Mohlo by se zdát, že přes osmistovkovou horu soutěžních příspěvků, jaká se vznesla k oblakům v roce 1986 podobně jako v předchozím ročníku, je nemožné i pro stálého pilného psavce dobrat se mezi více než třemi sty autory  na vrchol, a pravděpodobnost získat v takové konkurenci Zlatého je mizivá - ale zdání klame. Ačkoli by počet soutěžících autorů ve dvanáctém ročníku zaplnil sedadla motoráku o šesti vagonech, kvalita většiny příspěvků nebyla příliš výrazná, takže šance umístit se byla stejná jako v ročnících, kdy mezi sebou soupeřila ostřílená psavecká smečka jen mírně znepokojovaná talentovanými začátečníky. Osmistovka příspěvků ve dvanáctém ročníku sice zatížila poštu a vyvolala nutnost použít  předhodnocení prvního kola, ale nakonec byla ona pomyslná hora zdolána, vlajka plátku "Rodocapsa" zavlála na vrcholu, a zlatý pidižvík se na rok stěhoval do našeho obýváku jako odměna za sázku na "křehký humor" ježka, rejska a veveřáka. Bylo to poprvé, kdy se tito tři hrdinové skalkového lesa zahřáli u trapsaveckého ohně, neboť do té doby sbírali uznání v jiných psaveckých soutěžích na "osadních úrovnich". Ovšem ne všichni porotci byli ochotni si na roztomilost povídky "V poledním slunci" přisadit - například Houla a Honza Dobiáš se u ní při bodování drželi při zdi. Porota byla ve dvanáctém ročníku jak se patří silná, zkušená a nesmlouvavá:

I. kolo - Irena Silence Přibylová, Jiřina Georgina Třešková (v porotě už posedmé), Víťa Obůrka

II. kolo - Jan Dobiáš, Jaroslav Kutloch Šlejmar, Stanislav Houla Zárybnický (podruhé v porotě), Iva Tapi Synáková (potřetí v porotě), František Ještěr Peřina (šéf občasníku "Šmatlavú stopú", který se Trapsavcem hodně zabýval)

Na adresu organizátorů dorazilo celkem 796 prací od 324 autorů - z dnešního pohledu neuvěřitelná čísla. Kategorie byly v povídkách i poezii tradičně dvě, začátečníci a pokročilí, to byli ti,  kterým již bylo něco kdekoli otištěno. Z počtu všech příspěvků zabraly básničky začátečníků pětašedesát procent! Právě dojem ze začátečnických dílek byl rozpačitý, například Houla se vyjádřil, že nenašel žádnou básničku z této kategorie, která by stála za to aby si ji opsal.

Zajímavé je, že v kategorii pokročilých byly počty povídek i básniček téměř shodné s rokem 1983, kdy vrcholila "zlatá éra" nespoutaného trampského psavectví, zakončená legendárním seminářem zdrtícím básníky (na povídkáře tehdy nezbyl čas), rokem, kdy začal nelítostný boj porot v jakémkoli složení o alespoň základní literární kvalitu.

Vyhlašovací oheň dvanáctého ročníku se konal na sklonku srpna v půvabném zákoutí u Peksova mlýna nedaleko Bítova. Místo sice poněkud z ruky, ale účast trapsavců byla hojná. Po loňské změně organizátorů už byly zakotveny nové zvyky - definitivně se přestaly konat  odpolední potlachové soutěže, do večerního vyhlášení nejsou známy výsledky ani náhodou, a trapsavecká vlajka si povlává na stožárku s novým symbolem protnutým tužkou.

