Ráno pršelo strašným způsobem a vítr plácal  slunečníkem, po němž stékaly proudy vody. Šerif Drška zachumlán do spacáku se krčil pod tím slunečníkem a probíral se svým cancákem.

Byla neděle ráno, a Drška, šerif T.O. Padesát metrů od hospody, zachoval zákon osady a přespal zbytek noci po tom, co ho po zavírací hodině vyhodili do tmy, za budovou restaurace na betonovém plácku s troskami židlí, stolů a slunečníků, sloužícím jako taneční parket.

Drška si tedy schován pod hospodským slunečníkem kontroloval nové zápisy v cancáku. Včera bylo v lokále veselo, trampů jak naseto, Drškův  cancák koloval, bylo do něj pilně zapisováno, a nyní se mohl Drška dojímat nad vzkazy kamarádů. Dojímal se, dokud nenarazil na čtyři malé veršíky:

NEVER MURE

HAVRAN KRÁKÁ

TRAMPE VĚRNÝ

DEJ SI BACHA

Pod tím bylo přidáno "v hospodě v Podkosti na první shledání zapsal Lino", u toho osobní znak - podkůvka protnutá indiánským šípem.

Drška se znechuceně posadil a riskoval, že se na něj vysloužilý slunečník mlácený vodou a větrem zřítí. Co to má znamenat? Kdyby mi ten cizinec aspoň napsal "Z okna hospody přírodu neuvidíš" jako to činí ostatní kamarádi!

Dole po parkovišti přicházely dvě postavy s ranci, zmoklé a urousané, tragicky vypadající. Byli o Drškovi osadníci Tlustý Bandita Dany a nesympatický hezounek George, známý jako miláček žen. Drška je přivolal pod slunečník.

"Helejte, někdo mi cancnul do cancáku: Never mure, havran kráká, trampe věrný, dej si bacha. Nevíte, co to je? Já vím, že je to vo tom havranovi, jak seděl na soše a pořád řikal never móre, never móre. Ale jakou souvislost to má se mnou a s vandrákama?"

 "Varování," okamžitě odpověděl Dany. "To je varování, aby sis v noci nad sebe pořádně natáh igelit, aby ti nějakej pták nevyklov voko."

Odpověď sestavená alkoholem, který Dany vypil minulou noc. Drškovi to aspoň tak připadalo.

"Kdybys chodil s holkou, která se jmenuje Můra, tak je to prásknutí, že ti zahejbá, zatímco ty seš věrnej," řekl hezounek George, a to už znělo přijatelně, kdyby se  Drška kolem nějaké Můry točil.

Šerif poznal, že osadníci mu nepomohou. Mezitím déšť  ustal, a když se trojice sbírala k odchodu na vlak, Drška si v duchu stále ještě opakoval "Never mure, havran kráká, trampe věrný, dej si bacha - co to může znamenat? Co to může znamenat?" až do vzrušeného zbláznění. Rozhodnutí dohonit onoho kamaráda a požádat ho (případně z něj vybušit) o rozluštění cancákové šarády na sebe nedalo dlouho čekat. Drška byl odhodlán udělat všechno.

Když dorazili na železniční zastávku v polích, našli tam čekající na motorák všechny vandráky z okolí, ale záhadný tramp tam nebyl. Drška potom za jízdy prohledal motorák a nic. Když pak na nádraží v okresním městě chytali vlak na Prahu, Drška proběhl všechny vagony a zase nic. Poslední vagon, poslední naděje - a nic. Všechny nádražní restaurace, kiosky a zákoutí. Nic. Po záhadném tvůrci říkanky se zem slehla a koleje jakbysmet.

V posledním vagonu vlaku na Prahu narazil Drška na trojici členů T.O. Severní západ. Jindy by prchal, aby ho nezasáhl svit jejich prohibiční aury, ale tentokrát ho zastavila skutečnost, že neznal nikoho chytřejšího, než je šerif T.O. Severní západ.

