Od počátku konání soutěže procházely jednotlivé ročníky čas od času nějakou krizí. Byl tu boj o přežití vzhledem k nepřejícnosti společnosti, svedla se bitva o kvalitu pod heslem "Než nekvalitní příspěvky, tak raději žádné", zápasilo se o kategorie, a v minulých ročnících pomalu zrálo to, co ve třináctém ročníku dozrálo k poslednímu nelítostnému boji. Zajímavé je, že podobné krize by jinou hromadnou akci dávno donutily k zániku, ale Trapsavec naopak vycházel z jednotlivých bouří silnější a zkušenější. Byli to pořadatelé, kdo mu stále nacházeli cestu nepohodou do dalšího ročníku, a je to jejich zásluha, že v současnosti se může chlubit věkem třiceti osmi let, a jistě má před sebou další skvělou budoucnost.

Zvadlo na v pořadí třináctý oheň obsahovalo tři atributy, které se k Trapsavci v těch dobách vázaly nejvíc - znak soutěže, báseň Mikiho Ryvoly, která se recitovávala při zapalování potlachového ohně, a samozřejmě tužky.

V tomto ročníku bylo možné poprvé osobně zasáhnout jako porotce do hodnocení příspěvků (po zakulacených 15ti letech účasti v soutěži), a byl  to ročník klíčový, kdy bylo nutné, aby se i porotci zapojili do zápasu o příští podobu soutěže. Časy byly vážné. Otevřenost soutěže pro všechny, kdo milují přírodu, včetně vodáků, horolezců a těch, kdo rádi chodí do lesa, přinesla svoji nechtěnou úrodu.

Celkem 243 autorů poslalo 409 příspěvků, a porota musela být, jak už se ustálilo, dvoukolová. Z prvního kola poslali Silence, Georgina a Belmondo celkem 148 příspěvků do druhého kola, kde čekal porotní tým Honza Dobiáš, Cimbura, Kutloch, Ještěr a ten pátý.

Zlatého Trapsavce si odvezla Tapi, která podobně jako před pěti lety "přijela pro ceny s dvoukolákem". Kromě svého třetího Zlatého za povídku "Hledání cest", se ještě dělila s Houlou o druhé místo v poezii pokročilých. Ale i její zlatem oceněná povídka nesla na sobě prokletí  třináctého ročníku - sice zvítězila v soutěži trampské, ale pro svou horolezecky civilní srozumitelnost by hravě uhájila účast v literární soutěži jakékoli. To by ten problém, který přivedl Trapsavce na zcestí.

Třináctý trapsavecký oheň se konal 19. září v krásném travnatém údolí říčky Brtnice, v Doubkově u Střížova. Seminář se odbýval v náruči vysokých trav od tří hodin odpoledne. A byl docela rušný - na začátku totiž Belmondo veden nadšením, že většina prací se dala číst, pochválil autory za kvalitu vyšší než obvykle. Autoři okamžitě zpychli a volali po možnostech publikování. Navrhovali založit oficiální časopis, kam by všichni psali, a vyzývavě pohlíželi na organizátory Trapsavce, že by jim to snad měli zařídit, když už si "vzali na triko" tu soutěž.

Pak se setmělo, vzplál oheň, a nastal okamžik pravdy. Přesně polovina vítězných prací se nezabývala trampskými náměty, ale podobně jako "Hledání cest" se mohla uplatnit kdekoli jinde. Dokonce i oceněná Houlova báseň "Akutní droga" neměla s trampingem nic společného. Kromě autora ovšem. Těm, co seděli kolem kruhu, najednou začaly bušit do hlav problémy, o nichž si bláhově mysleli, že je nechali s městem za zády. Nad planoucím trapsaveckým ohněm se začaly pohybovat postavy oceněných "trampských" povídek - stařík s konopným provazem řešící problém se synem zlodějem, milenecká dvojice, která v horské chatě hledá společnou budoucnost, povražděná zemědělská rodina v prozaické vizi začínající větou "Letní noc zešílela úplňkem" a končící větou "Ve vzduchu bylo cosi, čemu nelze rozumět." Takhle vypadala některá vítězná témata povídek třináctého ročníku, a poezie nezůstala pozadu. A mohlo být hůř. Můžeme být rádi, že porota pár trampsky laděných příběhů a veršů mezi oceněné protlačila, aby vůbec něco vhodného u potlachového ohně zaznělo. Už během rozdávání cen začali přítomní starší trapsavci nad příliš širokým záběrem nesourodých témat reptat, a zavládla všeobecná rozmrzelost. Ještě než oheň dohořel, bylo jasné, že se s tím musí něco dělat.

