Malý hloupý plšík sbíral u stánku s občerstvením sušenkové drobky, a neopatrná výletnice mu přišlápla pracičku. Plšík odkulhal k mámě a hodil se marod.

„Plch jeden plchovatá - když neumí šmejdit v autocampingu jako my, ať tam nechodí,“ zlobil se rejsek. „Mohli ho zadupat!“

Ježek s plšíkem soucítil.

„Měli bysme pro plcha něco udělat, aby se mu pracka zahojila!“

„Když má chuť na sušenku, tak ji od nás dostane,“ rozhodl veveřák. „To zařídíme. Vím o potlachu, kde jsou nacpaný žracáky. Za mnou!“

Vzadu na konci skalkového lesa, kde se kolem okrajových skalek kroutí potok a za hustou smrčinou začínají louky, se na písčitém plácku zdvihají igelitové stříšky a probíhá potlachový ruch. Po tlachovišti chodí šerif pořádající osady a čas před zapálením ohně zpestřuje křikem:

„Na našem ohni vládne prohibice. Kdo přijde opilej, skončí v potoce! Bez pardónu!“

Ježek, rejsek a veveřák byli střízliví až příliš. Zatímco se majitelé žracáků bavili na soutěžích, frajeři ze skalkového lesa prorejdili nehlídané igelitové bejváky. Kořist natahali pod převis, kde odložil svou bagáž neznámý tramp. Ten tramp byl zvláštní - měl ostře řezanou tvář, sebevědomé vystupování pistolníka (co se vždycky trefí), a bez váhání si pro spaní vybral nejlepší místo. Sotva tenhle tlachovník dorazil na potlach, představil se jako Hardy a požadoval, aby se po Vlajce zahrálo John Hardy, to byl malej chudinka.

„Ne, že bych na tom nějak trval,“ dobromyslně vysvětloval šerifovi, „ale rád bych slyšel po Vlajce svou osobní píseň.“

„Kamaráde, copak seš padlej na hlavu nebo co?“ vyjel na Hardyho šerif. „U nás se hraje Hárdy až po otevření kruhu!“

A podezřívavě dodal: „Nestavil ses cestou U ztracené ponožky na jedno nebo na deset? U nás je prohibice! Osobní píseň po Vlajce. Co tě to bere?“

Šerif odkvačil. Volali ho do ležení, kde mu vyčetli, že na potlachu není kamarádské prostředí, protože někomu ze žracáku zmizely žloutkové věnečky s cukrovou polevou. Dalším vyšetřováním se ukázalo, že kromě věnečků porůznu zmizely sušenky, oplatky, pišingry a tatranky, a když sám šerif nervózně prohledal své věci, zjistil, že přišel o hořické trubičky.

Postrádané pamlsky byly v té době už v dobré společnosti ježka, rejska a veveřáka v objemném kožešinovém žracím vaku kamaráda Hardyho. Začínalo poprchávat, a tenhle teplý suchý úkryt našel veveřák pro posouzení, který druh sušenek si zaslouží být slavně darován přišlápnutému plšíkovi.

Ježek zkoušel chuť třetí sušenky v čokoládě, ale rejsek ponořený do žloutkových věnečků měl pochybnosti, jestli je tenhle jídelní stan bezpečný. Co když majitel přijde pod převis a kožešinový vak otevře? Jistě by zvířátka vyhnal do deštivého lesa, ale vyhnal by za nimi i sušenky, aby o ně nepřišli? Veveřák lehkomyslně odtušil: „Žádnej strach, ten si vzal pláštěnku a bude sípat s ostatníma až do rána. Vždyť je známe.“

Setmělo se, přestalo pršet a z roztrhaných temných mraků na obloze vykoukly hvězdy. Údolí se ztišilo, do zurčení potoka zazněla Vlajka a vzplál vysoký oheň. Za chvíli se pod převisem objevil rozmrzelý Hardy. Pořádající osada mu nehodlala prokázat tu čest, aby se „Chudinka Hardy“ hrál hned po Vlajce, a Hardy se rozhodl pokořit ji tím, že potlach opustí.

