Jednou v podvečeru se Oliva a docent Jeřábek sešli před První hlídkou u venkovního stolu na chudičké chatařské večeři. Oliva schovala zbylé krajíčky do ubrousku (ještě poslouží jako topinky opečené nad ohýnkem) a na plynový vařič dala vařit studánkovou vodu. Jeřábek si přitáhl popelník, a vzápětí začal cigaretový dým vyplétat do větví alpské borovice obrazce chatařské magie, vhodně doplňující kulisu okolní usínající krajiny. Nahoře ve svahu, nad střechou První hlídky, zářila mohutná stěna skalního ostrohu Chlumu jako filmové plátno promítající příběh zapadajícího slunce. Byl to dárek stvořený pro snivé povahy, zabalený do mlhy v údolí, zdobený dekorací bílé hvězdičky nad pásmem západních kopců, a k dokonalosti dovedený vůní právě zalévané kávy.

Brzy Oliva přinášela další hrnky, protože na večerní táčky dorazil od vedlejšího srubu malíř Jan Kotík a zastavil se tu hromotluk Tóňa z chaty U pistolníka. Tomu končila dovolená a chtěl se s osadníky rozloučit, než za pár dní zase přijede na víkend. Tóňa se vlastně jmenoval Evžen Bretschneider, ale o tom se nevědělo.

Jeřábek se k němu otočil s výčitkou:

„Co to bylo, Tóňo, včera u tebe v chatě za řev? Chtěl jsem zajít, ale musel jsem nanosit vodu než padla tma.“

„Kamarádi z dolní osady vybírali dobrodružné sešity ke čtení,“ odpověděl Tóňa, „a trochu se zdrželi.“

„Zdrželi? Do noci? S takovým řevem?“

„Přinesli pár lahví piva, popili jsme, ale v tom horku nám to stouplo do hlavy. Kamarádi se vydali dolů k potoku až před půlnocí a četbu si zapomněli vzít. Musel jsem jim ty sešity odnést, aby měli něco po ruce, kdyby přišly deště. A co vy pořád děláte, tady na začátku světa?“ stočil Tóňa hovor a dodal: „Už jste slyšeli, že propíchli toho náfuku, co prodával v krčmě „U Přístavu?“

Jeřábek se na židli zaklonil dozadu, aby ho Oliva sedící v čele stolu nezahlédla, a snažil se ho umlčet tajnými signály.

„Co je?“ nechápal Tóňa. „Tak slyšeli, nebo ne?“

Jeřábek pokus o raději varování vzdal, přestože Oliva míchala cukr v kávě tak usilovně, až lžička cinkala, a její obvykle příjemná tvář se choulila do nevlídných vrásek. Od vzhledu chladného kamene ji dělilo pár neopatrných slov.

„My o tom nemluvíme,“ vysvětlil Jeřábek s omluvným pohledem na Olivu, kterým se snažil udržet pod kontrolou změnu její nálady. „Protože toho nebožtíka z krčmy „U Přístavu“ objevila právě naše Oliva. Narazila v rokli pod vyhlídkami na dva brutálně zavražděné chlápky, ale policie jí uznala jen jednoho, protože druhého někdo ukrad. Taky tam potkala vraha - tedy možná vraha - muže v montérkách a s lopatou, ale o tom nechtěli detektivní odborníci ani slyšet. Naopak ji nevděčně odehnali jako nežádoucí klamavou svědkyni. Proto jakmile zaslechne slovo o té události, zatváří se příšerně zarputile a nás to děsí. Je lepší si s tím nic nezačínat. Máme své zkušenosti.“

Oliva pohoršeně odložila lžičku a vložila se do hovoru:

„Netvářím se příšerně. Zarputile možná, ale příšerně zarputile? Prostě jim to nezapomenu. Kriminalistům. Snažili se mě na místě činu přesvědčit, že jsem se před tím příšerným nálezem ovlivnila užíváním drog. Jako kdybych já někdy polykala prášky! Kromě toho - měla jsem takový zvláštní pocit, že si snad mysleli, že jsem toho krčmáře, toho Adámka, zavraždila sama. Snad proto, že mi jednou zapomněl dát ke kávě cukr? Jejich jednání bylo urážející.“

