Péťův černý kocourek Macek mňoukal při Vlajce, a byl za to vykázán od tlachového ohně do studeného lesa. Jeho provinění bylo o to hroznější, že Péťova domovská T.O. Strážci skal, aby se vytáhla před kamarády, pozvala na potlach slavného písničkáře (toho nejslavnějšího), se záměrem ukázat  osadní akci v nejlepším světle, ve světle ideálního trampingu, ušlechtilosti, čistoty, kamarádství a krásy. Prostě aby slavný host zíral, kam se to dostal. Proto byly v odpoledních tradičních soutěžích provedeny náležité změny. Oblíbený Běh s půllitrem přes kořeny byl přestavěn na Indiánskou stopou, hrubě drsné Dobytkářovo rodeo, při kterém osadnice Rybí žábra představovala cíl pro vržená lasa, byl přejmenován na Zálesácké hrátky, a kamarádka Rybí žábra znázorňovala laň.

Někteří nespokojenci chtiví obhroublé zábavy proti změnám protestovali, ale šerif Klika je zdusil předvedením spokojenosti slavného hosta, který při soutěži Závod lodiček v potůčku radostně zatleskal, zatímco dříve se u Honičky divokých bukanýrů netleskalo, ale nechutně řvalo, zvláště když některého z kamarádů strčili do vody.

Potlach probíhal podle šerifových představ do chvíle, kdy slavný písničkář v posvátném kruhu kamarádů za zpěvu trampské hymny zapaloval oheň, což zkazil Péťův Macek hysterickým kocouřím vytím, když si při slovech „vzpomeneš chvil, těch které´s míval tolik rád“ připomněl, že touhle dobou se na campu pravidelně večeří.

Macek se ve studeném lese položil na Péťův spacák a ze tmy toužebně pohlížel k jasně rozzářenému ohni, chvílemi stíněnému postavou Péti ohnivce, který rozzloben na Macka postrkoval hořící polena tak zlostně, že plameny uhýbaly a jiskry předčasně hasly. Když začaly soutěže ve zpěvu a veselém vyprávění, přiběhl za Mackem další Péťův věrný druh, pes Hafík. Macek k němu otočil svítící oči a řekl:

„Udobřit Péťu. Pro něj korbílek!“

Hafík zarmouceně nakrčil čumák. Musel Mackovi oznámit chmurnou zvěst - šerifovy zásahy do tradičního potlachového programu se nevyhnuly ani oblíbené tajné večerní soutěži, což  bylo předvádění legračních scének z trampského života. Letos jako hlavní cenu pro vítěze určili pravý skvost řezbářského umění, vysmolený bohatě vyřezávaný  korbílek s víčkem zdobeným dubovými listy. Péťa po korbílku hrozně toužil, ale jako ohnivec si ho nemohl vybojovat. Macek a Hafík, aby mu udělali radost, celé odpoledne nacvičovali scénku, pantomimu s názvem PÉŤA BALÍ USÁRNU A NADÁVÁ, přičemž Hafík představoval Péťu a Macek neposlušný spacák. Šerifův zásah proměnil veselou soutěž v dívčí recitaci básní slavného hosta. Tato dívčí soutěž měla slavného hosta úplně dorazit, zvláště když se ukázalo, že mnohé trampky umějí jeho básničky zpaměti. Ty, co neuměly, obdržely je rozepsané na lístečkách. Když se tedy dívčí soutěž rozjela, a vítr co chvíli přinášel od ohně pokřik „umí“, Macek smutně povzdechl:

„Žádný korbílek pro Péťu. Zlobí na kocoura.“

 Hafík se pokoušel rozptýlit Mackovu tesknotu návrhem, že se přestrojí za soutěžící dívku a korbílek pro Péťu získá básničkou "Alenko, stůj, auto houká", kterou ho Péťa naučil pro případ samostatného přecházení asfaltky u nádraží, když se ozval nový trpký vzdech. Tentokrát to nebyl Macek, ale oblíbený osadník Džulajda, probouzející se pod smrčkem. I Džulajdův osud byl osudem vyhnance. Z radosti nad příjezdem slavného hosta se strašlivě opil v restauraci U ztracené ponožky, byl odchycen osadníky, když za nedůstojného prozpěvování hostových písní objímal pneumatiky jeho žiguli, zabořeného v mechu u campu, a podobně jako Macek byl odklizen do temnoty a chladu okolních houštin.

„Já tam chci,“ mumlal Džulajda, „tady není slyšet!“

Hafík pomohl Džulajdovi na všechny čtyři a navrhl:

„Tak jdi, Džulajdo, k ohni v přestrojení za holku. Přeříkáš něco z papírku a můžeš sedět u ohně až do rána. Nikdo tě nepozná.“

Džulajda Hafíka vděčně objal a řekl:

„Ty jsi pes, kamaráde. Jak to děláš? Papírek mám. A hodně popsanej.“

Hafík Džulajdovy sápající paže šetrně odstrčil a ujišťoval se:

„Můžem tě teda převlíknout za holku?“

„Ale jo,“ souhlasil Džulajda, „jenom rum mi už nedávejte.“

V maskování Džulajdy nebylo třeba spěchat, soutěže u ohně se příjemně vlekly.

