|
Tohle rozlehlé skalisko schované v lese proti
zámku Hrubá Skála potkal stejný osud, jako Národní
muzeum na Václavském náměstí. Silnicí bylo odděleno od návštěvnického ruchu a tím
odsunuto mimo zónu turistického zájmu. Kdyby u jeho paty nestála
informační cedulka, snad by nikoho nenapadlo vydat se strmou
pěšinkou vzhůru na vrchol. Přitom je to místo zajímavé,
tajemné a s krásným rozhledem ke Kozákovu - kdyby Prachovna
návštěvníky nezaujala, která jiná skála by to dokázala?
Prachovna je historická a romantická. Už v polovině výstupu procházíme pod hluboko převislou stěnou, o které V.Durych píše
ve svých cestovních črtách z Českého ráje: "Zdá se jakoby ta skála byla
začarovaná, a jako by to byl nějaký ten panoš, který zaklet byl
mocným černokněžníkem z pohádky: "Dlouhý, Široký a Bystrozraký",
- právě v tom okamžiku, když padal přes práh. Kletba
černokněžnikova, proměnivši vše jedním oka mihnutím ve skaliska,
učinila, že i panoš nedopadl, ale zůstal v posici nakloněné." Projdeme
tedy pod "spícím panošem" a dostaneme se k vytesaným schodům.
Ne ledajakým - podle živé pověsti je dal zhotovit Jan Žižka při
obléhání, aby si mohl protější hrad
prohlédnout z výšky a promyslet dobývací strategii. Práce na
vytesávání schodů se mu zdály
 pomalé, tak
se na zdlouhavé kameníky rozhněval a osobně zhotovil
poslední schod, aby jim ukázal, jak se to dělá. Když se velký vojevůdce
dostal na vrchol skaliska, seznal, že hrad je díky své poloze na
vysokém pískovcovém masívu stejně nedobytný jako Kost, zvolal "Kost patří
psu, a Hrubá Skála čertu!" a odtáhl se svými věrnými někam
jinam.
Na
vrcholu skály zůstala na tuto událost upomínka - reliéf hlavy trocnovského
hrdiny, kalich a výklenek. Tedy pokud to je hlava trocnovského
hrdiny... V průvodcích pro návštěvníky
skalního města z 19. století jsou pasáže o Prachovně ve smyslu
úchvatného rozhledu na zámek, najdeme v nich
zmínky o
kamenných schodech, i o Žižkově pověsti, ale ani slovo
o reliéfu. To přivolává domněnku, jestli se v souvislosti s
kalichem (nikoli s palcátem, jak by se na velitele vojsk
slušelo) nejedná spíše o památku na Mistra Jana Husa, vytesanou
vysoko nad krajem v roce 1915, kdy po celých Čechách vznikaly
různé podoby pomníčků při příležitostí výročí 500 let od Husovy smrti.
Vznik reliéfu by se snad dal odvodit z poněkud nečitelných letopočtů,
umístěných jednak v kalichu, jednak v rámečku poblíž.
Podobný pomníček s kalichem je
na skále Hlavatici, rovněž vysoko nad krajem. Pro domněnku o
Janu Husoví hovoří kostelně lomený rám, profil hlavy, vousy i vlasy (tak byl Jan
Hus zpodobňován na mnoha obrazech, zatímco Jan Žižka býval
malován "ánfas"), ve výklenku jsou stopy po svíčkách,
tudíž po jistém duchovním rozpoložení, které by se asi k
vojevůdci nehodilo, velká vyrytá písmena JHm vedle výklenku,
 a
především skutečnost, že hlavě chybí páska přes levé oko.
Proti domněnce vystupuje jen pokrývka hlavy, vypadající jako
přilba válečníka. Ale ani to není jasný důkaz nakloněný Žižkovi,
může to být solideo, kulatá čepička, kterou nosili a nosí kněží
spolu s klerikou, a Jan Hus ji samotnou nebo pod biretem jistě
nosil.
S konečnou platností se dá těžko určit, kterého českého velikána
měl autor reliéfu na mysli. Pověst o schodech nahrává osobě
Jana Žižky, ale pomyslné propojení dvou významných vyhlídkových
věží tvořící mystickou klenbu husitství vysoko nad všemi
katolickými světci, kterým byla za Valdštejnů svěřena ochrana
okolní krajiny, dává zase hlas Janu Husovi. Těžko rozhodnout...
