Hlavní stránka

Canc na uvítanou:

"Vichřicí strun kytary pádí.

Nechte koně běžet a chyťte si kus volnosti!

Oheň a nebe s aspoň jednou hvězdou ... "   - Dawy (1976)

 

Povídka: "Slavnost pod mostem"

 

Pod dálničním mostem plyne řeka. Štítivě se dotýká blátivých břehů porostlých plevelem.

"To jsem nevěděl, že první vandr jako osadník budu trávit na skládce" remcá nový člen.

"Nedá se nic dělat. Je to tradice. Tady jsme před pěti lety založili naši osadu," klidní ho šerif.

"Tenkrát tu ovšem rostla vysoká tráva a kolem bylo plno keřů a stromů," doplnila šerifa Vichřice.

"Ano, a taky tu nebyl ten most," řekl šerif a shodil usárnu na zem. "Rozdělejte oheň, ať to máme za sebou, a můžeme jet na vandr!"

Z třísek ze skládky rozdělali ohníček, a když se rozčadil, šerif slavnostně vybalil osadní kroniku. "To je na slavnostní zápis," řekl s dojetím, "a taky z ní přečtu slib věrnosti osadě."

Nový člen začal ze sebe soukat slova, jak mu šerif napovídal: "Já jako tramp slibuji zachovat věrnost osadě a snášet s ní dobré a zlé." a dostal od šerifa domovenku.

"Tak, a je nás pět!" zajásal osadník Blešák.

Nového člena příjemně překvapilo, že součástí obřadu přijetí do osady byl i kamarádský polibek od Vichřice. Ta ostatně byla ten pravý důvod, proč usiloval připojit se právě k téhle partě. Ovšem není se čemu divit ‑ když Manitou rozdával trampkám hezké tváře, Vichřice si šla určitě dvakrát. Šerif opatrně uložil kroniku zpátky do báglu a naopak Vichřice vybalila feldflašku plnou čaje a krajíčky chleba.

"Tenkrát jsme pili čaj a přikusovali suchej ztvrdlej chleba, protože jsme nic jinýho neměli," řekl šerif. "Tradice je tradice, ta se musí dodržet!"

"Pospěšte si, ať brzy vypadnem z toho smetiště," bručel vzadu osadník Béda.

Byli uprostřed hostiny, když se k nim blížil starší muž v červenočerně kostkované košili, omšelé vestě a s hučkou na hlavě. Šerifa okamžitě napadlo: kanadský dřevorubec! Muž došel až k nim, nevěřícně na ně zíral a pak řekl:  "Co tady děláte, děcka? Proč nejste v lese?"

"To je hajnej?" lekla se Vichřice.

"Tady nemůžete zůstat" řekl kanadský dřevorubec. "Pojďte se mnou, promluvíme si jinde."

 Choval se nesmlouvavě, hned botou okopával čadící ohníček, a tak poslechli a šli. Za skládkou se objevily ploty zahrádek, a když prošli celou zahrádkářskou kolonii, vylezli na mírnou travnatou stráň, kde v borovicích a růžových keřích stálo několik starých chat. Dřevorubec je zavedl k jedné z nich, velel, aby počkali, a odkvapil.

 Tak čekali a přitom si prohlíželi čelní stěnu chaty, vyzdobenou samorosty a vybělenými lebkami zvířat. Blešák si dělal legraci, že některé vypadají docela lidsky. Vichřice šeptem sdělovala, že se bojí: "Utečme, ten chlap je šílenec! Naláká nás chaty, a tam nás upeče jako Jeníčka a Mařenku!"

 "Tebe určitě neupeče" pravil zadumaně nový člen.

"Neblázněte, o nic nejde," krotil je šerif. "Zřejmě se na ten břeh nesmí, a tak dostaneme pokutu. Nevíte, kolik se platí za vstup na smetiště?"

Osadník Béda si sedl na schůdek, rozhlížel se po hezké vyhlídce na řeku a vzdálené kopce, jen mírně narušené dálničním mostem, a vzpomněl si, že nový člen ještě nedostal přezdívku.

