Hlavní stránka

Canc na uvítanou:

 

""Šerife, zvěstuj v našich starých claimech, my že zas přijdem k ohňům na horách, že také děkujeme slunci, trávě vadnoucí, za oběd polední, den tichej, střelnej prach ... " 

 - na motivy básní S. K. Neumanna

 

 

Balada lesní štědrovečení

na motivy Karla Jaromíra Erbena

 

Je Štědrý večer, pozdní čas,

vítr jde krajem, zuří mráz,

kde mlhy níž se válejí,

brodí se poutník závějí.

 

Vousy jsou šála upletená z jíní,

 ve vlasech rampouch, oči vločka stíní,

na nohou kecky k špatné ochraně

a v mrazu palcema už nepohne.

 

"Je Štědrý večer, chmurný čas,"

 huhlá co stačí zmrzlý hlas,

"jsem zvědavej, co lesů pán

 mi dárkem dneska přichystal!"

 

Modrými prsty v campu vlajku věší.

"Ach - kamarádi? Ti mě nepotěší.

Teď každej sedí u kamen,

 s dárkama jistě spokojen,

a mně pán lesů nedal víc,

než večer plný fujavic!"

 

Tak dumá, smuten kloní zrak,

když v jedlích zděšen pípl pták

a v dálce, kde tulák tušil lesa skryt,

počali vlci hrůzně výt.

 

A řada vlků, stínů roj,

přichází blíž, spouští se s hor,

příšerně klapot zubů zní,

jdou pro dárek si vánoční.

 

A ráno - camp je bílá pláň,

vichřice hnízdo, ledu stráň,

pochmurné místo nad sněhovým polem,

obydlí vraní - a lidské kosti kolem.

 

Tak moudrý temných lesů pán

svým věrným dárky rozdával!

 

Povídka: "Dáreček"

 

Opilec ve vlaku, bujaře obtěžující sousedy, daroval Bíbovi umolousanou cigaretu, a ten ji v kapse trampské košile nesl na vandr. Bylo to v době, kdy si šerif zamanul uspořádat další akci k očistě své osady. Kdysi tvrdě zatočil s alkoholem a vyhlásil věčnou osadní prohibici - od té doby Klacek a Bíba prožívají vandry ve věčném napětí, neboť uniknout šerifovu slídivému pohledu a loknout si v ústraní rumu, nebo dokonce vypít pivo v nádražní restauraci vyžaduje protřelou soustředěnost a neutuchající bdělost.

V den, kdy neznámý opilec Bíbu štědře obdaroval, zvedl se šerif od večerního ohně (bylo to na tom skalnatém campu nad tratí), ostře odsoudil kouření a s bojovným leskem v očích vyzval Bíbu, aby neškodil sobě a jiným, zahodil ten čadící nesmysl a zkoncoval s kouřením. Bíba, unavený dlouhým pochodem do skal a předloženým seznamem životně důležitých orgánů, soustavně oždibovaných neřádem nikotinem, podlehl tomu promyšlenému nátlaku a složil strašlivý osadní slib, že si na vandru už nikdy nezapálí. Prozíravý šerif mu okamžitě zabavil cestovní zásobu cigaret a Bíba, zvyklý vytáhnout dvacítku denně, si tragicky uvědomil, že k pondělní cestě do trafiky je příšerně daleko. A zatvrdil se, že jestli příště šerif zaměří svou očistnou energii na to poslední co Bíbovi z vandrování zbylo, totiž vroucí náklonnost krásných kamarádek, to už namouduši z osady vystoupí.

  Ohníček dohořel, šli spát. Šerif vítězoslavně, Bíba s hladovými plícemi a nekuřáka Klacka napadala soucitná myšlenka, jak si chudák Bíba s osadním slibem poradí. Bíba jako obvykle hodil spacák na celtu vedle šerifa, Klacek si ustlal ve skalní díře za ohništěm.

 Hvězdy pomrkávaly, pod nimi se kadeřily černé hlavy borovic, kamarádi spali a Bíba, donucený zalehnout bez šluka na dobrou noc, vzpomněl na opilcův dárek a podlehl žravé touze. Ležel ve spacáku s otevřenýma očima, v prstech ušmudlanou cigaretu, a přemýšlel jak škrtnout zápalkou a neprobudit šerifa. Šerif je proslulý lehkým spánkem, neujde mu sebemenší šramot, šustnutí igelitu nebo pád šišky. Jednou Bíba potají popíjel slivovici z lahvičky Alpa a žbluňkání vyburcovalo šerifa k rozespalému křiku, že se blíží povodeň. Šerif nevnímá pouze hukot vlaku, projíždějícího dole pod campem. To je zvuk, který ho uklidňuje a uspává. Šerif má vlaky rád. Zato škrtnutí zápalkou ho může probudit, protože zápalky po uhašení ohně nepatří k noci na vandru, ale k odporným kuřákům.

  Hukot vlaku! Bíba se za ten nápad pochválil. Škrtne, až pojede noční motorák, a potupení osadního slibu zanikne v rachotu kol. Dlouho jsem to s tím nekouřením nevydržel, pomyslel si Bíba lítostivě, ale potichu vysvobodil zápalku ze škatulky a čekal. Zmáhala ho dřímota, když tu ve skalách zaduněla ozvěna. Bíba zbystřel. Chladnokrevně počkal, až motorák burácel přímo pod campem, a škrtnul. Ozvalo se tiché prasknutí a zlomená hlavička odlétla do spacáku. Bíba zaťal zuby, v duchu provedl přehlídku svých oblíbených nadávek, rozloučil se s odjíždějícím motorákem a vydoloval novou zápalku.

