Lída, její sestřenice,
a všechny ostatní
 Jak
ten čas letí - v prosinci to bude pětadvacet let, co dobrovolně
odešel Houla, zvaný též Stanislav Zárybnický. Čím jsme
starší, tím více si uvědomujeme, jak důležití a cenní pro naše
mládí kamarádi byli, všichni, co s námi procházeli trapsavecké
časy v sedmdesátých letech. Je chyba, že to uvědomění
přichází tak pozdě... Malý vzpomínkový pomníček na Houlu se při takovém výročí
se může hodit ...
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou mladičké dívky na
vandru ještě vzácností. Musejí překonávat kritiku sousedek (pro
něž je slečinka z horního patra ve vojenské košili a s teletem
na zádech vítaná, ale zavrženíhodná atrakce), což leckterá
dívenka neunese (nebo spíš její matka neunese), a také fyzické
nároky, na jaké taková dívenka z podnikových pionýrských táborů
přece jen zvyklá nebyla.
V té době se ve žlutém čtverci Táborového ohně v časopise Mladý
svět objevuje silná motivace - těsně po sobě tu vycházejí dvě
Houlovy básně, "Lákání" a "Pojď, děvče". Obě vyzývají paďourské
dívky k úniku z klece maloměšťáckých předsudků a tanečních sálů,
načež se mají odebrat na nádraží, a ve vojenské košilí a s
teletem na zádech odjet do lesů k trampské volnosti, a jen tak
mimochodem i k vroucímu srdci zamilovaného
trampa.
To se rozumělo samosebou, že se nějaký takový zamilovaný tramp
 najde. A bude mít třeba zelené manšestráky a bude vonět dýmem,
jak tomu bylo právě v básni "Lákání". Ta začínala
verši:
Slečno
nehledejte mne koncem týdne
nehledejte mne, dámo
nehledejte mne v fraku
nebo v kalhotách do zvonu
nehledejte mne v sále tančících
Pro dívky, jejichž občanské průkazy se ještě mladistvě
neobnošeně leskly, to byla obrovská výzva. Reakce
následovala, podobně jako už jednou, kdy se Houla zapletl do
diskuse o slušnosti dívek na vandru. Do TO se dostal dopis jisté
čtenářky jménem Lída, tohoto znění:
Ahoj, kamarádi!
Posílám vám "takybáseň" o ideálu tisíce
dívek. Pevně věřím, že k němu vy, kteří děláte Táborový oheň,
nemáte daleko. Třeba takový Houla, jenž nepřestává ve svých
básních lákat slečny do krásného světa trampů. Když jsme si s
mou drahou sestřeničkou četly poprvé jeho báseň "Pojď",
povzdychla si ta dobrá patnáctiletá duše: "Já nevím, která by nešla." A pak jsme ten tulácký život rozebíraly
a ona se na věc zadívala z té praktické stránky: "Jo, jenomže - kde je vzít - vy vyrudlý
rifle a ... a fousatý trampy?!"
A na závěr jeden krásný citát od Heleny
Malířové (alespoň mně se líbí moc):
"Jen dobrodruzi a tuláci dovedou mít
rádi a dovedou to krásně říci."
 Ahoj,
vždy vaše kamarádka LÍDA
A tady je "taky báseň":
Vichr bouří i blesky
moře sněhu i žhavý letní den
modrou oblohu i déšť
to všechno když miluje
nad jarním kvítkem
když srdce se mu chví
a stromy kácet dovede
 srub
si postaví
oč lhostejnější k ženám zdá se
být
o to prudší vášní k jediné z
nich vzplane
a má rád psy džíny roztrhané
a vůbec - krásný je svou
zvláštností
když plamen táborového ohně
v něm toho TOLIK vyvolává
a ví jak ticho lesa zní
a voní vysoká a přeschlá tráva
snad někdy pohnutí své
lhostejností maskuje
však co je hlavní - on žije
riskuje
no zkrátka
"slova písně života pro něho
nejsou pustá"
pak - pak je to muž podle mého
gusta...
Takové je tedy vyznání čtenářky Lídy. Jestliže Houlovy básničky donutily Lídu a
její sestřenici přehodnotit názor na ideálního muže, poletuje
nad Mladým světem otázka, kolik čtenářek bylo básněmi
"Lákání" a "Pojď, děvče" ovlivněno stejným způsobem, a to
tak, že skutečně vzaly to tele na záda a šly na nádraží. Že se
staly na základě Houlovy výzvy trampkami a hledaly mladíky svých
snů mezi trampy.
