Trapsavecký oheň před třiceti lety v roce 1980 byl zvláštní. I celý ten rok byl zvláštní. Ačkoli dál pokračovaly ročníky ostatních psaveckých soutěží (např. Dřevěný Šosák nebo Dřevěná Huba a Totem) byl to Trapsavec, jenž vyčníval z davu, a proto ho stihla kletba toho zvláštního roku.

Čím byl onen rok tak prokletý? Konal se šestnáctý sjezd vládnoucí strany a spartakiáda. Společenská atmosféra kolotala socialistickým budováním a  nadšením kolektivní semknutosti, což individuálním potulkám  nepřálo. Ministerstvo vnitra dokonce vydalo instrukce, týkající se táboření ve volné přírodě - v podstatě měl být každý tábořící usídlen na obcí vyznačeném místě a pod kontrolou místních orgánů. To bylo zřejmě důvodem, proč ještě pár dní před ohněm vládly v trampských kuloárech zvěsti, že stranické orgány oheň nepovolí. Měl se totiž konat jako v předchozím ročníku v Junior Campu CKM v Soběšíně u Sázavy. Podle fám se oheň uskutečnil díky zásahu vedení redakce "Mladého světa".

Během roku 1980 se deník "Mladá fronta" a časopis "Mladý svět", které se dříve trampským tématům věnovaly, staly nenápadně "trampsky bezzubými". Srozumitelněji řečeno, vyhýbaly se významnější zmínce o trampech, pokud to nebyl styl "hodní trampové mohou být vedoucími našich malých pionýrů". V "Mladém světě" sice proběhla informace o propozicích a uzávěrce soutěže o Zlatého Trapsavce, ale o výsledcích a pořádání trapsaveckého ohně ani zmínka. Jen v posledním dvaapadesátém čísle se  objevilo povídání účastníků o  ohni, ale to byl ničím nezavazující dopis čtenáře.

Zvláštní byl ten sedmý ročník roku 1980  i kvůli změnám v porotě - poprvé se v ní objevili v té době už známí trapsavci, Houla a Tapi. Není proto divu, že o Zlatého Trapsavce byl v porotě sveden zápas - na jedné straně šlo o ocenění ryzích trampských básní Petry Hedvičákové, na druhé o  romantickou povídku V.Pidrmana "Džbán plný duhy", pojednávající o  krkonošském putování tří mládenců za dospělostí a láskou, kterou bylo možno prezentovat na jakékoli turistické či mládežnické akci, o nekonfliktním zveřejnění nemluvě. Podle důvěryhodného svědka ještě odpoledne na ohni porota nevěděla, která frakce zvítězí!

Zlatého Trapsavce si nakonec odnesl "Džbán plný duhy", ale verše Petry Hedvičákové a báseň "Strejc" začátečníka Kráčejícího Kopyta si odnesly srdce trampů.

Do rukou poroty ve složení Václav Grizzli Fliegel, Stanislav Houla Zárybnický, Jaroslav Holoubek, Jan Dobiáš, Iva Tapi Synáková bylo v sedmém ročníku soutěže v roce 1980 k posouzení svěřeno celkem 203 prací, z toho 63 povídek. V propozicích bylo po zkušenostech z minulých ročníků upozornění, že soutěžní příspěvky musí být původní (bez vypůjčených nápadů) a nesmí to být práce někde zveřejněné. Takové soutěžní podmínky už dnes zdůrazňovány nejsou.

V povídkách oceněných v tomto ročníku zazářil Cimbura s legendární povídkou "Trapas", v poezii vedle básní Petry Hedvičákové a  sympatického "Strejce" od začátečníka Kráčejícího Kopyta si každý zapamatoval Kutlochovu parafrázi "Znám křišťálovou studánku".

A pro úplnost - dnes je již padesátiletý autor povídky odměněné v roce 1980 Zlatým Trapsavcem uznávaným a úspěšným odborníkem v psychiatrii, a napsal přes 30 publikací - odborných i populárně naučných ...