Odpolední seminář

Byl to Belmondo, kdo "šel se svou kůží na trh". V Táborovém ohni Mladého světa dostal prostor ke zveřejnění názoru organizátorů soutěže pod názvem Trampskost v Trapsavci, a protože i dnes je tento článek velice aktuální, je zde celý, včetně odezvy Trapsavec - trampskost nebo kvalita? Mikyho z Brna , který se jako autor proti tomu ohradil. Třetím přepsaným článkem z Táborového ohně je Belmondova odpověď Mikymu z Brna  - Opět trampskost v Trapsavci. I dnes stojí zato si těchto článků povšimnout, jsou výstižným obrazem situace kolem Trapsavce a trampingu ve své době...

"Trampskost v Trapsavci" - Belmondo

V době, kdy publikační možnosti jsou omezené a pro trampskou literaturu prakticky žádné, je Trapsavec jednou z mála možností konfrontace autorů.

Prvních pět ročníků (1971-75) proběhlo v tomto duchu: Znali se takřka všichni. Na oheň Trapsavce přijížděli se zvědavostí, komu se co podařilo napsat a trumfnout ostatní. Jednoduše řečeno - trampové psali trampům. A byli stejní jako dnešní mladí trampové - odsuzovali v této soutěži cokoli jiného, co se do jejich světa nevešlo. Mnozí už se změnili a preferují spíš kvalitu než ryzí trampskost.

Od roku 1979, kdy byla tradice soutěže obnovena, stále rostl počet autorů. Zájem o tramping, pobyt v přírodě a pochopitelně tedy i osobité písničky a literární tvorbu mezi mladými lidmi vzrůstá neustále. Kvalitativně hodnotné vztahy mezi trampy - tedy dnes už tolik zneužívaný pojem kamarádství - přitahují stále širší spektrum mladých. Obrovskou práci v tomhle vykonala Porta. Musíme k tomu přičíst právě ony mezilidské vztahy, které alespoň částečně přežily trampské publikum. Není pak nic jednoduššího než si přečíst v Mladém světě nebo Mladé Frontě vyhlášení Trapsavce a poslat příspěvek. Stále více píšou autoři, kteří o trampingu vědí jen málo (z Porty či podobných akcí) nebo vůbec nic (prostě píšou a vidí příležitost v dostupné literární soutěži). V jejich pracech se pak nemůže objevit trampská tematika - lépe řečeno trampský duch.

Jak říká Miki Ryvola, tramping je stav duše. My nechceme nic jiného, než aby autoři tou duší psali. Mohou to být básně nebo prózy s různými náměty, ale tramp musí citem poznat, že práce promlouvá k němu. Trampskost poznáme právě tím citem. Jiná definice neexistuje. Direktivně určit témata považuji za nesmysl. Spíš bude třeba lidi přesvědčit, že to všechno, co nás spojuje, je TRAMPSKÉ a záleží jen na nás, aby to do budoucnosti nebylo jen v názvu. Trampské - to dnes neznamená popisovat jen vandry, ohně, sleziny a historky kolem. Obraz vnějšího světa se v takovém dílku musí objevit, ten svět by měl ale být viděn trampskýma očima. Básnička nebo povídka, vytržená ze světa a přesazená do lesa úspěch nezíská. Nechceme omezovat autory - trampy, kteří se už v trampské tvorbě vyčerpali a píší z jiného soudku. Ale Trapsavec, aby plnil účel, pro který vznikl, nemůže nadále otevírat náruč tolerance.

"Trapsavec - trampskost nebo kvalita?"

- Miky z Brna

V MS 29 přispěl do Táborového ohně jeden z tahounů Trapsavce Belmondo z Jihlavy. Jeho článek měl název TRAMPSKOST V TRAPSAVCI, a abych se přiznal, uvedl mne do rozpaků. Nebo jsem možná nepochopil, co tím chtěl básník říci. Belmondo využívá citát Mikyho Ryvoly, že "Tramping je stav duše". Píše, že tvůrčí kolektiv Trapsavce nechce nic jiného, než aby autoři tou duší psali. Že existuje cit, kterým se rozliší báseň trampa od netrampa, ať je o čemkoliv. Že Trapsavec nemůže donekonečna otvírat náruč tolerance.

Právě tady jsem se zarazil. Cožpak není v tom našem dnes už spíš vyumělkovaném trampském světě již tak dost vyhrocených problémů na to, aby se vytvářel další? Co je to za nesmysl, tvrdit, že existuje nějaký smysl, kterým rozlišíme, zda autor je tramp, anebo netramp? Proč se zase uzavíráme a snažíme se o vytvoření vlastní lodi. Belmondo úplně převrátil naruby Ryvolův citát. Sám píše, že žijeme v době, kdy publikační možnosti jsou omezené. Neměli bychom být spíš rádi, že mladí autoři vůbec se začínají dívat víc kolem sebe, že píší a že mají odvahu dát to přečíst jiným, říct to nahlas?

