla dávat kurzy ve vychrtlosti. Vlastně je Žanetka hubené nic, co se snaží shrbenými ramínky získat glanc baletky z velkého divadla. Zběsile doruda obarvené vlasy poletují zpod háčkované čapky kolem zimou ztuhlé tváře, z červeného manšestrového sáčka se derou rukávy doma pleteného svetru a kryjí zkřehlé ruce jako bezdomovecký rukávník, a dole u kotníků se Žanetce plandá beztvará sukně v dalším poutavém odstínu červené barvy. Jedinou Žanetčinou ozdobou jsou robustní hodinky na její útlé ruce. Na nehtech upíří rudý lak. Na rudě lakované nehty si Žanetka potrpí už od školy. Knihovnické školy. Žanetka je na knížky, to je luxus, který si dopřává. Má na ně z platu vyčleněno 85,- Kč měsíčně, což na beletrii nestačí. Ale Žanetka se uskrovňuje levnými časopisy, sem tam „Domácí šití“ nebo sešitky o pletení a háčkování. Pletení a háčkování je Žanetčina posedlost. Vakovitá taška, kterou vleče na útlém rameni, je z úsporných důvodů háčkovaná ze zbytků rudých, červených a růžových přízí.

Vítr cloumá vlajkami na nároží mezinárodního hotelu a mračna nad staroměstskými střechami neochotně propouštějí modravé odstíny svítání. V opuštěné staroměstské ulici zastavuje pekařská dodávka. Řidič vyjímá podnosy s krémovými zákusky a odnáší je zadním vchodem do restaurace. Žanetka se po zákuscích žádostivě ohlédne. Ale má svůj rohlík, tak si hryže dál.

Na rohu postává metař v oranžové vestě, a z vedlejší ulice se řítí mladík, mobil u hlavy. Žanetku těsně minul, div do ní nevrazil:

„Průšvih, vole, dočista průšvih! Měl jsi tam bejt před hodinou, debile!“

Mladík hodil po Žanetce ošklivým pohledem. Její osobní kouzlo ho nepřinutilo, aby zklidnil vulgární výrazy. Ačkoli - má  Žanetka nějaké osobní kouzlo? Frajírek Viták tvrdí, že ano, ale jen pro zasvěcené. Co tím myslí, Žanetka netuší.

Žaneta se ocitá na rohu ulice před grandhotelem. V úzké uličce se tu tísní náklaďáček prádelny, a po chodníku kodrcá vozík s bílým povlečením. Žanetka zvolnila krok a jako procházkou, opravdu velice pomalu míjí hotelové nároží. Vysoká okna nad chodníkem lákají k nahlédnutí, a Žanetka se ochotně nechává zlákat. Vidí do diskretně osvětlené starosvětsky útulné hotelové haly, zaplněné pohodlnými křesly a lenoškami, vidí do restaurace, kde se v záři křišťálových lustrů, zrcadel a vyleštěných příborů podává snídaně. Žanetka ještě více zvolňuje krok, pomaleji už to nejde, posouvá se vpřed po špičkách, až se zastaví a pokukuje do oken.

Dělá to pokaždé, když tudy ráno prochází. Líbí se jí vyhlídka do prostředí, kde lidé mají v peněžence dost peněz na snídani u stolu, prostřeného bělostným ubrusem. Bohatí lidé snídají, povídají si. Nad nimi krouží noblesní číšník a vzadu jsou k obsluze připraveny dívky v černých šatičkách s bílými krajkovými ozdobami. Jako v americkém filmu. Žanetka by si přála vstoupit do takového filmu, ale ne jako servírka ve stejnokroji, to se rozumí.

Teď z nitra hotelu přichází vysoká elegantní cizinka, číšník se jí vrhá v ústrety. Cizinka usedá k bělostnému porcelánu a chová se tak nenuceně a přirozeně, ach bože, Žanetka by to neuměla. Kdyby ji posadili k takovému stolu, slyšela by za sebou hlas matky „...ne, abys něco rozbila, nedávej lokty na stůl a nehrb se! Žaneto? Nehrb se!“ Žanetka se ale náležitě hrbí, chtěla by být neviditelná, aby si nádhery grandhotelu užila co nejvíc.

Vůz prádelny odjíždí do Celetné ulice a v dohledu nikdo není. Žanetka se může bez ostychu vpíjet do rozzářeného okna.