„Měla jsi právo se urazit, a my ti to rádi dosvědčíme, viď, docente,“ shrnul debatu malíř Kotík, který se věnoval otevírání krabice máslových sušenek, kterou Oliva přinesla zároveň s kávou. Kotík pokračoval: „S naší osadnicí nebude nikdo jednat bez náležité úcty. To nepřipustíme. Ale když se to vezme z druhé strany - uznej, Olivo, že předložit ve svědecké výpovědi informaci o chlapovi v montérkách a s lopatou, co se potuluje v pracovní době ve skalách, může být i pro otrlé kriminalisty šokující.“

„Mluvila jsem s ním, měl montérky a lopatu - ptal se mě na cestu - šel za někým k nám na Chlum,“ trvala na svém Oliva. „Neměla jsem halucinace!“

Hromotluk Tóňa souhlasně přikyvoval a poznamenal:

„Toho znám. Chlap v montérkách a s lopatou mě málem dostal. Už jsem moh bejt mrtvej.“

Následovala vteřinka užaslého ticha.

První se vzpamatoval Jeřábek.

„Tak on opravdu existuje?“ zvolal nadšeně, ale hned zmlkl, protože Oliva se k němu otočila s němou otázkou: copak tys mi, docente, nevěřil?

Tóňa pokračoval:

„Jo, správně, ten mužskej existuje. Víte, já si někdy zaběhnu za kuchařkou do Lázeňských domů pro pár pusinek a zbytky z kuchyně, a ona mi jednou po pusinkách dala mísu oschlých houskových knedlíků. Vypravil jsem se do lesa, že si nasbírám borůvky, rozvařím je na žahour, poleju tím ty knedlíky a pořádně se nadlábnu. Jak tak lezu po čtyřech v borůvčí, připlížil se ten zatracený chlap a plácnul mě lopatou do zad. Vyrazil mi dech, nemohl jsem se nadechnout, měl jsem strach, že mi přerazil žebra. Tak jsem se nad něj zvednul a zařval: co děláte, člověče? A on utek.“

„Tos měl štěstí,“ prohodil Kotík.

„To měl. Vyložili mi pak v restauraci „U nádraží“, že je to nějaký Bezdušek, co o něj na poli u kombajnu zavadil blesk. Když se blíží bouřka, tak má šílený nápady, popadne lopatu a honí chataře. Místním to nevadí, protože chatařů je hodně, a bouřek do roka není zas tak moc.“

„S takovým druhem zábavy ho nechají volně pobíhat?“ divil se Jeřábek.

„O to jsem se taky zajímal, ale v hospodě mi řekli, že Pražáci by každého hned zavřeli do blázince.“

„Pěkná hospodská povídačka,“ pochválil ho Jeřábek. „ale jak to vypadá, muž od kombajnu měl tehdy, jak byla ta velká přívalová bouřka, dobrý lovecký den. Dostal dvě oběti najednou a schoval si je do rokle. Když ho nachytala Oliva s Vacínkem, stačil si, než přijela kriminálka, odnést do lepší skrýše jen tu mladší a tudíž lehčí.“

„To musel být drsný zážitek v té rokli, Olivo, to bych se docela bál,“ ozval se Kotík, který si během hovoru skládal na stole před sebou sušenkové souhvězdí Velké Medvědice. „Ale divím se, že tady sedíš u kafe a cigarety, a nehoníš nás po lesích, abychom ti toho mladšího a lehčího našli.“

„Vyhodnotili mě jako nevěrohodného svědka, a nemám se o případ dále zajímat,“ řekla chladně Oliva. „Mám to úředně doporučeno policejním důstojníkem.“

„Jeho chyba,“ řekl Kotík.