|
l. KAPITOLA
Poslední den roku, Silvestr, chvíle před svítáním. Ranní tramvaj klouže po namrzlých kolejích a probíjí se zamlženou Karmelitskou ulicí ke svátečně osvětlenému Malostranskému náměstí. Uličky dolů ke Kampě i nahoru k petřínským stráním jsou prázdné a tiché, jen za výlohami obchodů svítí teď už zbytečná vánoční výzdoba. Tramvaj zdolala zatáčku v Mostecké ulici a vjíždí na náměstí, kde do ranní tmy a mlhy září vánoční strom a nad jeho špičkou osvětlený chrám sv. Mikuláše. Zastávka s hromadami shrabaného svěhu je až na pár zachumlaných postav prázdná. Před ojíněným stojanem s jízdními řády se jako křehká vánoční ozdoba bělá kožešinový kabátek Sylvy Máčkové. Přihnutá pod turistickým batohem, po boku cestovní tašku, čeká Sylva na tramvaj přijíždějící z Karmelitské ulice a upřeně hledí do mobilu, jako by vzývala všechny bůžky telekomunikací - dej mi zprávu, dej mi zprávu! Hýčká mobil hřejivou dlaní, sundala si rukavici, ale mobil to neocenil. Přitom by stačilo málo - cinknutí toho nezbedy, z hlubin Kontaktů by vyplula zpráva, že Vladimír přestává trucovat, že po osamělém Štědrém dnu přijde usmiřovací Silvestr, a jejich láskyplný vztah bude spolehlivý jako ty čtyři roky předtím. Sylva by po takové zprávě nechala tramvaj odjet s prázdnou, pospíchala by do svého bytečku poblíž Lužického semináře a tam si ještě pár hodin pospala, aby na oslavu kdekoli, kam by ji Vladimír přivedl, byla svěží a zářící. Ale mobil pod oranžovými světly městských luceren lhostejně odráží mrazem a větrem pobledlou tvář a je schopen sdělit jen to, že je útlý jako ona sama. Tramvaj zastavuje ve stanici a přimrzlé dveře se ztuha rozvírají. Poslední pohled do mobilu, zaskřípe sníh, postavy z nástupního ostrůvku jsou uvnitř, a tramvaj netrpělivě čeká, až nastoupí i slečna s batohem. V tramvaji je teplo, schoulené postavy rozptýlené po sedadlech hledí z oken do malostranských světel nebo čtou ranní noviny, a převládající nálada odpovídá lhostejnosti a výčitce, že o Silvestra pospíchat do práce je nespravedlivé. Na silvestrovské rozjařence a juchání je ještě brzy. Když se tramvaj trhavě rozjela a zakroužila do tunelu u Josefské ulice, byla Sylva s batohem na klíně usazena v sedačce a obnovila zírání do mobilu. Dobře, utěšuje se. Vlak odjíždí za hodinu. Stále může zůstat v Praze, pokud Vladimír do hodiny pošle zprávu. Nebo zavolá. Když se do odjezdu vlaku neozve, Sylva musí nastoupit a odjet z Prahy. Slíbila to matce u vánočního stromku. Byl to matčin nápad, odstranit ji z Vladimírova dosahu do zimní přírody. Co se do Silvestra rozbilo, na Nový rok se už nespraví. Měla by sis na Silvestra trochu užít, co říkáš, Sylvi? Podívej, náš Karel tě zve slavit na chalupu, přijdou sousedé, poveselíš se mezi lidmi po tom zklamání s Vladimírem. Kromě toho – víš, že loveckou chatu za potokem koupil nějaký inženýr? Říkala Drahuška, že je rozvedený a umí vydělat peníze, to by byla partie pro tebe, nemyslíš, Sylvi? Už je nejvyšší čas na vdavky, je ti dvacet osm, měla bys myslet na rodinu a tak. Ale vždyť to sama víš, Sylvi, co ti budu povídat. Matka naléhala na Sylvu vytrvale. Ale Sylva neměla odvahu naléhat na Vladimíra. K pevnějšímu svazku se Vladimír nechystal. Spokojeně bydlel u rodičů, a za Sylvou chodil o víkendech. V týdnu vodíval Sylvu do společnosti přátel, kde mu její jemný zjev dodával na populárnosti. Bylo to těsně před vánočními svátky, kdy přišel s nadšeným návrhem pronajmout její byt na Malé Straně cizím lidem. Prý je ostuda, že tohle ho ještě nenapadlo, když Sylvin byt je zlatý důl, výborná investice a klenot do realitního portfolia. Z okna kuchyně je vidět Karlův most! Vladimír je nepříliš zdatný finanční a realitní poradce, ve své skupině neoblíbený. Dokonce mu šéf naznačil, že jestli jeho aktivita neporoste, bude se s ním muset rozloučit. Doslova řekl: „Jestli nedojde do konce roku ke zlepšení, rozloučíme se, pane Lenivý.