Kromě elegantní cizinky snídá v jídelně restaurace ještě jeden host, u stolu vzadu pod zrcadlem. Právě se dohaduje s číšníkem. Oba jsou zabráni do jídelního lístku. Vajíčka nebo kaviár? myslí si Žanetka.

Hoteloví hosté se u snídaně obvykle tváří soustředěně a po ruce mívají kufříky z pravé kůže. Z kufříků vyjímají značkové diáře a zkoumají denní program. Když je před ně položena snídaně, diáře odkládají  na stůl a snídají pomalu a vydatně. Potom si čtou noviny, v grandhotelu cizojazyčné, pochopitelně.

Host pod zrcadlem konečně doluštil záhadu složení ranního menu. Žanetka ho za to pochválila. Je to vlastně její starý známý, na svém místě sedává několik dní, a vždycky si vybírá z jídelního lístku dlouho a důležitě. Určitě přikládá snídani větší důraz než Žanetka svému celozrnnému rohlíku. Žanetka pozoruje toho člověka a připadá jí zajímavý. Ve světle lustrů sice mají jeho rysy trochu strohý výraz, ale na břehu moře v záři zapadajícího slunce by byl neodolatelný. Jen jeho věk je trochu nepraktický – postarší pro Žanetku, příliš mladý pro její matku.

Žanetka uvažuje, kombinuje a zapomíná na opatrnost. Ten člověk nečekaně skončil s výběrem snídaně, a když podával číšníkovi jídelní lístek, otočil hlavu k oknu do ulice. Jako by celou dobu tušil, že se na něj upírají Žanetčiny oči. Žaneta couvla do stínu a srdce jí leknutím poskočilo. Na okamžik se totiž jejich pohledy setkaly, a bylo to jako náraz dvou lokomotiv na jedné koleji. Lépe řečeno, jedna lokomotiva neměla na koleji co dělat.

Žanetka vrazila hlavu mezi ramena a pádí uličkou do bezpečné náruče Celetné ulice. Ještě aby si v hotelu mysleli, že šmíruje hosty! Žanetku  popohání listopadový vítr a skryla se před ním, až když vhupla do průjezdu jednoho starobylého domu. Staroměstské ulice jsou jako kulisy, navenek úpravné a půvabné, ale jen pro ty, kteří se na ně dívají z ulice. Jakmile se za Žanetkou zabouchla vrata, staroměstský půvab zmizel. Ve starém domě probíhá rekonstrukce, v průjezdu i na dvoře jsou složeny kupy stavebního materiálu. Prach pálí v očích a nutí ke kašli. Kolem schránek s utrhanými vizitkami   vystěhovaných nájemníků prošla Žanetka ke schodišti do sklepa. Tam dole, pod schody a pod slabou žárovkou jsou dveře opatřené oprýskanou cedulí ARCHIV MĚSTA P. - STAV.PO. Archiv se také bude stěhovat, jen co se najde vhodná budova.

Za chvilku se už Žanetka krčí na stoličce mezi regály přeplněnými balíky zaprášených územních plánů a popíjí čaj ze zelených lístků, na který si připravila vodu v úřední rychlovarné konvici.

Nad Žanetkou je sklepní okno, které vede na chodník do ulice. Celé okno je vyplněno sušenými květinami, aby chodci nezírali dovnitř. To tak, aby viděli Žanetku, když pije svůj čaj! Záclona ze sušených květin má nevýhody, nepronikne sem paprsek světla a Žanetka se tak nedozví, jestli venku v uličce se rozednilo.

Tou dobou elegantní cizinka i ten host zpod zrcadla v grandhotelu určitě zabalili kufry, a taxi přistavené k hotelu je veze na letiště. Vždycky to tak končí. Žanetka přivírá oči a myslí si, jaké by to bylo, kdyby jí nápoj servíroval noblesní číšník do bělostného hotelového porcelánu a popíjela by ho po boku záhadného muže zpod zrcadla …  jistě záhadného, jak by se normální chlap dostal do drahého hotelu? Snoubence Vitáka není možné si představovat u stolu pod zrcadlem. To spíš v pivnici v Holešovicích, pod cedulí s reklamou pivovaru.

