|
Chlebíček s majonézou - 12. pokračování
10. KAPITOLA
Mladý Pekárek sběhal areál Lázeňských domů kolem dokola, bral to přes trávníky a záhonky, a hledal svěřence Karbulku. V trubkovém lešení pod přehlídkovým molem ho nenašel. Ale nemyslel si, že by tam stařec ležel zraněný po pádu s mola. Karbulkovití lidé přežijí všechno. Pekárek doběhl k lázeňskému parčíku, kam běžně cizí návštěvníci nechodí. Začínal si myslet, že se Karbulky zbavil, a konečně nastane bezstarostný sobotní rej s osadou. Proto málem nadskočil leknutím, když se z kvetoucích parkových keřů vynořila kostnatá ruka, a do předloktí se mu zaryly Karbulkovy prsty. Stařík měl veselou náladu. „Dobrá práce, vojíne! Pomůžete mi. Nedostali jsme holky v plavkách, dostaneme támhletu.“ „Co tu děláte, pane Karbulko?“ Mladík toužil dát neodbytnému klíštěti najevo rozmrzelost z jeho činů a jeho přítomnosti, ale na to nebyl čas. Karbulka kývl směrem k divokému pobřežnímu porostu za hotelem „U vody“. „Vidíte? Prchá před námi. V jednom šiku za ní, vojíne! Musíme zjistit, kam má namířeno. Když se to povede, povýším vás na svobodníka.“ V místě mezi stromy, na které Karbulka ukazoval, se míhala načesaná hlava příliš vysoké dívky. „To je další modelka?“ podivil se Pekárek. „Proč není s ostatníma na slavnosti?“ „Vyšla před chvilkou z hotelu, zadním vchodem přes kotelnu,“ pokračoval Karbulka. „To mě upoutalo. Nechce, aby o ní někdo věděl, tak se taky nikdo nedozví, až ji zmermomocníme.“ „Pane Karbulko, co to zase říkáte?“ „Vpřed, vojíne!“ velel Karbulka. „Ať nám neuteče.“ Pekárek se podvolil. Co měl taky dělat. Tajně pronásledovat prchající sedmou modelku bylo snadné. Za parčíkem začíná promenádní pěšina podle řeky, spousta keřů a stínů. Dívka se několikrát ohlédla pro ujištění, že po pěšině za ní nikdo nejde. Oklamat se nechala snadno - pronásledovatelé se pohybovali vedle pěšiny. Případné prasknutí větvičky nebo zašustění listí překrylo hučení řeky, zpěv ptactva, hudba z plovárny, oslava v Lesním baru a řev vodáků přistávajících na protějším břehu. Navíc se Karbulka v lesním pronásledování děvčat vyznal, a Pekárek měl osadní zálesácký výcvik. Karbulka si při prodírání větvemi vedle pěšiny roztouženě básnil: „Nožičky rovný jako volavka, zádíčka pružný jako rybářský prut, krček dlouhý jako labutí mládě… Zejtra si vyrazím na ryby.“ „Mně by zajímalo,“ šeptal mu do zad Pekárek, pospíchající za ním celý sehnutý, „kam má ta modelka namířeno. Tudy se přece nikam nedostane…“ „Na rande,“ odpověděl Karbulka. „Někde v keříčkách má rande. A my jí ho překazíme…“ Následoval bujaře zlomyslný smích, ovšem skoro neslyšně. Modelka se blížila k vyhlídkovému místu s balvany, ale zamířila jinam. Nečekaně uhnula ze široké pěšiny na cestičku přímo k vodě. Nachází se tam travnaté prostranství jako stvořené pro pikniky a milostné schůzky. Pekárek s Karbulkou odbočení málem přehlédli. Ale uhnuli za ní z promenádní pěšiny a schovali se na břehu pod větve k vodě se sklánějící mohutné olše. Jak předpověděl Karbulka, na modelku tam čekal cizí muž. „Tak, a můžeme jít domů,“ s nadějí hlesl Pekárek. „Tady už nemáme co dělat.