Čas listopadový, ponurý a mlhavý, čas tlejícího listí - což takhle si dušičkově zavzpomínat na dávno zemřelé kamarády? Jeden takový nešťastný trampský příběh začal skoro před třiceti lety v lesích středního Slovenska poblíž města Prievidza. V té době byla Prievidza baštou trampského hnutí, působilo tu nespočet osad, z nichž v Čechách byla nejvíce známá T.O. Anita, dodnes pořádající Saloon Trampskej tvorivosti.  Prievidza byla rostoucí průmyslové město uložené do atraktivního přírodního prostředí horní Nitry. Měla všechno, co tramping potřebuje - lesnaté kopce a  dělnickou mládež.

Kde je hodně trampů, je i hodně potlachů. Na takovém potlachu v září 1981 si chtěl jeden účastník, ještě než začaly tradiční soutěže, vyzkoušet střelbu z podomácku vyrobeného luku. Poblíž terče seděly nějaké dívky. Těžko říct, čí byla vina, ale prý si lukostřelec neověřil, jestli se kolem terče někdo nemotá. Šíp s plechovým hrotem se odrazil od terče a zasáhl poblíž sedící kamarádku do krku. V těch dobách bylo svízelné dovolat se pomoci. Trampové se museli z kopců dostat do civilizace a sehnat auto. Sice se jim podařilo, aby přijela na tlachoviště sanitka z Prievidzy, ale dívka zranění nakonec podlehla.

Tragickou nehodou na potlachu příběh neskončil. Střelec byl odsouzen na 18 měsíců do vězení, ale ještě předtím svolal do prosincových zasněžených hor rozlučkovou slezinu. Ve špatném počasí, vánici a vichřici, bloudilo několik trampů v sobotu a neděli v kopcích. Přenocovali na sněhu, nemohli rozdělat oheň, nerozvážně se rozdělili, a v neděli večer jeden z nich zemřel chladem a vyčerpáním.

A zase příběh neskončil. Tragedie vyvolala nevraživost slovenské i české veřejnosti vůči trampingu. Ačkoli od začátku můžeme v příběhu vysledovat souhru nešťastných náhod, od odraženého šípu po náhle zhoršené počasí, poukazovalo se na chyby, kterých se trampové v přírodě dopustili, a na jejich nedostatečné oblečení a vybavení. Jen organizovaná rekreace pod dohledem zkušených vedoucích - pracovníků svazu mládeže, odborářů nebo sportovních odborníků - zajistí našim mladým bezpečné táboření a pobyt v přírodě! Takhle vypadal nátlak na rodiče, který měl pomoci zajistit útlum a začátek likvidace trampského hnutí. Ale trampové dali najevo, že si toulání a to i v zimě nenechají vzít, a v průběhu času nešťastný příběh dvou mladých lidí i následné tažení proti trampingu upadlo v zapomenutí. Dá se snad vystopovat jen v článku z Mladého světa.

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, jak se dostat k Mírově nové knížce "Ukrutně blízká setkání", jsem ji objevila v knižním moři Luxoru mezi Vančurou a Vieweghem. Vida, kam to Fišárková dotáhla! Není divu, když uvážíme báječně vypsaný Mírův styl s detailně vykreslenými postavami, i těmi strašidelnými, s nimiž je možné se s jistou dávkou odvahy skamarádit, a jeho kouzelné pointy, dávající prostor k vlastnímu "dotažení" a tím parádnímu čtenářskému prožitku ...

Na knížce taštičkového formátu je zvláštní, že jsou zde uvedeni dva autoři, přičemž jeden z nich není spisovatel, ale malíř. Záhada dvouautorství je vysvětlena hnedle - knížka není jen sbírkou povídkovou, ale i výstavou mnoha úžasných akvarelů Ladislava Sýkory s přírodními motivy! Což vysvětluje, proč knížku vydala Galerie města Plzně. A na velice pěkném papíře, s noblesním přebalem. Jednoduše řečeno, Mírova nová knížka je ozdobou jak omšelých  žracáků tak i elegantních kabelek...

Více o knížce a fotografie z vernisáže na www.valina.cz

U Bohouška se zastavuju často. Není to sice kavárna, jak by čekali ti, kdo ještě Bohouška nepoznali, ale mně ano, ale je to perfektní místo s čilým ruchem říznutý foglarovskou atmosférou. A redakci Bohouška šéfuje Milan Lebeda - Alpín, novinář, který měl na starosti Táborový oheň v době, kdy Mladý svět v devadesátých letech měnil tvář.

Na tomhle webu je oznámena skvělá akce: vyfoť svoji kápezetku! A pošli Bohouškovi, pochopitelně, aby fotografie mohla být umístěna v příslušné minigalerii. Letošní rok totiž dovršil sedmdesát pět let od prvního zveřejnění Foglarova seznamu "Krabičky poslední záchrany" v  Malém hlasateli, a akce má toto výročí připomenout.