Drška se rozhodl pro rozluštění hádanky riskovat i hospodskou svobodu. Dopadl na volné sedadlo vedle šerifa, který jeho příchod vítal chladnou zdvořilostí, nedbale sbalený ranec opřel o kolena, z kapsy nedbale oblečeného batlu vyňal nedbale zabalený cancák, a do rachotu kol a drnčení trampských kytar od vedle vyslovil  svou prosbu, jako šerif k šerifovi.

"Můžeš mi, Sandy, prosím tě, vyluštit, co tenhle canc znamená? Mně to tak pronásleduje, já už jsem z tý hádanky celej špatnej. "

Šerif T.O. Severní západ obřadně přijal Drškův cancák, jedním pohledem přejel text  "Never mure, havran kráká, trampe věrný, dej si bacha" a další upřel na Dršku. Před takovým pohledem, trnkově ostrým, tlukoucím hřebíky do hlavy, orámovaným odporem se chvějící řadou černých brv, se hroutily i silné povahy jižanských bojovníků nebo  osadních vlčáků z T.O. Vlčí zuby. Ale Drška pohledu odolal. Jeho touha po pravdě mu nedovolila omdlít. Řekl:

"Já jsem frézař, vole. Ještě si uříznu palec, když budu pořád myslet na tu zatracenou hádanku, já se znám. Už se mi to jednou stalo - myslel jsem na jednu holku a špona se mi zasekla do dlaně."

"Uvědomuješ si, co za to budu chtít?"

Drška přikývl. Přikývl rozhodně a statečně, ale jeho srdce se viditelně chvělo bázní. I Bíba s Klackem, osadníci T.O. Severní západ, sedící naproti nim, se choulili na svých sedadlech, a vlak polekaně zadrncal na výhybkách. Do vypjaté chvíle šerif vznesl svůj požadavek:

"Budu chtít, abys odjel jeden vandr s s naší osadou. Znamená to žádný pivo, žádný cigarety, žádný alkohol, žádná hospoda. Ani kelímek na nádraží."

Drška přikyvoval jako stroj, i když cena za rozluštění hádanky byla děsivá. Ale vidina rozfrézovaného palce byla děsivější. Šerif pokračoval:

"Řekni mi všechno, co se dělo kolem tebe, když cizinec psal ten canc."

Drška vzpomínal těžce.

"Seděl naproti mně. Byl nenápadnej. Krčil se. Zrovna listoval v mým cancáku, když vrchní chtěl, abych platil. Pamatuju si, že měl nos až u cancáku na stole a ryl do něj tužkou ty slova. Na krku měl šátek sepnutej koženým turbánkem. Kolem bylo hlučno a kravál - no, jako v hospodě..."

"Kolik jsi měl piv, Drško?"

"Čtyři. A dva rumy."

Přiznání stálo Dršku odolat dalšímu pohledu šerifa T.O. Severní západ, tentokrát pohledu silně kárajícímu.  Ale šerif brzy sklopil zrak a beze slov si zapisoval poznámky, všechno, co z kamaráda Dršky vypadlo, včetně velikosti útraty. Poté pokýval hlavou.

"Čekal jsem, že to bude složitější. Ale hádanka je rozluštěna."

Užaslí osadníci a Drška se naklonili blíž.

"Je to takhle," vykládal šerif, a to nijak skromně. "NEVER MURE je skutečně parafráze na Havrana od Edgara Allana Poea, zřejmě se měla navodit vážná atmosféra. MURE místo MORE ukazuje, že první verš zní, a teď dávej pozor, Drško - NEVĚŘ MU."

"Nevěř komu?" vydechl Drška.

"Vrchnímu! Byl, předpokládám, oblečen v obvyklé číšnické obnošené a oblýskané černi?"

"To jo," přisvědčil Drška.

"No vida! HAVRAN KRÁKÁ znamená, že vrchní, černý jako havran, ti, Drško, říkal nějaké nesmysly."

"Chtěl abych zaplatil a vypad."