Hardy měl usárnu pod převisem ještě zabalenou, a žracáku vzdouvajícího se na zemi si nevšiml. Z kapsičky batlu vyňal stůžek zvadel, které mu různé osady poslaly na tento víkend, a posvítil si na ně baterkou. Vybral zvadlo na slezinu jisté známé osady, která se konala asi o tři kilometry dál po proudu potoka. Hardy vtiskl stetson více do čela, pevně sevřel baterku, nahodil usárnu a chopil se žracáku. Odmítnut a nepochopen vykročil do tmy, a světlo baterky vykroužilo před ním místo, kde začínala pěšina vedoucí podle potoka.

Hardy rázně kráčel nočním lesem. Ještě chvíli za ním zněly kytary, až zvuky potlachu definitivně ztichly, a Hardy slyšel jen šumění lesa, svoje kroky a bublání vody. Baterka osvětlovala pěšinu nepříliš dlouho a zhasla. Hardy zůstal stát, a tma byla pod mračnou oblohou opravdu černá. Ale kam se hrabe nějaká tma na Hardyho! Odhodlaně vykročil vpřed, tam kde by měla stezka pokračovat, a narazil do stromu. Vztáhl tedy ruce před sebe, a jako slepec se probíjel porostem, jen mírně znepokojován poletujícími netopýry. Ani si ne-uvědomil, že už neslyší zurčení potoka.

Ježek, rejsek a veveřák se převalovali v kožešinovém vaku podle Hardyho kroků. Ježek zapasoval rypáček do žloutkových věnečků, veveřák měl na zádíčkách přilepenou čokoládovou náplň z tatranky, a rejsek měl kožíšek prosypaný jemným cukrem.

„Až tě chytne kuna, tak se bude divit,“ smál se mu veveřák.

Pohazování žracáku při Hardyho nerytmické a poněkud chaotické chůzi nebylo pohodlné, ale neubralo zvířátkům na chuti. Naopak, ještě nikdy se příjemně neváleli v teple a jídle!

Hardy se trmácel v temnotě pustého hvozdu, a Hardy si byl jistý, že slezina, na níž měl namířeno, je blízko. Když se probil houštím do světla ohně, radostně rozpřáhl ruce a zvolal:

„Zahrajte pro Hardyho! A pamatujte, pardi, pravdu má jenom bouchačka!“

Z kruhu uslyšel známý hlas: „Už je tady zase, ten opilec, co chtěl zahrát osobní píseň! Na našem ohni vládne prohibice. Do potoka s ním!“

Hardy překvapeně stál, nechápal svůj návrat na místo odkud vyšel, a sledoval, jak se k němu ženou odhodlaní tlachovníci. Rejsek, ježek a veveřák byli chytřejší než jejich nositel, a hbitě opustili kožešinový žracák. Nikdo si nevšiml, jak se pod ochranou noci mihly v trávě tři strašidelné stínky, zpitvořené v obrysech dobrot, které si každý z nich odnášel co pracky stačily. Ježek měl na bodlinách takový náklad, že se musel odplazit.

Hardymu bylo dovoleno sundat si boty a byl bujaře zasazen do potoka. Bylo v něm vody po kotníky, takže si namočil texasky a ponožky. Hardy se naštvaně stáhnul pod převis a sušil nohavice u svého osamělého ohně, zatímco potlach pokračoval hlaholným vyřváváním trampských písní a postupně konečným sípěním u dohořívající hranice až do rána.

Ráno, když slunce protáhlo hřejivé zářící paprsky mračny a skalkovým lesem, Hardy vtiskl klobouk do čela, nahodil usárnu, chopil se žracáku a zachmuřen bez rozloučení vykročil na cestu k vlaku.

V té chvíli šerif vařil na kuchyňském ohníčku silné kafe, aby se po probděné noci vzpamatoval. Přistoupil k němu jeden účastník potlachu, kývl hlavou za odcházejícím Hardym a s uctivým obdivem šerifa oslovil: „Koukám, že na váš oheň přijel Hardy! To se máte.“

Šerif k němu nevrle zdvihl oči.