"Budeme mu říkat Krtek" navrhl Blešák.

"Ne, budeme mu říkat Smeťák, na připomínku dnešní významné události" rozhodl šerif.

"To zní hloupě" zachmuřila se Vichřice "skoro jako koště. Přidáme tam písmenko. Bude se jmenovat Sameťák. Schválně, jestli na to uslyší. Sameťáku!" Nový člen se oddaně ohlédl.

Mezitím muž v obleku kanadského dřevorubce vyhledal souseda z vedlejší chaty, statného prošedivělého vousáče, který vypadal taky jako dřevorubec, ale spíš jako odněkud z Apalačských hor.

"Škoda, že se tohoto dne nedožil kamarád Slim," lamentoval kanaďan. "Slim totiž předpovídal, že jednou vyroste generace trampů, která nebude vědět jak vypadá les, která bude považovat periferii za přírodu a trampovat bude na betoně. A už je to tady!Našel jsem na smetišti pod mostem pět trampů. Udělali si ohníček z papundeklů, jedli chleba a pili čaj. Čaj v tomhle horku a bez rumu! Vzal jsem je k sobě, a pokusím se je převychovat na pivo.“

Apalačský vousáč nad tím kroutil hlavou a souhlasil: "Slim měl vždycky pravdu. No, je to naše povinnost, postarat se o dorost! Ukážeme jim, jak má vypadat opravdový tramping. Ale opatrně! Mohlo by je to šokovat."

Když se oba šedovlasí pardi blížili k osadě, všimli si, že novodobí trampové  znejistěli (šerif  například začal šátrat po kapse s peněženkou), a dávali najevo, že by nejraději zmizeli.

"No tak, děcka," promluvil kanaďan s autoritou učitele, ale shovívavě. "Ze všeho nejdůležitější je dýchat čerstvý vzduch. Jsou tu stromy, tak dýchejte. Je v tom kyslík"

"Mně říkají Mistr Kat," začal taky tak po učitelsku vousáč. "Trampové za našich mladých let vařili třeba guláš a zapíjeli pivem. Zkusíme to. Předvedu vám, jak se guláš vaří. Potřebuju maso a ostrý nůž."

Vichřice zbledla. Sbližování mladé generace se správným trampingem se v chatě  pomalu rozvíjelo, vařil se guláš, ale Vichřice se přesto bála jít dovnitř. Šerif se Sameťákem ji přišli přemlouvat.

"Vy se koukáte jenom po jídle, ale já chci odsud," trvala Vichřice na svém. "Tak divně se ti dva muži chovají. Třeba to s tím kyslíkem!"

"Nemůžeme jen tak vypadnout,"chlácholil ji šerif. "Nakonec ‑ tady na kopci u lesa je docela fajn a uděláme si prima večer. Musíš ten strach překonat!"

Ze sklípku v keřích za chatou vylezl kanaďan s náručí plnou orosených desítek. Zpod vesty čouhal rum. Šerifovi a Sameťákovi při tom pohledu zasvítily oči.

"Tak co, děcka," zahlaholil dřevorubec, "dýcháte? Dýcháte?"

"Ano, prosím," hlesla Vichřice a nadechla se ve svém bělostném tričku tak nádherně, že si nový člen v duchu slíbil zachovat věrnost osadě navěky.

 

O první trampské kuchařce

 

Na jednom internetovém diskutovacím prostoru se stále ostřeji domlouvaly dvě kuchařinky ohledně jisté ingredience do chilli con carne. Když už názor  stíhal názor a smajlíky se mračily stále víc, vstoupila do toho třetí účastnice s rozumným návrhem: "Dámy, ať rozhodne první trampská!" Diskutování bylo rázem ukončeno, návrh byl přijat a příslušná ingredience odsouhlasena. Kdo se náhodou v tomto prostoru ocitl,  nechápal to. Ale pokud byl trampem, pochopil rychle ...