"Správně," pokračoval šerif. "TRAMPE VĚRNÝ je podle mého názoru vyjádřený pochybný obdiv autora cancu k filosofii tvé osady, nazvané Padesát metrů od hospody. Takový pokleslý obdiv nechápu! Poslední verš DEJ SI BACHA! je zcela srozumitelný. Kamarád ti hádankou v cancáku taktně sděloval, že krákoravý havran vrchní tě při placení vzal o jedenáct korun."

Vlak rachotil svou vzrušující píseň, a Drška spolu s osadníky T.O. Severní západ obdivně zírali na šerifa, který na to byl ostatně zvyklý.

 "Tak von mě vošidil vo jedenáct vočí," divil se Drška. "A já jsem si nevšim!"

"Vidíš, Drško, kam vedou čtyři piva a dva rumy - ke ztrátě soudnosti a zbytečným útratám. Potřebuješ vandr s prohibicí jako sůl. Nezapomeň, v pátek tě čekáme na nádraží! Kam se suneš?"

Drška se odplížil do jiného vagónu. bylo nutné si od přírodních síl prohibičních myšlenek odpočinout. Co čert nechtěl - v tom jiném vagónu, první tramp na kterého narazil, byl onen záhadný autor cancákového sloganu. Zalezlý ve stínu, oděn do nenápadně maskáčového oděvu v barvách, které v každém prostředí dokázaly vytvořit mimikry, kývl na pozdrav. Drška si přisedl.

"Kdybys věděl, kamaráde, co jsem se tě nahledal! Nemoh jsem rozluštit tvůj canc."

"V hospodě tě ošidili o jedenáct korun, tak jsem tě chtěl na to upozornit, ale ten pikolík mi pořád koukal přes rameno co píšu. Tak jsem šifroval."

"Já vím," řekl měkce Drška. "proč jsi mi to rovnou neřek? Víš, co námahy a sebeodříkání musím obětovat za to, že mi šerif od Seveřanů rozluštil tvůj canc?"

"Nechtěl jsem na sebe upozornit. Ještě mi není osmnáct. Měl jsem dvě desítky, a  havran by moh chtít občanku. Ale nezlob se - teď musím zdrhat. Blíží se průvodčí a jedu načerno."

Než se Drška nadál, tajemný kamarád byl pryč.

Za nějaký čas se šířila legenda o záhadném trampovi, který obchází hospody a chrání pitím oslabené kamarády před útlakem obsluhy. Jakkoli byla fáma spíše přáním, stala se oblíbenou. Bohužel tento zachránce nezabránil, aby černý havran neobral Dršku na  oslavě šťastného přežití vandru s T.O. Severní západ ještě jednou. Bylo to o dvanáct šedesát, a nikdy se na to nepřišlo.

Kulaté výročí slaví Sdružení Avalon. Vzniklo v plzeňském Hifi klubu v prosinci 1995 jako cesta k vydávání publikací a časopisů s trampskou tématikou. Po patnácti letech se nedá pochybovat o tom, že Avalon zaujímá v trampské kultuře jedno z nejvýznamnějších míst, ne-li místo nejvýznamnější. Vydavatelství, provozování internetových stránek, literární soutěž o Zlatého trapsavce, časopisy, soutěž fotografů, pořádání koncertů a různých zajímavých akcí - seznam činnosti Avalonu je nepřeberný. Přejeme, aby se Avalonu dařilo i nadále!

Lišák - kamarád navždy

Letos v prosinci uplynulo pět let od chvíle, kdy zákeřná choroba tasila colt rychleji, a k věčnému ohni odešel Karel Lišák Růžička z Plzně.

Lišák byl osobnost, se kterou bylo ctí se potkat. Zabýval se muzikou, psaním, byl redaktorem a samozřejmě trapsavcem. V roce 1988 získal Zlatého Trapsavce za báseň "Lochotín".

Z obchůdku Avalonu je stále ještě možné získat sbírku Lišákových povídek, článků a textů nazvanou "Rycí vidle navždy".

Canc na rozloučenou: "Řídím se v životě šesti přikázáními.

                                    Všechna jsou vepsána v bubínku Coltovy Bible!"

                                            - Lišák, životní krédo

Hlavní stránka