“ A významně položil důraz na jméno. Záměrné to nebylo, on se Vladimír skutečně Lenivý jmenuje. Kdyby se podařilo přemluvit Sylvu k podpisu smlouvy, sklidil by uznání, jistotu zaměstnání a postup na žebříčku. Sylva přítelovy plány zhatila. Návrh na zlatý důl odmítla, a nejen proto, že by se musela přestěhovat k matce. Nechtěla svůj domov, který zdědila po otci, nechat na pospas obchodování. Vladimírovy záměry se nepovedly. Po Sylvině rozhodném odmítnutí se loučili před domem v úzké malostranské uličce. Sněžilo. Vladimír se tvářil rozladěně a mrzutě. „Vidím, Sylvo, že mi nechceš vyhovět. Mám to teď v práci špatný, a tvoje pomoc by se mi hodila. Dobrá, nebudu tě nutit. Ale do poslední minuty roku se můžeš rozhodnout, že nabídku přijmeš. Budu čekat.“ Otočil se, ani Sylvu na rozloučenou nepolíbil, a odcházel domů trucovat. Sníh pod jeho podrážkami odhodlaně skřípal. „Zavoláš mi?“ křikla za ním Sylva. „Přijdeš na Vánoce?“ Vladimír předstíral, že neslyší. Od toho dne se neozval. Ani vánoční pohlednici neposlal. Možná se jenom hněval, možná čekal, že se Sylva podvolí jeho přání, možná se rozhodl na jejich lásku zapomenout. Vánoce minuly. Milé, tiché, zasněžené, ale bez Vladimíra. Přiblížil se Silvestr. Matka nevydržela pohled na trpící dítě zklamané láskou a sjednala Sylvě oslavu závěru roku podle svých představ. V rodinném kruhu s bratrem Karlem a švagrovou Drahuší. Ona sama se ujala hlídání jejich dětí, Zdendy a Karolínky, aby si dospělí členové rodiny Silvestra společně pěkně užili. Sylva se matčinu přání se nevzepřela, i když by raději děti hlídala sama, aby nemusela odjet na chalupu. Zbývajících pár dní do Silvestra se totiž opíjela nadějí, že Vladimír nevydrží citový náboj vánočního času (byl rovněž u svých rodičů) a zavolá. Bude to náročný hovor, ale dovedený do šťastného konce. Smíří se. Potom Sylva oznámí rodině, že jsou zase spolu, a žádná silvestrovská cesta mrazem a zasněženými pustinami nebude. Ve své fantazii si Sylva vysnila představu, že Vladimír nečekaně přijde k jejímu bytu, v rukou bude třímat kytici, tak velikou, že Vladimír bude potřebovat obě ruce, aby ji udržel, ale zase ne natolik, aby nemohl stisknout zvonek. Vladimír se zatváří jako hříšník žádající odpuštění, a Sylva mu padne kolem krku. Celé dny kolem Vánoc a do Silvestra Sylva čekala, až Vladimír zazvoní. Na mobil nebo na zvonek u dveří, na tom nezáleží. Na stole měla přichystanou vázu na velkou kytici. Ale žádný zvonek nezazvonil ...
2. KAPITOLA
Tramvaj hrkotá Malou Stranou, a Sylva nahlíží do prázdných uliček, osvětlených starobylými lucernami. Svítí mírně a teple. Po chodnících se plouží omšelá vánoční atmosféra a šednou zbytky sněhu. Mohla jsem zůstat v teplém pelíšku doma, sama jen s kámoškou televizí, říká si Sylva. Nad Karlovým mostem bude o půlnoci ohňostroj. Dívala bych se z Kampy a pak bych šla spát. S velkým rozhodováním opravdu mám odjet nebo se vrátit ke zvonku a prázdné váze na květiny, dorazila Sylva na nádraží. Byl tam větší ruch než v tramvaji, tady se cestovalo. Hordy povykujících mladíků se hnaly od vlaků do metra, někde v podchodu třeskla láhev. Sylva se na velké světelné tabuli ujistila, že její vlak dnes opravdu odjíždí. Širokým obloukem obešla mramorový sloup, pod nímž pospával bezdomovec ve zváleném černém baloňáku vycpaném dekou, a vzadu za sloupem objevila pokladny. Otevřena byla jen jediná. Sylva požádala o jízdenku. Pokladní jí nevěnovala ani pohled a tvářila se nevlídně. Není divu - sloužit na Silvestra za zvuků rozbíjeného skla…
|