Bylo to ještě před rozdělením Československa, když se na pultech knihkupectví objevil Tonyho Linharta "Vandr do gastronomie" čili "První trampská kuchařka." Ovšem, příliš dlouho se na pultech neohřála, zmizela jako pára nad hrncem. U Tonyho Linharta nebylo vydání kuchařky ničím zvláštním - svými vtipnými gastronomickými příspěvky bavil čtenáře v časopisech "Chatař a chalupář" nebo "Country Styl". Dodnes proplouvají internetem jeho zlidovělé návody na přípravu netradičních a zajímavých jídel!

Tonyho kuchařka nebyla jen soupisem posbíraných receptů, jak tomu bývá u jiných gastronomických autorů. Páteř obsahu tvořily poutavé příběhy a trampské písně, všechno stylově navazující na vaření na vandru nebo na trampské chatě. Sám Tony v předmluvě připomíná, že návody k přípravě pokrmů se nehodí pro paďoury, mastňáky, astrachány a zahrádkáře.

Ten, kdo propadne kouzlu této unikátní knihy je snadno k poznání. Na krku nosí tajemný váček s kostičkou polévkového koření, jednou malou cibulí a majoránkou. Jeho žracák skrývá předvařené fazole, plátek slaniny a "Bůček na cesty".

V kuchařkách obvykle bývá i obrazový doprovod, fotografie chutných jídel na pěkných talířích s naaranžovanými předměty, jako jsou slánky, vázičky, prostírání, a tak podobně. I Linhartova kuchařka má obrazovou přílohu. Jídla připravená stylově v ešusech, kotlících a pánvičkách jsou doplněna pohozenými sekyrkami, klobouky, zápalkami nebo usárnami.

Potěšení ze čtení a používání kuchařky poněkud kalí skutečnost, že Tony v jednom rozhovoru přiznal neserióznost některých receptů, které byly vlastně nevyzkoušenou recesí. Snad se to netýkalo receptu na rumové souflé, které je s nadšením uváděno a velebeno na jistých "vařecích" webových stránkách. Tonyho rumové souflé se má totiž připravovat ze zbytků staršího ztvrdlého pečiva, včetně vánočního.

"První trampská kuchařka" se mohla chlubit i parádní obálkou, vedle kytary tam s kotlíkem a vařečkou pózoval Pavel Tumpach - Maťák z osady Utah.

K Tonyho kuchařce se vždy přistupovalo s náležitou úctou - například když ještě ve smíchovském klubu CI5 hledali kuchaře, byla podmínkou přijetí její praktická znalost.

Kapitán Kid v těch časech rovněž uvažoval o sepsání souboru svých receptů. Škoda, že je k tomu nedošlo - určitě by se jednalo o noblesní protipól Linhartovu "kovbojskému" espritu. Takhle nám z Kidovy kuchyně zůstaly jen písně "Majonéza" a "Kečup Hill". Ale v každém případě o Linhartově kuchařce platí - "Kdo čte, jakoby jedl!"

 

Spustit téma vaření bez nějakého pěkného receptu by nebylo fér. Proto uvádíme  zajímavý návod na "švejžužu", které je vhodné na cesty. Tak tedy:

ŠVEJŽUŽU podle Briggi

Na půl kila kuřecího masa nakrájeného na malé řízečky připravíme do misky marinádu ze dvou vajec, lžíce worčestrové omáčky, prolisovaného česneku (může být i pokrájený na plátečky), čili, karí, pepře,  majoránky a lžičky solamylu - množství podle chuti. Plátečky masa jemně naklepeme dlaní a necháme v marinádě odležet asi dva dny. Potom maso i s marinádou opečeme na pánvi jako minutku. Ke konci  můžeme i trochu přidusit. Teplé i studené je to výborné! Hodí se na oslavy jako pohoštění - v tom případě je hezké nakrájet kuřecí plátky do trojúhelníčků a podávat s kyselou okurčičkou.

 

 

Hlavní stránka

,