„No, přece,“ rozpovídal se cizí tramp stále v tom obdivném tónu, „přece každá osada si moc považuje, když se Hardy uvolí přijet na její potlach.“

Šerif nechal kafe svému osudu a vstal. Otazníky v jeho očích nabývaly významných rozměrů. Zároveň se k nim zvědavě přiblížil další člen pořádající osady, a potom ještě další členové.

„No, přece, vždyť víte, kamarádi,“ pokračoval cizí tramp. „Hardyho si každej předchází, protože dělá v nějaký důležitý kanceláři na dráze a dobrejm kamarádům může opatřit režijku na vlak!“

V šerifově obličeji a v okolních obličejích se odehrávala dramatická proměna. Někdo nevěřícně vydechl: „Opravdickou režijku?“

„Jo. Já ji mám taky. Stačí totiž po Vlajce zahrát John Hárdy tóó byl malej chudinkááá, to je totiž takový heslo, víte. Každej to tak dělá, aby Hardy změknul. A když se ta písnička zahraje, tak máš do tejdna režijku a můžeš jezdit třeba na Slovensko za pár kaček.“

„Fakt nekecáš? Neděláš si srandu?”

Cizí tramp se ohradil: „O režijce bych nežertoval. Nikdy. Jsem rád, že ji mám.”

Šerif se otočil na obrtlíku a pádil za Hardym. Volal: „Hardy, kamaráde, vrať se! Zahrajeme tvoji osobní píseň!“

Ale Hardy byl už daleko. Za kukuřičným polem, na vlakové zastávce čekal na motorák a jak si  rovnal bágl, uviděl rozdrobenou rozválenou sušenkovou a sladce cukrovou spoušť ve žracáku. Hardy se shovívavě usmál. Tak přece pořádající osada uznala jeho věhlas a štědře, i když spiklenecky, ho obdarovala! Hardymu nevadila podoba sušenkové drtě, proč taky, začal ty drobečky s chutí vyjídat, a nahlas řekl: „Nu což, kamarádi, něco pro vás za ty sladkosti udělám.“

Hardy je dobrý tramp a víc, co se na oplátku sluší.

Skalkový les se ponořil do nedělního podvečerního ticha. Trampové odešli k vlaku, a nad autocampingem se zdvihl vítr. V opuštěném lese navštívili ježek, rejsek a veveřák malého hloupého plšíka. Slavně mu předali poslední mírně ohryzanou máslovou sušenku, neboť všechno ostatní snědli. Plšík radostí poskakoval i nad tou jedinou ohryzanou sušenkou, a poskakoval tak dlouho, až dupnul rejskovi na pracku. Rejsek odkulhal domů marodit, ale předtím naznačil kamarádům, že by na bolístku přivítal vajgla a kelímek od piva.

Povídka "Chudinka Hardy" je rozšířenou částí druhého vydání příběhů veveřáka, rejska a ježka ze skalkového lesa. Sbírka  obsahuje celkem jedenáct povídek, bez ilustrací. Zajímavé je, že povídky vznikaly v době, kdy bylo svatokrádežné v trampské literatuře vykreslit trampíře jako bytosti kouřící cigarety a chodící po hospodách. Proto tyto činnosti byly přeneseny na lesní zvířátka, aby jejich roztomilostí byly trochu "uhlazeny". Původně se jednalo o četbu pro otrlejší dospělé. V současné době je možné tuto knížku považovat za vhodnou pro děti. Pokrok ve výchově dítek se zastavit nedá.

První vydání "Tajností skalkového lesa" se dostalo na svět díky Avalonu v roce 1997, jako šestý svazek edice Zelené řádky, s půvabnými a jedinečnými ilustracemi Rebelky a s Tonyho předmluvou. Kdo se někdy setkal s Rebelčinými obrázky tak ví, že nejčastěji se na nich objevují krásné Indiánky s růží a měsícem. V prvním avalonském vydání potkala zvířátka ze skalkového lesa ta čest, že Rebel nakreslila v dlani Indiánky místo růže veveřáka. Obrázek je tím zcela unikátní.

