Hlavní stránka 

Canc na uvítanou:

 

"Až někdy v tiché půlnoci kol ohně usednem - na Braník nebo Afriku si naposledy vzpomenem ..." - Géza Včelička

 

Povídka: "Noc v pustinách"

 

Samotář Péťa a Ringle Kid vystoupili z lokálky do sněhem zasypané noční krajiny a nechali lokálku, ať si s houkáním odjede do dáli. Zůstali sami, večer pátého prosince, sami v tichu bílých polí a hvězdnatého nebe. Mráz se tetelil nad párem kolejí a po náspu svištěl ledový vítr. Ringle Kid obezřetně obešel dřevěnou boudu, která je tu místo nádraží, ale nikde nikdo. Jen vzadu za polem se mihotají světýlka vesnice. Těžko slyšitelný vzdálený výskot znamená, že v té vesnici už čert s andělem a Mikulášem mají kus práce za sebou.

"Zdá se, že nás tu nikdo nečeká, což?" poznamenal Péťa. 

Ringle Kid si dýchl na ruce a pravil celkem moudře:

"Nemůžeš chtít, aby spojka trčela u kolejí do noci. Kdybysme měli jízdní řád a hodinky, tak bysme chytili ten správnej vlak, přijeli bysme včas a mohli jsme spojce zalomit palec a odkráčet s ní do lesů na tu mikulášskou slezinu. Co na ni jedeme s tím dortem."

Samotář Péťa se mimoděk  ohlédl po bílé krabici převázané ozdobnou stuhou, kterou odložili do boudy na lavičku vedle usáren, žracáků a kytary s primitivní kresbou pirátského škuneru.

"No, jo, Kide," hlesl Péťa, "co budeme dělat s tím dortem?"

"Kdybysme měli jízdní řád," opakoval Ringle Kid, "tak bysme věděli, jestli se můžeme vrátit do města do hospody. A dort bysme prostě snědli a ráno by nám bylo špatně. Alespoň bysme tu nezmrzli."

"Nemůžeš sníst osadní dort, aniž by ses rozdělil," protestuje Péťa. "Na ten dort se všichni složili, takže ani není náš. To nejde. Musíme najít cestu na slezinu a dort odevzdat osadě. Kruci, mně je hrozná zima! Co budeme dělat?"

Ringle Kid mlčel. Chvíli bylo ticho. Přecházeli po náspu, podupávali, krčili se v batlech a čas ubíhal. Péťa s rukama v kapsách a s vyhrnutým límcem došel až na polní cestu, která přetínala trať. Snad si myslel, že najde stopy spojky, ale cesta se beznadějně ztrácela v polích. Vrátil se tedy zpátky a navrhl:

"Co takhle, Kide, jen tak poslepu vyrazit do lesa?"

Ringle Kid to odmítl:

"Já zůstanu v boudě, vlezu do spacáku, uvařím si horkej čaj, sežeru ten dort, budu spát a počkám na ranní vlak."

"A zmrzneš. Opakuju - nemůžeš sníst osadní dort! Vždyť ani nemáš čaj!"

"To nemám. A ty máš čaj?"

"Nemám. Já nemám ani sirky. Sirky vozí Špulda. Já vozím dorty!"

Další ticho. Péťa jen tak pro kontrolu rozvázal ozdobnou stužku a podíval se do krabice.

"Šlehačka nějak ztrácí tvar," řekl skleslým hlasem, ve kterém se zračila bezradnost a zoufalství. "Nejhorší je, že si kamarádi myslej, že jsme jeli někam jinam a na osadní dort jsme se vykašlali. Já vím, co udělám! Teď už nám pomůže jenom Pajda. Myslíš, že by se slitoval nad trampířema, který na Mikuláše uvízli v ledový pustině jako někde na jukónu?"

"To nevím, jestli zrovna Pajda," chytil se nové naděje Ringle Kid, "ale Manitou nám pomůže určitě!"

"U trampů dycinky Pajda!" fanaticky zvolal Péťa. Postavil se na koleje, pozvedl oči do černého nebe, kde hvězdy začínaly mizet v mracích, a začal:

"Milý Pajdo, prosím tě, pomož nám odkud a sešli nám nějakou spojku nebo něco, ať můžeme být s osadou jak se sluší a patří. Zrovna dneska, na Mikuláše, bysme potřebovali pomoct! My jsme oba dobří trampové, nikdy jsme nedali přednost hospodě před přírodou ...", Ringle Kid se uchechtl, "... v lese jsme nerušili zvěř ..." Ringle Kid si významně zaťukal na čelo, "... a tady kamarád Kid zná jména nejmíň stovky různejch kytek ...", Ringle Kid to už nevydržel, odstrčil Péťu od koleje, zaujal jeho místo a zvolal nahoru do vesmírných dálav: "Velký Manitou! Nemoh bys nás nějak odtud dostat? Děkuju srdečně předem."