Svoji kápezetku bych si fotit netroufla, i když obsahuje životně důležité věci, například pohotovostní cukříky do kafe a vlastní plastikovou lžičku (člověk neví, jaké záludnosti ve stáncích s občerstvením čekají). Ale na naplněnou kápezetkovou galerii na www.bohousek.cz budu čekat netrpělivě!

Tahle kápezetka by v Bohouškově minigalerii neměla chybět. Vyskytuje se ve vitríně se skautskými atributy, která je součástí expozice "Křižovatky české a československé státnosti" v Památníku na Vítkově. Tuhle tvoří oblíbená a táborníky hojně používaná plechová krabička od čaje, na kterou pamětníci jistě rádi a s povděkem vzpomenou.

Vystavená kápezetka obsahuje všechno podle tradičního seznamu, včetně křídy, zavíracích špendlíků, náplastí, knoflíků, šitíčka, sirek, provázku a březové kůry. Bez nadsázky si musíme uvědomit, že foglarovská kápezetka se svou přítomností v Památníku stala předmětem započítaným do historie českého státu - jako třeba Přemyslova otka nebo husitský palcát.

Rada dvacátá třetí: ozval se čtenář s připomínkou, že z trampingu není možné čerpat námět pro povídku do krajnosti. "O čem je vandr?" píše, "O pohodě, odpočinku, trošce bezpečného dobrodružství, a když se něco semele, nechybí v batohu mobil, který semletí vyřeší. Odkud čerpat věrohodné nápady na extrémní situace v povídkách?"

„Prokletí mobilu"

Řekněme si upřímně, že čtenář má pravdu. Staly se sice případy, kdy i v trampingu šlo o život, ale to se stává snad při každé činnosti. Známe to, někdo někam leze a nemůže nahoru ani dolů, někdo někam spadne a nemůže ven, někdo zabloudí - ale pro opravdu dramatické bloudění je v Čechách sídelní a dopravní síť příliš hustá. A pak tu máme mobil. Nešťastný příběh ve středoslovenských horách by dopadl úplně jinak, kdyby se odehrával v současnosti. Tlachovníci by pro zraněnou dívku přivolali mobilem vrtulník záchranné služby, a okamžitá operace vnitřního krvácení by jí  zachránila život (tehdy panoval takový názor). Trampové zbloudilí v horách ve vánici by opět použili mobil a záchrana by přišla včas, o současné výstroji a kvalitě oblečení se ani nebudeme zmiňovat.

Jak vytvořit věrohodný děj povídky "do krajnosti", když trampové s sebou vozí mobil, byť tichý a čekající na dně báglu? Mobil je prokletím trampských autorů - zničí každý děj, v němž by se hlavní hrdina dostal do reálného nebezpečí. Ale aby si psavci neporadili - podívejme se, jak se tento problém běžně řeší:

Strašidelné postavy

Použití nadpřirozených bytostí k aktivaci nebezpečí je pro trampské povídky neocenitelné. Hlavnímu hrdinovi Kidovi nepomůže, když bude ječet na linku 158 "Pomoc, pronásleduje mě bludička s vohnivejma vočima a dlouhejma pařátama!" I když je nadpřirozené, nebezpečí útoku hladové zubaté příšery může být překvapivě reálné.

Zbavit Kida mobilu

Velmi účinné. Hlavní hrdina si myslí, že se mu v pusté extrémně neschůdné krajině nemůže nic stát. Ale autor mu vybije baterii. Velmi účinné a taky žertovné.

Předstírání, že mobil neexistuje

Trochu nevěrohodné, ale dá se unést. Zejména pokud je hlavní hrdina líčen jako prosťáček. Metoda neexistujícího mobilu zvláště pomůže, když není jasné, v jakém roce se děj odehrává.

Domácí úkol: ve sbírce "Ukrutně blízká setkání" přepočítáme povídky, v nichž autor pro aktivaci nebezpečí na vandru použil metodu "Strašidelné postavy". A užijeme si to!

Bílá neznámá

Zas kladským kopcům

nasadil vítr

čepici až na uši

Les je chrámem

pro naše setkání

tma nebolí

a závěj nenahání hrůzu

Nikdo nás nepostrádá

jdem za ničím

do vlasů padá sníh

 a v uších zní

"Bílá neznámá"

Juan  (1983)

Canc na rozloučenou: "Za pár vteřin byl zpátky. Učesanej. Z kalhot, jo, seškrabal nejmíň polovičku hlíny. Prostě zombie, hele, jak ze škatulky. V každý ruce držel jednu flašku s takovou divnou tmavozelenou tekutinou. Povídá mi: "Tady. Něco dobrýho. Dáš si? Je domácí. Osobně pálená. Stodvanáct procent. Na." Ty vado. To bylo. Něco mezi vyjetým olejem a kyselinou chlorovodíkovou. Jak jsem to polknul, chvíli jsem viděl všechno zeleně." - Míra Valina, "Ukrutně blízká setkání"

Hlavní stránka