|
 Večer se vplížil do skalkového lesa. Na campu nesměle vzplanul
ohníček.
„Hoř pořádně,“ pobídl ho tramp, „hoř, ať tu nejsem sám.“
Oheň poslušně olízl klacíky a zasvítil. Tramp si ohřál fazolovou
konzervu a uvařil kávu.
„Je
nám zase dobře,“ pochválil si. Spokojeně se rozložil na spacáku
vedle ohniště, povečeřel, a potom klábosili, on a oheň. Mluvil
jen tramp a oheň poslouchal, a občas souhlasně zaševelil.
Rejsek s veveřákem na divnou dvojici zírali zpod větví a trampa litovali.
„To má z toho, že je tak vopuštěnej,“ rozumoval rejsek. „Povídá
si s vohněm a vaří patlaninu, jakoby nevěděl, že my jsme
zvyklí na buřty, salámy a párky!“
Veveřák poznamenal, že nahoře ve skalách chodí taky jeden
opuštěnej. Chodí a kouká po lese dalekohledem, a z jeho žracáku
vykukují místo buřtů lejstra. Co se týče jídla, mohli by si
rozumět.
„Měli bysme je seznámit,“ pokračoval veveřák, „aby se z nich
stali kamarádi a přestali dělat hlouposti, jako je brumlání do
ohně nebo prohlížení houštin z dálky, když může jít blíž a jsou
vidět taky. A nakonec - třeba společně začnou vařit něco
pořádnýho!“
„Ten druhej je taky tramp?“ ujišťoval se rejsek.
„Samozřejmě,“ potvrdil veveřák, „je v zeleným a má něco na
rukávě.“
Tramp dopil kávu, odložil plecháček a začal si přerovnávat svoje
drobnosti. Z koženého ozdobného pouzdra vytáhl útlou tmavě
červenou knížečku.
„Tohle je občanka,“ vykládal ohni, „tu ti nedám k jídlu, tu
potřebuju. Kousek z ní přečtu. Třeba přehled zaměstnání, to se
pobavíš.“
„Vidíš ho, blázna,“ zvolal veveřák, „recituje vohni z knížky!
Nejvyšší čas ho seznámit.“
Problém, jak přilákat samotáře s dalekohledem za novým
kamarádem, se vyřešil snadno. Z bludiště skalních hnízd rejsek
přitáhl vyzáblou opelichanou kavku.
„Dej čvaňháka,“ zachraptěla kavka.
„Dám dva,“ nabídl veveřák, „když se to povede.“
„Pche,“ uchechtla se kavka, „co by se nepovedlo?“
Samotář s dalekohledem přihlížel nahoře ve skalách, jak si
zapadající slunce stele pelech do borovic skalkového lesa, když
se z trávy ozval hrubý drnčivý hlas:
„Nazdarrr, brrrácho! Čau, votrrroku!“
Někomu ulétl papoušek, pomyslel si samotář a vrhl se za hlasem.
Houštím a stezkami ve skalách se plížil za chraplavými skřeky,
až byl doveden k trampskému ohni. Viděl, co viděl, a zapomněl na toulavého papouška. Přestavil se a přísně požádal:
„Dejte mi ten občanský průkaz, když už ho držíte v ruce!“
Tramp pochopil, kolik uhodilo.
Rejsek s veveřákem se radovali, že opuštěný tramp už neukazuje
knížku ohni, ale novému kamarádovi. Nechali ty dva utužovat
kamarádství a táhli lesem, a vzájemně se
pasovali na dobrodince vandráků.
„Tohle musíme dělat častěji,“ liboval si rejsek, „aby v našem
lese nebyl nikdo sám.“
Skalkový les šel spát. Veveřák s rejskem se ztratili v temnotě
svých lovišt, hvězdy zářily, a v dálce pohoukával motorák.
Kousek za kukuřičným polem je vlaková zastávka. Tam, co jsou
lavičky, škrtla zápalka a ve tmě zasvítil plamínek. Tichý hlas k němu praví:
„Tohle je, kamaráde, stvrzenka o zaplacení pokuty. Budeš to jíst
hned, nebo až potom?“
Století trampingu
v Kulíkově kalendáři
Kulíkův obchod kávou vydal v roce 1932 veselý kalendář, plný povídek a kreslených vtipů. Jedna z těchto kreseb
nesla i dobový humor trampský. Malý hošík běží k matce, tlačící
před sebou dětský kočárek, a zděšen volá: "Jé, mamí, cikáni!"