„Všechny soutěže vždycky vyhrává Žábra,“ řekl Hafík Mackovi. „Když bude Džulajda vypadat jako Žábra, vyhraje nám korbílek pro Péťu. Co by Džulajda dělal s korbílkem?“

Vystrojit Džulajdu jako Rybí žábru bylo jednoduché. Péťův vytahaný svetr, pod to sukně z ušmudlané deky, a vyčuhující holá lýtka. Na krk Džulajdovi zavěsili náhrdelník z lesních plodů, který si tu zhotovila a nakonec pohodila jedna tlachovnice.

„Nevypadá jako Žábra,“ nespokojil se Hafík.

K dokonalé podobě překážely Džulajdovy vlasy. Zatímco Rybí žábra chodí ostříhaná jako trestanec a délku vlasů počítá na milimetry, Džulajda je pyšný na  husté kudrny dosahující na lopatky, a je rád, když se za ním lidé otáčejí a volají „hele, celej Hutka!“

„Abys opravdu vypadal jako holka, Džulajdo, musíme tě ostříhat,“ oznámil Hafík. Načež doběhl pro osadní nůžky, tupé od věčného stříhání provázků a březové kůry. Džulajda pospával, Hafík upižlával kudrnu za kudrnou, a Macek přidržoval Džulajdovu hlavu a zacpával mu tlapkou ústa, kdykoli to Džulajdu zatahalo a chtěl skučet. Když skončili, vypadala Džulajdova hlava ve svitu ohně jako dávno odkvetlá a rozfoukaná pampeliška, ale Hafík s Mackem byli spokojeni. Byl nejvyšší čas poslat Džulajdu do boje. Šerif Klika znejistěl, když ze tmy vykročil podivný zjev v sukni, ale zmužil se a oznamoval:

 „A ještě jedna kamarádka se hlásí do soutěže ... jaká je tvoje přezdívka?“

Cizí dívka se nepřítomně rozhlédla po kruhu a zamumlala:

 „Já jsem Džulajdová.“

„Tak kamarádka Džulajdová,“ obrátil se šerif k porotě a tišeji dodal ,„Džulajda si ale opatřil hroznou čarodějnici...“

„Že se mu líbí taková šereda,“ ohrnula nos Rybí žábra.

Šerif pobídl cizí dívku k recitaci a ustoupil. Džulajda začal lovit pod Péťovým svetrem kapsičku u své trampské košile, nakonec ji našel, vytáhl papírek a procítěně spustil:

     „První pivo, druhý pivo, zelená.

     Třetí pivo, čtvrtý pivo, zelená.

      Bacha, jde sem esenbák!

      Mně je to jedno, já jsem plnoletej.

      Ale já ne!

      První limonáda, druhá limonáda, třetí limonáda ...

      Neblázni, bude ti špatně!

      Už je pryč?

      Pátý pivo, šestý pivo, velkej rum.

      Máš pravdu, kamaráde, chce se mi zvracet.“

 Tlachovníci i porotci vyslechli Džulajdovu báseň zadumaně. Nikdo si nebyl jist, zda se nejedná o méně známé verše z raného období slavného hosta, i když papírek cizí dívky připomínal účtenku z restaurace. Ale pro jistotu bouřlivě zvolali „umí“, zvláště ti, kteří se nepřestali dožadovat obhroublé zábavy. Jejich řev vytrhl slavného hosta z rozjímání. Slavný host, místo aby sledoval dívčí soutěž, pohlížel stylem „nevidím, neslyším“ do temných zjihlých očí osadnice Dešťové kapky. Když ho ohlas na Džulajdovu báseň vyrušil, roztržitě prohodil „ta by měla dostat cenu!“ a dál se vpíjel do pohledů sličné osadnice. Jeho slova pobídla porotu, aby uvěřila v hostovo autorství. Porota hbitě celou soutěž vyhodnotila, a přisoudila prvenství Džulajdovi, za jásotu obhroublíků a chladného souhlasu přírodně citlivých romantiků, kteří dávali přednost hostovu proslavenému Pozdrav všem, kdo prašnou cestou bloudí. První cenou dívčí recitační soutěže ovšem nebyl korbílek, ale slavným hostem přivezený dar,  vlastnoručně otesaný tříkilový špalek z lipového dřeva, dole to mělo měděný plíšek s vyraženým nápisem Touha v jsoucno, což byl umělecký název tohoto dlátem všelijak zbrázděného výtvoru.  Džulajdové ho slavný host osobně předal a za závistivých pohledů ostatních dívek ji přes výraznou vůni lihovin políbil. Hned potom Hafík odstrkal Džulajdu pod koruny stromů, kde už vyhlížel Macek. Odebrali Džulajdovi cenu, nechali ho klesnout na spacák a šli si udobřit Péťu. Ten seděl blízko ohně, dumavě hleděl do plamenů a docela se usmál, když mu provinilý kocour strkal do klína získanou cenu jako dárek na odpuštění za tu výtržnost při Vlajce.