Čtenářka Lída píše dokonce o tisících. Bylo by zajímavé to vědět...
Trapsavcem
snadno a rychle
(dobré rady pro začínající povídkáře)
Záludnost "laciných vět"
Takový začátečník napíše povídku a je překvapen, jak snadno mu
to šlo. Vždyť to spisovatelství není nic těžkého! Pustí se do
další povídky. A taky to jde snadno. Dokonce brzy najde
nakladatele pro sbírku povídek, a ta snadnost ho utvrzuje v tom,
že má příslušný talent, a může si tykat s Nerudou. Nemůže. Pro
svou tvorbu totiž používá "laciné věty", a ani o tom neví.
"Laciné věty" jsou zaběhnuté, stále dokola se opakující
formulace činností, popisů prostředí, a pocitů postav. Pro
čtenáře je to výhoda - nic ho nepřekvapí, každou scénu si hravě
představí, chápe konání postav. Může číst pěkně rychle a
přeskakovat odstavce. Ale čtení laciných vět mu nic nedá - je to
jako smetana do kávy bez smetany.
Pro názornost je zde uvedena ukázka typického použití "laciných
vět", celý odstavec je z nich sestaven. Tentokrát není ukázka
smyšlená, ale převzatá z jednoho nejrozšířenějšího deníku ze
zveřejněné povídky jedné známé české spisovatelky:
Letní páteční odpoledne se líně vleklo. Lenka se každou
chvíli podívala na hodinky. Snad poprvé po roce se těšila na
víkend. Poprvé od chvíle, kdy jí Dan řekl, že jejich manželství
byl omyl. Později se Lenka dozvěděla, že znovu potkal svou
staronovou lásku. Kdysi se s ní rozešel, ale to byl omyl. Stará
láska nerezaví.
Vidíme, že autorka odstavec vyloženě odbyla, zejména dvojím
použitím slova omyl. Kolik povídek začíná sloganem "odpoledne se
líně vleklo"! A kolik postav se kdy "poprvé
 těšilo na víkend". Abychom měli srovnání, jak se věty mají správně vymýšlet, tady
je ukázka rovněž s hodinkami z knihy S.Kinga. Vidíme, že ani
jedna věta nezavání laciností:
Ve tmě třeskl hrom. Tentokrát nadskočili oba. Potom se v
mohutném ševelivém přívalu spustil liják. Bobbi se ještě jednou
ohlédla na stěnu na protější straně pokoje, na zelenou šmouhu,
která na ní dále poskakovala a kličkovala. Připomínala jí časy,
kdy bývala malá a na stěně vytvářela podobné efekty pohybem
zápěstí a přísvitem, který se jí linul z hodinek.
V rozhovoru pro čtenáře jedna současná populární česká autorka
uvedla, že napsala román za čtrnáct dní. Víme, že bez laciných
vět to splnit nelze. Proto když si kupujeme knihu neznámého
autora, nejdříve zkontrolujeme vazbu, a poté se mrkneme, nakolik
autor používá "laciné věty". A pokud si chcete opravdu čtení
užít, počíst si báječně promyšlené věty, přečtěte si něco od
Míry Valiny...
"Laciným větám" se samozřejmě nelze při psaní zcela vyhnout. Bez
nich by se text mohl stát i nesrozumitelným. Ale je možné
počítat s jejich záludností a užívat je s mírou...
|
A v pátek...
... nás lokálka vysypala na zastávce v polích, už se začínalo
stmívat, nahrbili jsme se pod usárnami a husím pochodem se
ženeme přes vesnici k lesu, který už na nás týden čeká a věří,
že nezapomeneme. Okolo nás se ještě občas ukážou povadlé kytky,
pod pohama šustí lupení, padá mlha a já vím, že je tu podzim,
jaký má být, s plískanicemi i z posledních sil hřejícím sluncem.
Kluci taky cítí tu zvláštní atmosféru, kdy tady v lesích řvou
jeleni a potkáš maximálně hajného nebo sváteční myslivce. Ženeme
se dál, tam nahoru do kopců ke své známé staré boudě, kde je
palanda, kamínka, police a víc už se tam. nevejde.
Houla
z TO Mladého světa, 1971
|