Za dveřmi se ozývá rázné dupání a do archivu se hrnou další zaměstnanci. Nejdřív architektka Krásová, za ní pracující důchodce Novák a nakonec Žanetčina vrstevnice a jediná bližší kamarádka Helenka Šmolková. Kabáty na věšák, rozverný hovor, šňůra rychlovarné konvice se zavlnila do zásuvky a vroucí voda hučí a cáká. Rozjíždí se obvyklý pracovní den v listopadu, pár dní po Dušičkách. Žanetka se během pracovní doby několikrát zašila s mobilem do kouta a pokoušela se dovolat k Vitákovi. Marně.

„Kampak to pořád voláte?“ laškovně povykuje pracující důchodce Novák. „Nápadníkovi? Nebo ženichovi? Uhod jsem to?“

Vy jste na to kápnul, myslí si Žanetka. Ženichovi. Viták se o sňatku nějaký čas už nezmiňuje. Až budeme mít domeček! dával jí naději na manželství. Abychom mohli bydlet spolu, bez rodičů. Na knížce mají přes čtyřicet tisíc, poctivě našetřených ze Žanetčina příjmu. K tomu by bylo potřeba přihodit nějaký ten miliónek, ale Viták nad tím mává rukou. Peníze byly a budou. Víš, holka, co je to hypotéka? Zítra pudu na pracák. Shánět zaměstnání! Statečný chlapec. V kuchyni budu mít kytičkované záclony a myčku nádobí, těší se Žanetka.

Žaneta neúnavně prohání mobil, ale stále žádné spojení. Počítá, kdy se s Vitákem viděli naposledy. V pondělí? V úterý? Ze vzpomínek se  vynořilo, jak byli spolu o Dušičkách navštívit hrob jeho druhé babičky. Minulý čtvrtek. To je skoro pět dní! Ženich mě nějak zanedbává, vzdychla si Žanetka. Že by se mu stalo něco zlého? Ach, bože, co má Žanetka dělat? Shánět Vitáka doma nesmí, jeho matka vztahu nepřeje. A Žanetka nemá chuť se budoucí tchyně poptávat, kam se ženich zatoulal.

„Žaneto? Kam se poděly ty žádosti ze stavitelství?“ ozývá se dunivý hlas z hlubin regálů.

Poslední dobou se Žanetce ztrácí opravdu všechno.

„Hned, pane vedoucí!“ volá Žanetka a usilovně přehazuje papíry.

Pracovní den plyne a plyne. Varná konvice už několikrát rozdala vodu na kávu,  a kdyby Žanetka viděla přes závoj uschlých květin, poznala by, že na ulici se smráká. Žanetka panikaří. Vidí Vitáka zhrouceného pod tramvají, metrem, nákladním autem, dokonce i  jako utopence, a teď už je ochotna riskovat nepříjemný rozhovor s budoucí tchyní. Když si Žanetka v hlavě skládala co řekne, až paní Vitáková otevře dveře jejich bytu, přísně si ji změří a po svém zvyku řekne: co chcete? konečně přišla na mobil Vitákova esemeska.

Známý zvyk, Viták obvykle posílává Žanetce na mobil vzkaz a scházejí se pod mostem magistrály na Florenci, tam to má Žanetka z domova na Těšnově nejblíž. Někdy se projdou k Vltavě, někdy ho holešovické tržnice, potom Viták pošle Žanetku domů k mamince a sám razí do karlínských hospod. A někdy ji vezme do bytu, půjčeného od kamarádů. Vždyť už jsou jako manželé. Společné úspory, společné lůžko.  Na displeji mobilu se skví Vitákovo jméno a Žanetce se ulevilo. Těsný tmavý archiv je najednou světlejší a jásavější. Viták se ozval! Nejspíš celou dobu sháněl práci a taková činnost dokáže mužského zaměstnat, opravdu.

PREKVAPKO!!V 6 NA NASEM MISTE!!!PREKVAPENI!!!!

Žanetka čte esemesku několikrát a srdíčko jí buší jako o závod. Už je to tady! Viták má práci a koupil zásnubní prstýnek. Co jiného by mohlo Žanetku překvapit, než oficiální prosba o její ruku, stvrzená příslušným šperkem? A zcela jistě i stálým zaměstnáním?

Čas, který zbývá do konce pracovní doby, Žanetka mezi regály protančila.

Snídaně v grandhotelu