Vlevo Rebelčina obálka prvního avalonského vydání z roku 1997, a dole unikátní portrét Rebelčiny Indiánky s veveřákem a měsícem

 Už se to blíží, a docela rychle! Přeletí Vánoce, potom přijde mírná letargie po Silvestru, trochu mrazů a bude tu termín uzávěrky trampské literární soutěže o Zlatého Trapsavce. Tentokrát získávají psavci proti minulým ročníkům bonus - jeden den navíc. Uzávěrka je totiž 29. února 2012! Nyní by povídkář měl mít své dílko sepsané a připravené k uložení do imaginárního šuplíku, aby se řádně "uleželo". Ale ještě než to udělá, měl by poslechnout naši dobrou radu a vyplnit

"Povídkový dotazník"

Stvořili jsme pěknou povídku, a než se schová k uležení do šuplíku, je nutné prověřit náležitosti příslušející dobrým příběhům:

1. Jaký by měl mít čtenář při čtení hlavní pocit? Je to napětí, zadostiučinění, dobrodružství, zklamání, strach, legrace, romantika, objevování? Tzv. "hlavní pocit" je kolejnice, která vede děj povídky jedním směrem, a nedovolí čtenářovy pocity roztříštit. Rovněž nedovolí autorovi, aby třeba začal povídku humorně a končil tragicky. Nebo naopak, což je ještě horší. I když hlavní hrdina kráčí lesem zvesela, a my víme, že o pár metrů dál zakopne, je pěkné jeho veselý pochod pojmout se zlověstným nádechem.

2. Druhou kolejnicí je jedna věta, kterou by měl být autor vždy připraven popsat děj povídky. Například  "Někdo provokuje hlavního hrdinu tak dlouho, až dostane pěstí do tlamy, i když si myslí, že do ní nedostane." nebo "Hlavnímu hrdinovi kamarádi vyčítají, že není dost dobrý tramp, hlavní hrdina se rozhodne kamarádit se s někým jiným, ale je mu zase vyčítáno, že až moc dobrý tramp."

3. Zřejmý charakter hlavního hrdiny. Odpovídají skutky a slova hlavního hrdiny jeho charakteru? Vyplyne z jeho chování, že má být nemluvný samotář nebo rozverný mluvka?

4. Posoudit povídku podle pravidla prvních čtyř vět, které rozhodují, zda čtenáře povídka zaujme. Vyplácat rozhodující první čtyři věty na popis běžného lesa je nerozum.

5. Bez milosti vyházet všechna "jalová" vycpávací slova, jako jsou například: docela, skoro, takhle, téměř, ovšem, tedy, konečně, trochu...

Pokud jsme si jisti, že povídka je podle dotazníku v pořádku, uložíme ji dozrát, a poslední úpravy učiníme 29. února 2012 těsně před tím, než ji odešleme. Pokud povídku tento den teprve začneme psát, vyplnění dotazníku odpadá. Povídku do soutěže pošleme tak jak je, a budeme se těšit, jak si s ní porota poradí...

"Kenyho volej" - soutěž povídek na vodácké téma a rodná sestra Trapsavce - přinesl v prvního ročníku patnáct povídek, které byly podle propozic soutěže zařazeny do sbírky

"Drž hubu a pádluj"

 Koho napadne, že i trapsavci mají do vodácké prózy co mluvit, uvažuje správně. Míra Valina, Šklíba, Tony, Hafran - to jsou autoři, kterým pádlo není cizí,  a jejich povídky se na obsahu pěkné a zajímavé knížky plné mokra, vln, lodí a zabaláků podílejí.

Knížku vodáckých povídek vydalo Nakladatelství Věra Nosková.

www.vydaniknihy.cz

Jedno velké pražské knihkupectví umístilo knížku "Drž hubu a pádluj" mezi současné bestsellery

Více informací o podmínkách dalšího ročníku zajímavé literární soutěže tady dole:

Canc na rozloučenou:  "Skalkový les... hm, je to vlastně už víc jak dva roky, co mi jeden můj plzeňský kamarád řekl: "Ty jsi nečetl Kavčin Skalkový les? To si teda o něj napiš!" - z Tonyho předmluvy k prvnímu vydání "Tajností skalkového lesa", 1997

Hlavní stránka