Na poněkud nezřetelném diákovém snímku je seminář. Pozorné oko pozná (od leva) zlatého pidižvíka, Víťu a Belmonda, přednášejícího způsobně ukázněným posluchačům. Psavci jsou zaraženi podobně jako v roce 1983 za legendárního semináře, jemuž byla tehdy v Mladém světě věnována celá strana. Po rozverných rozesmátých a zábavných seminářích z minulých let je veta. Ostatně už předchozí ročník naznačil, že psavci od porotců za ty hory málo promyšlených příspěvků nedostanou nic zadarmo. Pokud pozorné oko, o kterém už byla řeč, pokračuje od Víti a Belmonda dále vpravo, může nad připravenou hranicí rozeznat Ještěra podpírajícího si bradu, vedle vážně se tvářícího Cimburu, a o kousek dál výrazně rezatě plavou hlavu Tapi, a potom ještě v sousedství Houlu v hnědobílé kostkované košili. Sklíčená zamyšlenost psavců je důsledkem kritiky, padající na jejich hlavy.

Chvíle pohody po semináři. Na tomto ohni bylo organizátorům vytýkáno, že čas na "dlabanec"  mezi seminářem a zapálením ohně byl příliš krátký.

Celé jedno vydání Táborového ohně v Mladém světě bylo věnováno výsledkům dvanáctého ročníku Trapsavce. Určitým důkazem o nízké kvalitě ročníku může být i to, že žádná ze stovek básní poslaných do soutěže si nezasloužila doprovázet článek v Táborovém ohni. Hodnocení soutěže doplnila ve žlutém čtverci ilustrační fotografie Jana Dvořáka,  a  místo, patřící trapsavecké básni, vyplnil text písničky "Pevný řád" od Jana Nedvěda.

I když díky básníkům se na dvanáctý ročník může pohlížet jako na "literárně slabý", povídkáři na tom zase tak špatně nebyli. Přišla různá překvapení - zakladatelka a organizátorka Trapsavce Vlasta Briggi Štefanová poslala do soutěže povídku "První vandr". Získala první místo v próze začátečníků, kam byla anonymně zařazena. Táborový oheň to okomentoval slovy: "Deset ročníků Trapsavce organizovala, na jedenáctém byla hostem a dvanáctý vyhrála... Ovace u ohně byly velké a zasloužené, ovšem předchozí překvapení - kdo je autorem povídky "První vandr" - bylo ještě větší..."

V tomto ročníku se poprvé mezi oceněnými začátečníky objevilo jméno Mirka Valiny. Získal 2. místo za povídku "Štěně" a zahájil tak sérii získaných cen v řadě následujících ročníků soutěže. Jen opravdu málokdy se jeho jméno v budoucnu mezi oceněnými neobjevilo...

V kategorii pokročilých povídkářů kraloval ve dvanáctém ročníku Karel Vidimský - Cimbura. Povídku na prvním místě "Mikuláš" sice napsal v autorském tandemu, ale za známou povídku "Dva kousky plechu" získal druhé místo. Ovšem druhé místo také neměl jen pro sebe - na tomto postě se umístila i povídka "Nepřetržitý provoz" Karla Čížka - Caise. Cimbura i Cais byli samozřejmě v té době uznávaní trapsavečtí autoři.

Ceny pro vítěze byly jednotné a nádherné, a potvrdily, že symbol tužek Trapsavci velice sluší. A je jedno jestli na zvadle, camrátku, vlajce, sborníku nebo plackách...

Výsledky soutěže a vítězné práce z roku 1986 je možné si přečíst na www.trapsavec.cz

Báseň "Ráček" k přečtení zde

Momentka těsně po vyhlášení výsledků se Sintem a Zlatým Trapsavcem. Sint právě pogratuloval k druhému Zlatému za povídku "V poledním slunci", a zlatý pidižvík se v chladné noci tulí k nové dočasné majitelce a těší se na teplo obýváku.

Cesta z práce

Když jsem dnes čekal na autobus

už tam stála

dlouhá Dailí

squaw

osmahlá sluncem prérie

očím plamínek přeskočil

a než mě stačil rozmetat

po pastvinách

našich pamp

zemřel jsem jak greenhorn

u kůli smrti

kmenem Siouxů

naražen na dveře autobusu

Bedřich Němec

2.místo poezie začátečníků

Trapsavec 1986

Canc na rozloučenou:  "Zlatá povídka Kavčete je dost rozvláčná, což jejím nápadům a vtipu škodí, jenže lepších nebylo." - porotce Houla, 1986