V roce
1973, po dvou trapsaveckých ročnících, už nebylo pochyb, že
literární soutěž v běžném trampském životě zdomácněla. Vítězná
báseň z prvního ročníku „Ontário“ se zpívala u ohňů a fenomén
Drahomíry Venclové se proslavil nejen básní „Tam u trampů“ a
diskuzí, co je nebo není trampské, ale i způsobem vandru ve
stylu „síťovka a pomeranč“. Jak organizátorka Briggi, tak i
autoři vítězných prací se stali celebritami. Všemu tomu hojně
prospěl „Táborový oheň“ v Mladém světě a rubrika „Z údolí a
osad“ v Obraně lidu. A třetí ročník v roce 1973 jen potvrdil, co
předchozí ročníky začaly.
Tak tedy na začátku září se
v deštivém a mlžném pátečním podvečeru vyrojil z vláčku v
Řešetově Lhotě dav psavců a mířil do Trubějova na tlachoviště.
Tlachoviště se nacházelo v opuštěné lomové jámě, z jedné strany
otevřené na cestu. Vpravo byla terasa s totemem, pod terasou
ohniště. Z terasy se sestupovalo k ohništi po blátivých
schůdcích (což bylo zvláště záludné v nočních tmách). Na totemu
lebka s rohy, která patřila Briggi a tradičně provázela
trapsavce po několik ročníků.Výsledky
trapsavecké soutěže byly už od soboty umístěny na ceduli
z větví, a jednotlivé práce byly namnožené, aby si je zájemci
mohli přečíst.
Jak
je zvykem na správném potlachu, ani na trapsaveckém ohni
nechyběly soutěže. Nejvíce pozornosti si zasloužil TROJBOJ
v běhu – byl to běh po zádech, strkání ešusu hlavou a běh
s vejcem.
Soutěže organizovala,
zapisovala, vyhlašovala a řídila Briggi.
Dnes už se klasické soutěže nekonají, trapsavecký oheň se
vytříbil - ovládá ho jen literatura a jiná tvořivost.
Na tlachovišti bylo živo ...
Psavci na semináři. Černý
klobouk patří Houlovi.
Svým uměním v lasování se blýskl i neznámý
absolvent tábornické školy. Tento obrázek je zajímavý tím, že v
letící smyčce leží na trávě básník a spisovatel Jaromír Juan
Hlavatý, budoucí držitel
mnoha trapsaveckých cen a samozřejmě i Zlatého trapsavce. V této
chvíli ovšem ještě netuší, kolik těch cen dohromady bude.
Oheň
zapalovaly čtyři dívky. Mezi nimi byla Georgína a Wickie,
později Ryvolová. Samotné zapalování ohně bylo stylově psavecké.
Do tmy, soustředěného ticha a kruhu kamarádů nejdříve zazněla
báseň Mikiho Ryvoly:
„Sme
trampové
věční tuláci
sme ptáci,
kteří rozumí
sme zloději krásy a vandráci
sme plavci na voru do země tří
sluncí
sme
co sme
a víme svoje"
Potom
následoval přednes kultovního hymnu „Volám oheň“, a když dozněla Vlajka a
z hranice vyletěly první plameny, zakončila slavnostní chvíli
Brigginina báseň „Trampské srdce“. Ještě dneska, pokud si
vzpomeneme na patos básně, nám zatrne u osrdí.
Večerní oheň byl šestihodinový
maraton písničkových soutěží a čtení vítězných příspěvků.
Georgína i Wickie byly v porotě večerních soutěží. V sólozpěvu zazářil Sint se
svými „sintovkami“ a samozřejmě Juan. Nakonec ale v sólozpěvu
zvítězila Danka z Hradce Králové. V osadním zpěvu vynikala
skupina Savana a dále Trojí zákon, osada, kterou tvořily Tapi,
Mývala a Kytka. Během
soutěží se předčítaly vítězné práce, které ale už všichni znali. Kromě toho probíhala i soutěž ve veselém
vyprávění.