  V noci jezdí vlaky řídce. Bíba dlouho zápasil s usínáním, až v polobdění zaslechl blížící se nákladní vagóny. V jejich randálu si konečně zapálil a otvorem péřové mumie vyfoukl kouř. Slastná chvíle - ale druhého šluka se už nedočkal. Cigareta vyklouzla z prstů a skutálela se do hlubin spacáku. Uhasla tam sama, ale předtím stačila naplnit úzký prostor dusivým dýmem. Bíba cigaretu zuřivě hledal mezi drobnostmi, které si brává na noc dovnitř, drobnostmi jako je občanka, nůž, peněženka, kapesník, camrátka z dávných potlachů a špinavé ponožky od minula. Cigaretu našel a rval se na vzduch. Šustění silonu šerifa probralo a jak se v polospánku vrtěl a vdechl trochu kouře, zabrumlal „hoří les nebo co ...“ a spal dál.

  Bíba se nehýbal. Srdce mu tlouklo zběsile jako kolejnice pod těžkým vlakem. Dobře věděl, jak si šerif na osadních slibech zakládá. Jestli mě nachytá, pomyslel si Bíba, tak to schytám! Šerif si naleští hvězdu a bude držet vyčítavou řeč tak dlouho, až mi to kouření znechutí doopravdy.

  Ve skalách krouží netopýři a zvedá se vítr. Pro jednoho vajgla šaškuju celou noc, vyčítá si Bíba, měli by mě z osady vyhodit. Ale připravuje cigaretu a zápalku a čeká na další vlak. Po třetí hodině se noc začala rozpadat do světlých stínů, vlaky nejezdily. Bíba usínal, probíral se, podřimoval. Až před pátou hodinou projel pod campem ranní motorák a Bíba spokojeně dokouřil, nedopalek schoval do špinavé ponožky a zmožen únavou a s myšlenkou „mám tohle zapotřebí?“ nakonec usnul.

Ranní slunce zbarvilo skály do zlatova, vítr pomohl rozfoukat oheň, a Klacek vařil snídani. Šerif posedával kolem a díval se, jak Klacek přikládá pod kotlík. Po chvíli ukázal na Bíbův nehybný spacák:

 „Spí dlouho!“

 „Spí,“ potvrdil Klacek. „Jindy se probouzel za svítání, aby první cigáro vykouřil co nejdřív. Říkal tomu Pozdrav slunci, a potom už zdravil kdekoho.“

 „Kouření je neřád,“ rozhorlil se šerif. „Bíba včera přestal kouřit a dneska už žije zdravě. I to spaní má delší! Napíšu o něm do Mlaďáku, ať si ostatní vezmou příklad.“

  Zacloumal Bíbovým spacákem a zvolal: „Vstávej, nekuřáku, budeš slavnej!“

  Rozespalý Bíba se vydral ven, přitáhl si šerifa za loket a zamumlal: „Pocem, kořalo, nemáš tam ještě jednu?“

 

 

 

 Trapsavcem

snadno a rychle

 

„Pozor na první čtyři věty!“

Čtenářovo rozhodnutí, zda povídku číst či odložit, mají na svědomí první čtyři věty. Proto je třeba, aby tyto věty byly co nejobsáhlejší, navodily atmosféru, začaly hlavní děj a pokud možno se v nich hlavní hrdina Kid objevil, aby čtenářům přišlo líto povídku odložit a nedozvědět se, jak to s Kidem vlastně dopadlo.

První věty nesmějí být příliš zdlouhavé. Nelze z nich  sestavit celou první stranu, případně je vychytrale prodloužit rozvětvenými souvětími na několik dalších stran, aby byla podle pravidla čtyř vět udržena čtenářova pozornost do nekonečna. Běžná chyba je drobit start povídky větami podobnými těmto:

 

Můj děda měl vždycky pravdu. Ne tedy úplně vždycky, ale většinou. Když jsem byl malý, rád jsem věřil tomu co říkal, ale když jsem vyrostl, více jsem o jeho slovech přemýšlel. Rád jsem vzpomínal na dědova slova, a teď když vám chci vyprávět příběh, který se stal mně a mému dědovi, musím přiznat, že děda měl zase pravdu.

 

Velice módní je tento způsob začátku povídky:

 

Ležel. Potmě. Nevěděl, že je tma. Otevřel. Oči. Tma. Zděšení vystřídal smutek. Svět? Je zlý. Hrozně zlý. Možná prší. Možná. Kroky. Blíží se. Je opravdu tma? Ve spacáku je tma vždycky. Byl zhnusen životem.

 

A do třetice další velmi oblíbený povídkářský styl:

 

Blahodárné dětství se jí stále vybavovalo před očima. Její matka pocházela z měšťanského rodu, a otec byl potulný učitel hudby. Jaké šťastné dětství prožila v základní škole, a ty vzpomínky na maturitní ples! Ovšem nyní musí přestat myslet na svůj sluncem zalitý počátek života a odolat ranám osudu. Jestli ten vlak pojede na čas, a ona ho zmešká, bude nad slunce jasnější, že nit štěstí byla přetržena.

 

 

Hlavní stránka

,