“ „Jakpak ne?“ odvětil Karbulka a oči mu zářily. „Teď to bude zajímavé. Snad na nás nějaké pusinky zbudou.“ Ale na pusinky nedošlo. Namísto vroucného obětí začali ti dva nepříjemně znějící hovor. Zůstali stát daleko od sebe, jako kdyby se navzájem jeden druhého štítili. Modelka proměnila obličej z naučené krásy módní pracovnice na nehezkou zlostnou umíněnost mladičkého spratka. Do úkrytu za kmenem olše nebylo dobře slyšet. Pekárek zachytil jen nějaké mužovy výtky a nato zřetelněji dívčí hlas: „Proč bys mi prachy nemoh dát?“ Dále zaznělo: „Požádej tu ženskou!“ A ještě něco, jako „se těš, až to praskne.“ Možná by bylo správné, kdyby Pekárek popadl Karbulku za ramena a odtáhl ho pryč. Bezohledně a s důrazem. Třeba až domů do Poříčí. Sice by přišel o hodnost vojína a zmeškal by část oslavy v Lesním baru, ale měl by na zbytek večera v duši mír a pohodový klid, jak se na sobotu v osadě sluší. Bylo by výhodné odejít včas, protože se stalo něco, co Pekárek nechápal a posléze vnímal jako rozmazaný film. Ten člověk se sehnul, sebral velký oblázek, jakých je u pobřežní pěšiny plno, znovu se zvedl a rozmáchlým pohybem udeřil modelku do týla. Zatímco ona se pomaloučku sesouvala do trávy a jednou rukou šátrala kolem sebe, její partner se bleskově otočil a zmizel do lesa. Pekárek se protáhl pod větvemi olše jak nejrychleji mohl, aby dívku zachytil do náruče dřív, než dopadne na zem. Karbulka na vratkých nohách a se zpožděním dorazil taky. „Jak je vám? Jak se cítíte?“ volal Pekárek do dívčiny tváře. Ta rychle zesinala. Ani silné líčení tomu nezabránilo. Pekárkovi došlo, že jeho otázky nemají smysl. Položil tedy jinou otázku, v té chvíli klíčovou: „Kdo byl ten chlap? Váš přítel? Jméno, prosím!“ Modelka vyslovila něco nesrozumitelného. „Vendelín? Vendelín Zbaštil?“ nejistě opakoval Pekárek. Pan Karbulka byl v tomto směru zkušenější. „Jak jsem to slyšel, vojíne, řekla docela jasně: ten debil mě praštil.“ Potom se stařík naklonil přímo k její hlavě a zařval: „Jméno! Holka, neusínej, a prozraď nám jméno!“ Zbytečně. Modelka zavřela oči. Pekárek si povšiml, že v rozrušení modelkou poněkud třese, aby ji probudil. To by neměl dělat, jestliže utrpěla otřes mozku. A taky si všiml, že mu po ruce, kterou přidržoval její nehybnou šíji, teče krev. Konečně se vzpamatoval. „Pane Karbulko, prosím vás, utíkejte do hotelu pro pomoc!“ Ale volal do prázdného lesa. Karbulka zmizel taky. Kdyby se za chvíli někdo pozorně díval přes řeku na lávku spojující oba břehy, uviděl by maličkou postavu starého pána, jak na svůj věk obdivuhodně mrštně pádí domů do Poříčí. Jestliže docent Jeřábek je génius přes vymýšlení nevšedních osadních akcí, pan Karbulka je mistr útěků v pravou chvíli. Mladý Pekárek klečel na břehu řeky v trávě se zraněnou modelkou v náručí. Jak postupně upadala do hlubokého bezvědomí, její původně lehoučké tělo se zdálo být těžší a těžší.
|