Dalším tajemstvím Prachovny je její název.
K této skále směřovaly dva jediné
přístupy k nejstarší podobě hradu, to je "Gotická cesta" a v roklích
skrytá
"Panská procházka".
Pokud skála tvořila vchod do ohrazeného prostoru na skalním
ostrohu, kde je dnes parkoviště, mohla být "prahem". Z toho se dá odvodit název
o hodně později postavené dřevěné strážné věže "Prahovna" a posléze Prachovna.
Nebyla by v Čechách sama, kdo získal název tímto způsobem. V
turistických průvodcích se běžně
uvádí, že název této osamělé skály pochází z doby, kdy se v dřevěné věži
skladoval střelný prach. Tomu je těžké uvěřit, když víme, jak
přísná bezpečnostní pravidla mělo skladování střelného prachu ve
zděných
prachárnách ve vojenských pevnostech. Kromě toho pověstné hruboskalské bouřky by si jistě nenechaly ujít
ohňostroj, jakým by mohly potěšit osazenstvo zámku
 jen
prostinkým šlehnutím blesku do dřevěné stavby skrývající soudky
s prachem. Pokud název
Prachovny nepocházel z "prahu" ani z prachu střelného, mohl vzniknout podle oblaků
prachu písečného, do
kterých se skála jistě halila v dobách, kdy si rušné prostranství
plné povozů před
zámkem (stával tu hostinec) mohlo o asfaltu nechat jen zdát.
Zbývá ještě připomenout, že Prachovně se také říká "Skála loutkářů",
dříve i "Skála komediantů". Nad silnicí
v místě vylomených balvanů jsou ve
skále vytesána jména celé dynastie loutkářů Meiznerů a Rumlů. Neví se
přesně, jak vznikla tradice rýt jména
projíždějících loutkářů do stěny před zámkem, ale zřejmě
to bylo míněno jako vděčná památka na vrchnostenskou přízeň,
která loutkářům dovolovala pořádat na zámku svá představení.
Loutkáři byli součástí slavných josefských poutí, pořádaných
před zámkem. Mezi rytinami celých generací loutkářů by mělo být i jméno
Jiřího Trnky. Na jaře, kdy na stromech není ještě listí, a v
dopoledním čase jsou rytiny loutkářů dobře osvětlené od východu a z
parkoviště se dají pohodlně fotografovat. Mezi cedulkami
loutkářů romanticky hravě působí rytinky komediantských bubínků.
Z vyhlídky na Prachovně je nádherný rozhled do kraje, a především
na krásnou středomořskou architekturu hotelu Štekl.
Zámecká
vzpomínka na renesanci
 Po
rodu Smiřických, kteří na Hrubé Skále přestavěli hrad na renesanční zámek, se zachovala překrásná sgrafita
na průčelí budovy vnitřního nádvoří. Nad
sgrafity ve tvaru psaníček jsou mezi okny útržky výjevů ze
života šlechty šestnáctého století, v pásu nad okny můžeme vidět
podobizny majitelů zámku, a velice zajímavé rostlinné a figurální motivy plné
symbolů. To byl možná důvod, proč byla za Valdštejnů sgrafita přetřena
a po staletí schována pod nátěrem.
Při opravě zámku za Aehrenthalů se sgrafita zase objevila. Traduje
se, že pan baron vyhlédl z okna prvního poschodí do nádvoří a
všiml si, že pod římsou je oprýskaná omítka. Když ji odloupl,
objevil se obraz. Jak prozrazuje nápis RENO a letopočet
MCMXXV, v roce 1925 byla sgrafita opravena a dodnes zdobí zámek.
Jiný příběh zase vypráví, že pan baron hleděl při přestavbě
zámku z okna a sledoval,
jak dělníci strhávají na paláci omítku. Najednou se pod ní
vynořily obrazy. Pan baron na dělníky zavolal, zastavil práci, a
sgrafita byla zachráněna.