Jako skvělý doklad o průběhu sedmého trapsaveckého ohně v roce 1980 může posloužit výše zmiňovaný dopis účastníka a čtenáře v  časopise "Mladý svět"

"Tisíce jisker

Přicházíme za tmy. Před námi zablácená cestička, vpředu zazářilo světlo táboráku. Škoda, už je po zahájení, ale kamarád - toho času v zeleném - měl na nás právo, když zrovna byla přísaha a my chtěli být s ním. K nebi se vinul rozšiřující se pás jisker a každá jiskra nechala v našem vědomí  stopy jako propálené dírky na celtě. Jiskra první: hraje Sázava a my hledíme na shluk lidí. Přemýšlíme, kteří to jsou. Kde jsou ti slavní trapsavci. Jiskra druhá: poklepání na rameno. "Už jste tady?" - Lovka, kterou letmo známe z pardubického nádraží. Další jiskra: vyhlašování trapsavců. A vidíme Petru, autorku "Naší generace". Zase vyhrála. A Cimbura - trošku méně zarostlý, ale je to on. Jedno malé setkání s ním způsobilo, že jsme vlastně tady. Zasahují nás roje dalších jisker. V ruce držíme povídky, hledáme plzeňskou Strunku, pro níž máme vzkaz, vítáme se s Vevericou z Košic, povídáme si s lidmi, kteří pro nás píší, seznamujeme se s nimi. Čárovy divadelní výstup, Chrpa umí, nohy křehnou ... do rána vykládáme a posloucháme, až nakonec vyletí k obloze pro nás poslední jiskry a podáváme ruce. Odcházíme do ranní mlhy. Myslím, že jsme zbytečně neobětovali dvě procestované a probděné noci."

„Zajíc a hvězdy Orionu"

Traduje se, že Čechov jednou potřeboval do povídky dva lovecké psy, válející se na prahu nějakého statku. Kvůli jediné větě si prý pečlivě nastudoval všechny druhy loveckých psů, aby výběr plemene do oné jediné věty byl věrohodný.

Zdá se taková námaha zbytečnou? Ani náhodou. Každé povídce sluší podrobnější popis věcí, živočichů a jevů, podněcuje to čtenářovu představivost. Posuďme účinek těchto dvou příkladů:

Kid došel až k okraji mastňácké chatové osady a chtěl se u první chaty zeptat na cestu, ale z verandy si ho prohlíželi dva psi.

Kid došel až k okraji mastňácké chatové osady a chtěl se u první chaty zeptat na cestu, ale z verandy si ho prohlíželi dva rotvajleři.

Pociťujete rozdíl těchto dvou vět? Zlomyslně můžeme Kidovi přát, aby do případné povídky byla zakomponována druhá věta, citově silnější a hrozivější. Problém je jen v tom, že autor musí nutně znát charakter onoho použitého psího plemene. Zapišme si tedy do svých psaveckých deníčků: "Jakákoli sebemenší nevěrohodnost sníží význam celé povídky, a čtenář autorovi přestane věřit".

Přesně tohle se stalo "Džbánu plnému duhy". Už při čtení povídky u vyhlašovacího ohně si přítomní zálesáci všimli dvou jemných nesrovnalostí - zajíce pobíhajícího na vrcholcích Krkonoš a letního výskytu souhvězdí Orion. Málokdo z pamětníků si dnes vzpomene očem byl Zlatý Trapsavec roku 1980 - ale letní Orion si pamatují všichni!

Téma Trapsavce se sice na stránkách "Mladého světa" poněkud tutlalo, ale objevilo se v článku o průběhu desátého "živého ohně" - pořadu, který se v těch letech pravidelně konal v Malostranské besedě. Citát z tohoto článku je následující:

"Poetická část večera patřila především Trapsavci 80. Tomáš z pražské skupiny Sázava promítl krátký film ze Soběšína a navodil atmosféru ukázkám vítězných prací, pěkným slovům jedné z vítězek - Petry Hedvičákové i inspirujícímu komentáři Sinta, který udělal zdařilou reklamu i užitečné knize Malá škola prózy. Nedávno vyšla a může být trapsavcům (i jiným) pouze ku prospěchu. Velice upřímná byla i slova Jaroslava Holoubka - redaktora 52 víkendů MF, před časem ještě i šéfa rubriky Přesný víkend  jinak reprezentanta současné mladší básnické generace - o tom, že postrádá víc problémů a problematických otázek v trampské tvorbě."

Zajímavá je v úryvku zmínka o dřívějším zrušení trampské rubriky "Přesný víkend" v deníku "Mladá fronta" - v roce 1980 se slovo tramping v těchto novinách už  nevyskytovalo.

Povídku V.Pidrmana

 "Džbán plný duhy"

 a báseň Petry Hedvičákové

 "Abeceda tuláků"

si můžete přečíst v rubrice "Trapsavec" na stránkách

 www.folktime.cz 

Canc na rozloučenou: "Y - cesty dvě, jež konečně se sešly, kieroglyf, jenž dětská ruka kreslí, a někdy rozcestí, kde říkáme si - jdem. Za svými cíly nebo za sluncem." - Petra Hedvičáková, z básně "Abeceda tuláků"

Hlavní stránka