„Seš hodnej, Macku, ale příště se s těma polenama netahej,“ řekl Péťa, pohladil kocoura po hlavičce, a než se Macek s Hafíkem vzpamatovali, přiložil Touhu v jsoucno do plamenů. Potom si Péťa přehodil celtu přes ramena, schoval pod ni své malé kamarády,  a pochlubil se vytouženým korbílkem, který dostal od šerifa jako odměnu ohnivci. Potom spokojeně seděli pod celtou a hřáli se.

Nastala vzácná chvíle, na kterou všichni čekali. Slavný host po mnohém přemlouvání vzal kytaru a usedl s ní pod totem. Tlachovníci ztichli, tohle bylo něco jiného než pódium a mikrofony, oheň tiše praská, potok pod campem jemně pobublává, na obloze svítí hvězdy, šerif se usmívá a  přechází za kruhem, šťastný, že se ideálně vzorný potlach vydařil. Slavný host hledí do plamenů, vybrnkává první akordy a chystá se zazpívat. V té chvíli se Džulajda v temném lese probral, sáhl si na ostříhanou hlavu a začal šíleně řvát.

Před mnoha lety na slezině poroty se porotci pozastavovali nad závěrem jedné povídky. Šerif a jeho osada v té povídce prodělali fyzicky náročnou akci, řádně proběhla zápletka, krize i vypointovaný závěr. Ve chvíli, kdy osadníci fyzicky udeptáni klesli únavou a blížila se poslední věta povídky, šerif  v té poslední větě hrdě povstal, nahodil usárnu a vyzval: "Jdeme na camp, je to jen patnáct kiláků.." A byl konec povídky.

Porotce znepokojovalo těch patnáct kilometrů a ledabylý přístup šerifa, zdálo se jim, že závěr povídky je těžko uvěřitelný. Hrdinové jsou na pokraji sil, a bez reptání jdou dálku někam na camp, kde stejně nenajdou nic, než co měli na původním místě klesnutí, t.j. les. Nebyl důvod se přemisťovat, kromě touhy přenocovat "ve svém". Povídka nakonec byla přijata mezi oceněné, i když její hrdinný konec i u ohně zněl poněkud zvláštně. Ale právě těch patnáct kilometrů přineslo šerifovi pozornost čtenářstva. Páni, řekl si čtenář, to je borec, po takový dějový akci ještě dobrovolně pochoduje patnáct kilometrů s báglem na zádech, a je mu to skoro málo. Takovej borec bych chtěl být taky... A jsme u toho. Sympatie čtenáře přinese literární postavě jen život na hranici možností a její případné překonávání.

Nikoho nezaujme vyprávění o partě trampů, kteří si u stánku na nádraží dali jedno pivo, šli od vlaku na camp dva kiláky, cestou se příjemně vykoupali v lesním jezírku, a u ohniště se pořádně nadlábli. V noci sprchlo, ale jen tak, aby se neřeklo. Celé ráno pak diskutovali, že jsou rádi, že nepršelo víc, a jdou zase kolem jezírka zpátky na vlak. Čtenář právem povídku pohodí, a porotce se nerozpakuje dát povídce nula bodů.

Jak děj vylepšit, aby body přibývaly? Jednoduše. Celou partu "přepočítáme" na hranice možností jednotlivých postav. U stánku zvýšime množství alkoholu co kdo unese, dva kiláky necháme hrdiny alkoholicky plazit, v jezírku se je pokusíme utopit, jídlo jim odnese brdský medvěd, po setmění přiložíme do oblak a pošleme na ně tornádo. V takovém prostředí se hranice možností postav diktují samy od sebe, a děj se nám dramaticky vyvíjí střetáváním jednotlivých hranic. Někdo zachraňuje sebe, někdo zachraňuje druhé, někdo zbaběle prchne (toho taky sežere brdský medvěd), a nejmíň tři body od poroty jsou zaručené.

Ovšem každá postava má hranice možností nastaveny jinak - pro některou může být hrdinství nastoupit do vlaku, pro jinou zdolávání horských štítů. Život na hranici možností činí postavu zajímavou, což dokládá příklad oblíbeného kamaráda Džulajdy. Zatímco v povídce nahoře by měl být hlavním oblíbencem Péťa (pouze prahnoucí po korbílku a nic víc), paradoxně je nejvíce oblíbenou postavou Džulajda, který se pohybuje na hranici svých možností v každém směru. A to je celé to tajemství.

Canc na rozloučenou:

Vztyčený prst šerifa Šerých zjevů varuje: "My trampové máme žaludky jako kachny a sedm životů jako kočky, ale pořád jsme jen lidé! Nejezte proto nikdy žádné houby, je-li nablízku sdostatek pýru!"

                                                                    - Billíček, Šeré zjevy

Hlavní stránka