Jak si to, Belmondo, představuješ do budoucna? Že každý autor pošle spolu s básničkami i fotku v trampském, nebo se bude spoléhat na onen cit a přijme se básnička kluka z diskotéky, protože se bude hemžit zalomenými palci a kamarádstvím, a zároveň se odmítne dílo trampa, který si dovolil psát o něčem úplně jiném? Nebylo by lepší přijmout práce obě? Nebylo by lepší posílit organizační výbor a nechat Pegasa letět a nepřistřihávat mu křídla? Udělat z Trapsavce soutěž, která bude vrcholit rozsáhleji a významněji než jen závěrečným ohněm a která mnohem víc a bez omezování pomůže dílům a autorům na cestě.

"Opět trampskost v Trapsavci" - Belmondo

Nikde jsem nepsal, že se citem pozná báseň trampa a netrampa, Tohle samozřejmě nepozná nikdo. Ani to není účel. Ale tramp pozná, jestli je dílko trampské, zda mu má co říci, zda odpovídá jeho cítění. Takovou práci může napsat i člověk, který má životní cestu třeba jen zčásti společnou s naší. Taková dílka budou vždy přínosem. Báseň nebo povídka, hemžící se usárnami a zalomenými palci a kytarami, ale úplně vytržená ze života, ze světa, úspěch nikdy nezíská.

Na otázku, zda není v tom našem dnes už spíš vyumělkovaném trampském světě již tak dost vyhrocených problémů, aby se vytvářel další, mám na Mikyho dvě jiné otázky: V čem je náš svět vyumělkovaný? Chápal bych tuto otázku od člověka, který o nás moc neví, kdo není alespoň v základech seznámen se sedmdesátiletou historií trampingu a nežije jeho současností. A dál - jaké jsou ty vyhrocené problémy trampingu, které máme? Já se naopak obávám, že v současnosti neexistuje žádný větší problém nebo konflikt, týkající se přímo trampského dění.

Představme si, že za padesát let se bude někdo zajímat o tramping současnosti. Narazí u nějakého pamětníka na sborník Trapsavce a bude tam hledat kvalitní příspěvky, které ale vůbec nebudou odrazem trampského cítění současnosti?

Tisíckrát cennější pro nás bude, když o trapsavecké práce bude větší zájem mezi trampy a osadami, že aby se sjelo na velkou akci tisíc lidí, objíždějících festivaly, kteří si myslí, že jsou trampové a zatahují do trampingu názory o bourání hranic a kategorií. Protože Trapsavec po celou dobu své existence funguje s podtitulkem TRAMPOVÉ SOBĚ, nehrozilo mu a nehrozí, že by probíhal rozsáhleji a významněji.

Jako tečku k polemice o trampskosti v Trapsavci uvádím první větu jeho "Soutěžního řádu": Trapsavec je literární soutěží zaměřenou na trampskou tvorbu.

- byl to zřejmě tento ročník, kdy Belmondo poprvé použil výrazy "Mikuláš poroty" pro porotce nejvíce k psavcům štědrého, a "Pes poroty" pro porotce nejméně shovívavého. V tomto roce byl "Mikulášem" Ještěr, "Psem poroty" byl Honza Dobiáš. Rovněž v tomto ročníku poprvé zazněl výraz "oldpsavec" (což se ví jistě), ale tento výraz se oficiálně objevil v soutěži o dva roky později.

- dodatečně musela být opravena výsledková listina v poezii začátečníků; mladičká autorka z Prahy poslala do soutěže báseň "Věřím" opsanou od jiného autora. Potvrdil to i její tatínek...

- o tom, že autoři si v soutěži dělali co chtěli, svědčí rozsáhlá (28 stran) novela "Průrva", J.Novákové, které sice pro svou nepopiratelnou literární kvalitu získala od poroty Čestné uznání, ale představa, že by se jako ostatní oceněné práce četla nějakou tu hodinku u ohně nebo proměnila sborníček v tlustou knihu byla přece jen děsivá...

- byl to tento ročník, který vložil do "rodinného stříbra" Trapsavce povídku Míry Valiny "Dvanácterák" a Caisův "Závod".

- ve všech hodnocených příspěvcích druhého kola se objevily: bosý nohy 6x, čas co se nezastaví 6x, znechucení životem 5x, dálava 23x.

- z tohoto roku pochází poslední datovaný zápis v našem cancáku. V dalších letech se žádat kamarády o canc už nenosilo, a cancáky jako takové zanikly.

Canc na rozloučenou: "Jsa nemechanizovaný psavec, jsem vydán na nemilost přepisovači. Po 6 (slovy: šesti) hodinách korektur jsem sto zodpovídat za slovní úplnost, nikoli za interpunkci (čárky), která je pohříchu při této formě psaní dost důležitá. Doufám, že to obsahu zásadně neublíží. Jako perličku si dovolím poznamenat, že to přepisovala češtinářka s třicetiletou praxí. Autor." - ke kopiím přišpendlený vzkaz autora jedné velice dlouhé povídky porotě, napsaný na zadní straně nálepky od Vegetolu.