Péťa se urazil. Nacpal ruce do kapes a počal znovu přecházet po náspu. Když míjel dřevěnou boudu, Ringle Kid ho popadl za rameno:

"Někdo sem jde!"

Opravdu - od polní cesty spěšně přichází tmavá postava. Jak se blíží, jsou patrné obrysy kovbojského klobouku a sníh křupe pod podrážkami těžkých kanad.

"Hele! To je Špulda!" zajásal Ringle Kid a vrhl se do boudy pro bágly a pro kytaru. Příchozí dorazil k boudě a zahalasil:

"Ahoj, Kide, ahoj, Péťo - to byste nevěřili - byl jsem v hospodě pro cigára a pořád mi něco říkalo: běž se mrknout na zastávku, jestli kluci nepřijeli ... takovej vnitřní hlas nebo co ...  a vidíte, vy jste tady! A koukám - že i s dortem!"

Ringle Kid nahodil usárnu na záda, do jedné ruky vzal kytaru, do druhé krabici, a zeptal se:

 "Hele, Špuldo, a ten vnitřní hlas - co myslíš - byl to Pajda nebo Manitou?"

"Byl to takovej starej mužnej hlas," bájil Špulda. "Jako můj děda. Nebo strejda z Třeboně."

Svorně vykročili k lesům na obzoru, a dotírání na Špuldu, jestli je ze zastávky vysvobodil ten či onen pokyn shůry, utichalo v širé temnotě.

V té chvíli zpoza boudy vyšly podivně oblečené osoby. Velebný stařec s bílou mitrou a mohutným vlnivým plnovousem, anděl ve zlatavé říze a černý chlupatý čert drnčící řetězem. Stařec hněvivě zvolal:

"Spratkové nevychovaný - na cizí bůžky si vzpomenou. Ale že bych třeba mohl zasáhnout já, svatý Mikuláš, to je ani nenapadlo!"

Anděl horlivě přikyvuje, až mu hvězdička na zlatých kadeřích skáče, a čert se potutelně šklebí. V dálce houkla lokálka a s nebeských temnot začal padat sníh.

 

 

 

 Trapsavcem

snadno a rychle

 

„Pošlete svého hrdinu na vandr! A mějte ho rádi!“

Psát trampské povídky není snadné. Vezměme si jenom časový prostor – pro rozvoj děje můžeme využít dobu od pátečního odpoledne, nutně začínající odjezdem hlavního hrdiny na vandr, do nedělního podvečera, kdy se nám vrací ze země romantiky do pracovního procesu. Pokud potřebujeme, aby hlavní hrdina (pro jednoduchost mu říkejme třeba jako ve vedlejší povídce Kid) setrval v ději delší dobu, je možné ho poslat na velký vandr. Ovšem můžeme hrdinovi Kidovi pro jeho toulání věnovat neomezené časové možnosti, ale to by mu mohl nepřející čtenář závidět. Solidním trikem tedy je, vůbec se o čase nezmiňovat, aby byl hlavní hrdina pánem svého času.

Pro Kidovo brouzdání přírodou je po ruce výběr ze čtyř ročních dob, a tím se ozvláštní alespoň prostředí, v němž se Kid bude pohybovat. Pokud ho pošleme na vandr v zimě za třeskutého mrazu a donutíme ho zapomenout ve vlaku spacák a teplý svetr, je úspěch z hlediska ročního období u čtenáře zaručen.

Na druhou stranu může roční období hrát v povídce vlastní roli - když se bude náš hrdina Kid cákat v rybníce v červenci, těžko čtenáře zaujmeme. Když ho tam hodíme v lednu, máme o drama a zápletku vystaráno. Ovšem nejcennější je nápad na povídku, v níž by se počasí vůbec nevyskytovalo, a děj se mohl odehrát v jakémkoli ročním období. Hrdinové by si vystačili sami mezi sebou. Ale povídka o trampech bez počasí snad ani neexistuje!

 

 

Hlavní stránka

,