Noc splněných přání - 1. pokračování

Ve stánku s tiskem čekaly na Sylvu barevné časopisy na čtení do vlaku. Tady si prodejce počínal rozjařeně a vesele jí popřál šťastnou cestu. Bylo by to příjemné, kdyby se povážlivě nekymácel. Když vracel peníze, málem se sesypal na zem, ale přidržel se stojanu, takže všechno dobře dopadlo. Jen pár mincí zazvonilo o dlaždice, a ten zvuk se donesl za mramorový sloup. Než se Sylva nadála, zabránil jí v odchodu ze stánku bezdomovec v černém baloňáku s nataženou rukou a požadoval spadlé drobné. Když dostal, a ještě víc, zamířil k automatu na kávu. Chvíli tam postával, pak se vrátil ke sloupu, uvelebil se na deku, zasmušile popíjel kávu a hřál si ruce o kelímek.

Sylva po jeho odchodu udělala to samé. Za cinkotu mincí a harašení v automatu čekala, až se uvolní horká pára, a pak si také vzala kávu a hřála ruce o kelímek. Káva byla přijatelná, horká a voněla dálkami. Na nádraží to nejde jinak.

Nastal čas vzít batoh a odebrat se na nástupiště.

Z haly jsou vidět koleje, romanticky mizející v zamlžené dáli, a pražské ulice. Už dávno nejsou tiché. Dnes je městský ruch slyšet jinak, než v ostatních pracovních dnech. Lidé sice pospíchají do práce, ale volněji. Auta jezdí pomaleji. Všichni myslí na dnešní noc. Sylva na ni myslí také. Za pár minut její mobil rozhodne, jaká bude. Jestli hlučná oslavou na chalupě, nebo tichá na Kampě a s láskyplným objetím. Ale bylo by správné platit Vladimírovu lásku cenou jejího bytečku?

Sylva začíná hlídat mobil urputně. Vladimír řekl, že čas ke smíření je do poslední minuty starého roku. Jestli uděláš, co chci, přijmu tě zpátky. Sylva bláhově věří, že Vladimír dramaticky čeká do Silvestra, aby jí odpustil. Aby jí řekl, že to s tím pronájmem nemyslel tak důsledně, že na tom zase tak nezáleží, a že její přítomnost v jeho životě je nad všechny realitní smlouvy. A láska Sylvy a Vladimíra bude zase taková jako dřív.

Marné naděje. Žádný hovor, žádná zpráva.

Nad střechami svítá.

Vlak stojí na kolejích a hučí si něco pro sebe.

Tam někde v zasněžených pustinách na Sylvu čeká silvestrovská noc ve společnosti bratra Karla a jeho ženy Drahuše, zatím neznámého počtu cizích chalupářů a smutného opuštěného inženýra, kterému je určeno po zbytek života vykládat známým víte, že s mou druhou manželkou jsem se seznámil o novoroční noci? Osud nás svedl dohromady ...

Stále zbývá šance nechat propadnout lístek, obrátit se a jít domů, ke kámošce televizi a k pocitu opuštěné milenky. Mobil možná zazvoní, možná ne. Vladimír bude stát za dveřmi, nebo taky nebude. Sylvu najednou napadlo, že kdyby ji chtěl Vladimír vzít s sebou dnes večer do společnosti, už by o tom měla vědět, aby se mohla připravit. Na tohle byl Vladimír vždycky pečlivý. Na včasné plánování schůzek, setkání, návštěv… Žádný zmatek na poslední chvíli. Tohle pomohlo, aby se Sylva rozhodla. Nevoláš, miláčku, na dnešní oslavu nic neplánuješ, tak se s tebou počítat nebude.

Sylva nastoupila do vlaku, vybrala si místo podle zásady „pozor na silvestrovské dopolední opilce“, a vlak se rozjel. Kostky byly vrženy a dobrodružství na krku.

Teď byl na řadě časopis, který Sylva koupila u rozjařeného prodejce. Byl to časopis pro ženy, móda, kosmetika, hromada životního stylu a obrázků. Tak copak nám dělají na Silvestra celebrity? Vladimír by rád byl celebritou. Jenom nevěděl, jak na to.

Sylva se schovala za časopis a četla si. Nechtělo se jí dívat na neznámé tváře. Na Silvestra dopoledne byl nejspíš každý přítomen na příslušném oslavovacím místě, cestujících nebylo mnoho. Několik dělníků, vracejících se asi z noční směny, vystoupilo ve stanicích v okolí Prahy.

Zbylá společnost se skládá z opozdilých chatařů s taškami narvanými jídlem, z party studentů těšících se na mejdan bez dozoru rodičů, a nějakého předčasně slavícího venkovana. Ten je celkem neškodný. Obchází vagón a zve kolegy pasažéry na rum. Sylvě se vyhnul (snad nebyla vhodná pro výlev silvestrovské bujarosti) a zmizel, možná proto, že za sklem vnitřních dveří se objevil průvodčí.