Příspěvky,
porota, vítězové a Mladý svět
Do soutěže došlo 94 povídek a
119 básniček. Mezi pěti porotci byli Honza Dobiáš a Miki Ryvola.
Bohužel se žádný z porotců vyhlášení výsledků nemohl zúčastnit.
Třetí ročník přinesl
trampstvu Juanovu "Bránu", čímž nastartoval jeho hvězdnou pouť po
trapsaveckých cenách.
Stylové a
oceněné Rikiho povídky „Normální zimní
ráno“ a „Pravdivá pohádka“ ukázaly směr "Jděte na Brdy, mladí
trampové!"
Žlutý čtverec
v Mladém světě byl celý věnován třetímu ročníku Trapsavce. Trochu jako studená
sprcha ovšem působila rozsáhlá kritika slabší úrovně prací, ale
ani naléhavým Briggininým slovům se nepodařilo nás, psavce,
zastrašit a donutit k lepším literárním sférám. Psali jsme
pro radost, pro sebe, pro kamarády, a porotci si to zkrátka
museli přetrpět!
|
Včera v noci
Včera v noci jsem postavil na
louku
Prázdnou sklenku
Ráno byla plná rosy
Ptal jsem se rosy Kdo jsi?
Odpověděla že z půli radost a
z půli žal
Já se znovu ptal
Odkud jsi
Odpověděla že z nebe
A že ji vyplakaly k slunci
Pozemské děti
Stál jsem u ní dlouho
A díval se k slunci
Miloslav Břeň
Zlatý Trapsavec 1973
Až
ztichne Vlajka
zůstaň dál pokorně stát
poslouchej hlasy kamarádů
praskání ohně a šepot lesa
poslouchej lásku
Vše náhle splývá
a lesní vzduch tě ovane
svým věčným kouzlem zelené poezie
nikým nepsané
A na dně velikosti této chvíle
leží trampské srdce
* * * Trampské srdce je vysvobození
datující se z dávných dob
"Zde leží trampské srdce milující"
to je ten správný nápis na náš hrob
Trampské srdce je víra
v lepší život nás trampů
trampské srdce je síla
zdvojená stisky rukou kamarádů
Trampské srdce je zaťatá pěst …
Úryvky z básně "Trampské srdce" od
Briggi, kterým se zahajoval oheň
V sobotu k večeru se elitní
psavci slezli na kraji lesa s úmyslem stvořit pro oheň nějaké
společné vystoupení.
Hlavní slovo vedl Jewga – šlo o to,
otextovat ryvolovku „Bál v lapáku“ vtipným
popisem jednotlivých psavců, ale nakonec z vystoupení
sešlo. Bylo to nejspíš proto, že se nenašel lepší refrén než:
„Vzala to voda a život šel dál, dneska maj psavci na Trapsavci
bál ..“
Jewga, jako ostatní přítomní psavci, přispíval do
„Táborového ohně“ – například jeho návod, jak připravit sněhový
záhrab, byl populární. Jewga bohužel později tragicky zahynul
při sjíždění rozvodněné řeky Ohře.
Do veselého
vyprávění se nesmazatelně zapsala sochařka Erika z Prostějova, a to svým příběhem o
snímání předsvatební masky jednoho známého. Drama dodal fakt, že
na odlitek Erika použila místo sochařské sádry, sádru štukatérskou. A
ženich měl matuškovské vousy! Není třeba blednout, ženich byl
v nemocnici zachráněn, přestože několik hodin dýchal jen brčkem,
které se sesycháním sádry nelítostně odsouvalo z
dosahu dýchacích cest.
Příběh byl tak otřesný, že na konci
do zděšeného ticha všichni vydechli úlevou, jenom jeden citlivý
kamarád (sádrový znalec) se nezdržel a hlasitě nazval soutěžící sochařku
„bláznivou“. Příběh nebyl oceněn.
Camradlo z ohně
|