Maminka hošíka odbývá slovy: "I to nejsou, hloupý! To jsou
trampové!"
Zásluhou prostinkého vtipu máme mimořádně dobře vykresleno vybavení
a ústroj trampů třicátých let. Až se čtenář musí ptát, zda autor
kresby signovaný FF (na obrázcích v kalendáři se
podílelo více kreslířů) sám nebyl v té době trampem.
Vidíme tu batohy, deky sbalené do bandalíru, sekyrku, žebradlo,
kotlík, plechové hrnky, atd. Samotné postavy trampů toulavé
cikány nepřipomínají, jsou to spíše vytrénovaní sportovci -
jejich svalnaté nohy dupou tak, až se v obláčcích
víří prach
cesty. Zajímavé jsou tyče nebo hole, které nesou s sebou. Snadno
z jejich pomocí někde u vody postaví stan, a není nutné brát na
stavbu klacky z lesa, který třeba někomu patří.
Kulíkův veselý kalendář na rok 1933 se dá získat v antikvariátech
a není tak úplně zbytečné ho mít.
Obsahuje šestnáct
barevných ilustrací od Zdeňka Buriana.
Klučík: "Jé, mamí,
cikáni!"
Matka: "I to nejsou,
hloupý! To jsou trampové!"
Trapsavcem
snadno a rychle
(dobré rady pro začínající povídkáře)
Jak nespadnout do propasti JÁSTVÍ
Podíváme-li se na žebříčky domácích knižních hitparád, zjistíme,
že vyprávění o skutečně prožívaných
problémech autorova soukromého života obvykle sklidí největší úspěchy.
Čtenáři rádi nahlédnou nejen do nitra jiného člověka (zvláště
toho, kdo chodí rád s kůží na trh), ale i do jeho ložnice,
koupelny, skříně manželky, botníku milenky, úkrytu dárků k Vánocům
a rodokmenu psa. Všechno
poctivé a skutečné, jenom trochu přibarvené city a pocity, někdy
humorně, někdy ironicky, někdy ublíženě, někdy tragicky.
Autorovo JÁ je rozhodující. V takovém osobním příběhu se autor
neohlíží na čtenáře, píše si co chce, a na čtenáři je, aby se
začetl a přizpůsobil. Podvolení se cizímu soukromému životu,
vlastně špehování, čtenáře zpočátku láká. Ale pokud autor
takových osobních "špehovacích" knih napíše víc, čtenáři si
řeknou "no, už o autorovi nebo autorce víme dost, už nás jeho
nebo její nitro a rodina nezajímají" a nabídka
nové knihy ve
stylu "jáství" nenajde u čtenářstva
příslušnou odezvu.
Ovšem styl "jáství" si nesmíme plést s tzv. ich-formou, která se používá pro popisování pocitů hlavního
hrdiny. Například ich-forma by se velmi
nehodila pro "Babičku" Boženy Němcové, protože by nemohla
vyprávět tak obšírně o Viktorce, a závěr s kněžnou za záclonou
by také nebyl možný. Naproti tomu Jan Neruda ve slavném fejetonu
"Kam s ním" ich-formu potřebuje pro vyjádření utrpení se
slamníkem velmi nutně. V porovnání s ich-formou
je "jáství" vůči čtenáři bezohledné přiblížení nitra a konání
autorova se všemi stesky a pikantními důvěrnostmi, o které
leckdy čtenář ani tak moc nestojí.
"Jáství" se bohužel vyskytuje i v povídkách trapsaveckých začátečníků.
Tady k tomu psavce láká, že pro trampského čtenáře je žádoucí
vandrovní pocity vzájemně sdílet, ať jsou jakékoli. "Jáství" se
objeví snadno, když autor brání svou povídku větou "Ale
takhle se to opravdu stalo!" I pro začátečníky je lépe než
užívat myšlenkově zaplevelené a do svých problémů
zahleděné povídání ve stylu "jáství"
promyslet své prožitky podle pravidel povídky, použít ich-formu a přísně dodržovat kázeň
ve smyslu: chce neznámý čtenář číst opravdu tohle, tak jak jsem
to napsal?
Slibme si, že bez ohledu na lákání literárních žebříčků
zůstaneme věrni pořádnému dobrodružnému příběhu. Osobní
důvěrnosti hlavního hrdiny popíšeme podle jeho určené nátury, a nic a nikdy nás nesvede k "jáství". Slibme si, že budeme mít na
paměti, že hlavní hrdina nejsme my, ale postava sestavená z našich představ a životních zkušeností!
|