Výjevy mezi okny znázorňují válečné motivy, lesní zákoutí se
skalami a s loveckými psy, a krásnou dámu v renesanční róbě
italského střihu.Vedle dámy je část erbu Smiřických. Opravdu pozorný pohled si zasluhuje jeden z
lesních výjevů, kde je zcela otevřeně zobrazen zděný vchod tajné
chodby, vstupující divokým lesním porostem do pískovcové věže
poněkud rozsochatého tvaru, a skrytý za odvaleným balvanem. Zdá se, že na
 vrchol oné věže vedou
schůdky. Skoro by se chtělo říct, že stačí s náčrtkem oběhnout
Skalák, najít příslušně rozeklaný pískovcový útvar, a
hruboskalská tajná chodba spojující zámek s Valdštejnem a
Turnovem bude na světě.
Velice zajímavý je poslední obraz, na
němž si v krásné zahradě dvě lvice hrají s míčem. Ale při
delším pozorování se zdá, že lvice chce kámen, kterých má u tlap
ještě dostatek, hodit na hlavu někomu, kdo právě prochází po
nádvoří. Druhá lvice, ta není příliš vidět, jí v tom pomáhá.
V pásu sgrafit nad okny se objevují především podobizny
příslušníků rodu Smiřických, muži v renesančních baretech a
kloboucích, uprostřed je manželský pár majitelů v honosném oblečení. Z
květiny, která znamená krásu a hojnost, jim dítě podává rodícího
se zajíce, symbol plodnosti. Ovšem od vedlejší
podobizny staršího muže v klobouku naopak dítě zajíce odnáší,
což je jinotaj docela výmluvný, zvláště když muž zírá jako do
zrcadla do tváře
rozjíveného starého čerta. Na dalšího člena rodiny se vrhá do
jeho obrazu rozlícený drak, jiného člena rodiny v baretu a
mladšího věku ukazují dva lesní mužíčci posmutnělým květinám.
Možná to byl některý z příslušníků rodu, který zemřel v mladém
věku. Smiřičtí z Hrubé Skály trpěli tuberkulozou.
Pás pod okny zaplňují navzájem se pošklebující lesní mužíčci a
démonci s hlavami zvířat. Nejvíce je tu přilétajících ptáků v
podobě kavek, kterých bylo i v šestnáctém století ve skalním
městě jistě dost. Kdyby by to byli jiní ptáci podobní kavkám,
nebyla by to zrovna šťastná symbolika.
Pokud návštěvník vstoupí na nádvoří zámku (a doufejme, že to
bude stále možné) obvykle neví kam se
dřív podívat, aby oku něco pěkného neuteklo. Přednost má
vyhlídka do kouzelné krajiny, ale ten druhý případně třetí pohled by si
nádherná sgrafita po Smiřických jistě zasloužila.
|
Záhadná malůvka
u Arboreta
S ledabyle vyškrábanými nápisy bez důležitého významu si pískovce vždycky uměly poradit.
Stalo se to i stěnce ruských jmen. Vydržela na
skále při cestě do Arboreta zhruba
osm let, dokud se nevytratil první nápis, nápadný veliký RUSTAM.
Zmizením RUSTAMA se znovu odkryla vyrytá malůvka,
možná z časů kolem r.1840, kdy se stavěla "skalská
silnice", a byla potřeba vyjasnit majetkové poměry. Je
to tedy katastrální značka zachycující pomocí šipek
rozdělení pozemků v okolí. Podobně je na balvanu v Jezírkách vyrytý nákres přilehlých pozemků.
Základem obrázku je katastrální křížek, před ním
písmeno "B", možná iniciála majitele. Od
křížku vedou
dvě "tlusté" šipky, horní k čís.kat. 9, dolní k čís.kat.
8. Směr šipek odpovídá rozložení parcel kolem silnice.
Je tu směr do bočního údolí (ostatně za devítkou je
údolí naznačeno) a loučka podle cesty. Tady někde měli
chalupu Vrabcovi (zbyl po ní chlívek vytesaný do skály),
a pokud by autor rytiny popletl jméno na Brabec, mohli
bychom mít pěknou připomínku na Aničku Vrabcovou,
milenku K.H. Máchy. Kdo ví, třeba to opravdu popletl?
Hruboskalský značkovník
Není snad výmluvněji a názorně ukázáno, jakým směrem se ubírá
turistické putování. Pěší značka je zrušena a zamalována, cestu
zabraly dvě cyklostezky.
|