Vlak pádí na severovýchod.

Pražské okolí dávno zmizelo daleko vzadu, vystřídaly ho pahorky a zasněžené pláně. Na obzoru se začernaly kopce podhůří.

Sylva se podívala na hodinky.

Teď byl čas na vstávání, když o víkendech Vladimír zavítal na návštěvu.

Dáš si čaj, nebo rovnou kávu, miláčku? Díky, Sylvinko, rád bych kávu a koláčky z pekárny. Nezmačkala se mi přes noc ta od mámy vyžehlená košile se stříbřitými proužky? Do firmy ji nosit nemohu, ale na Silvestra se hodí. Slyšíš mne, Sylvinko? Ovšem, miláčku.

To je zvláštní - Sylva si najednou nemůže vzpomenout, jakou značku kávy má Vladimír rád. Není to desetikorunová kvalita z automatu na nádraží. To rozhodně ne. S Vladimírem po boku by se Sylva k nádražnímu automatu na horké nápoje ani neodvážila přiblížit.

Sylva dočetla další časopis, uložila je všechny do batohu, a dívala se na ujíždějící krajinu.

Kopce na obzoru se blíží stále víc, po svazích se plazí mlhy. Kolem trati se vlní zasněžené lesy, sem tam vykoukne teplem dýchající vesnička zachumlaná do sněhu, a pak zase lesy a kopce, jinovatka a mlha.

Když se za oknem mihla známá říčka se zledovatělými břehy, Sylva vzala batoh s taškou a rozkolébaným vagónem přecházela do chodbičky ke dveřím.

Vlak začal zpomalovat a zastavil ve stanici.

Snesla se po schůdcích jako sněhová vločka. Ten dojem způsobila zimní bunda s kožešinovou kapucí, světle zlatavé zimní kalhoty a bílé kozačky s beránkem. Vladimír preferuje u oblečení tmavé barvy. Bílá by měla být podle jeho názoru jen stroze střižená společenská košile. Ale Vladimír tu není, tak se na jeho názor nemusí brát ohled. Sylvě se zastesklo.

Mobil mlčí.

3.  KAPITOLA

Najednou je temno a studeno.

Sylva se pokouší utíkat polním úvozem k blízké vesnici, ale led a sněhové okraje cesty jsou nepříjemnou brzdou. Vítr v zádech profukuje bílou bundu a studí, ale žene kupředu. Ve vesnici se prohání opravdová vánice. Než Sylva stačila přehrnout kapuci s kožešinkou na hlavu, měla mokré vlasy a oči plné sněhu.

Sylva vrazila, spíš než vešla, do místní restaurace „U Vaněčků“, do tmavé studené prázdné chodby. Prázdné - uprostřed na dlažbě sedí zavalitý černý pes. Sylva zůstala stát, dveře se za ní zabouchly, venku zuří sněhová bouře. Pes ji upřeně pozoruje, a jak si pohodlně, skoro až pobaveně, přendavá tlapy, aby na bělostnou slečnu lépe viděl, zavlnily se na něm svaly. Kolem krku má silný kožený obojek, jištěný masívním řetězem.

Tady by Vladimír nepomohl. Nejspíš by odkráčel do vichřice hledat restauraci bez přítomných zvířat.

Sylva pochopila, že i nevinný rodinný výlet na silvestrovskou oslavu za bratrem a švagrovou může být nebezpečný. Nesmíš se bát, ta bestie vycítí, že se bojíš a sežere tě. Nedívej se bestii do očí. Ukaž, že jsi paní tvorstva!

Sylva poděkovala myšlenkám za povzbuzení, a pomalu se sunula chodbou dozadu ke dveřím s neprůhledným sklem a cedulkou RESTAURACE. Černý pes ji sledoval, stále s tím pobaveným výrazem, a shovívavě ji nechává projít.

 Venkovní dveře se znovu otevřely a do chodby se vřítil vítr, sněhové vločky, a venkovan středního věku s prázdnou nákupní taškou. Samozřejmě, je Silvestra. Pití už došlo, nebo ještě není. Sylva chtěla muže nenápadným posunkem varovat před nebezpečnou šelmou. Hlavně na to, že v pootevřené tlamě se lesknou masívní zuby.

Venkovan vesele prošel podle psa, a ten se ani nehnul. Jenom se na toho člověka usmál. Opravdu usmál. Venkovan pokračoval k Sylvě, a když ji míjel, plácl ji po zadku se slovy „hezkej den, holubičko!“ a už byl za dveřmi restaurace. Tohle bylo na městskou slečnu příliš.

Noc splněných přání