Povídka:
"Hladounova pánev"
 Veveřák zlostně podupává na štěrbinu v jehličí a vykřikuje:
„Tady jsem měl schovaný vořechy!
Jsou pryč. Kde jsou ty vořechy?“
Veveřičky na okolních větvích a drobná lesní havěť v listí a jehličí ustrašeně přihlížejí veveřákovu řádění. Rejsek se
povaluje na pařízku a napadla ho hrozná věc.
„A
co když ti je sebral Hladoun? Ten zbaští všechno.“
Veveřák zmlkl. Hladoun?
Je to možné, vlastně pravděpodobné! Jsou svědkové, kteří viděli
Hladouna hltat prašivky, a sojka poletující po skalkovém lese
ho jednou zahlédla, jak se snaží pomlaskáváním vylákat šneka z ulity.
Proč by nemohl vzít i veveřákovy lískové oříšky? Veveřák
přestal řádit.
Všichni ze skalkového lesa Hladouna znají. Na rukávě domovenku
T.S. Bukvice jako žravý přízrak obchází campy ve skalách,
vsakuje se mezi kamarády ve chvílích, kdy usedají k jídlu, s nebezpečně přátelsky mžourajícím pohledem za silnými brýlemi
poukazuje na trampský zvyk „všechno všem“, a to
všechno zhltne sám, protože je rychlejší. Hladoun se často
objevuje na campu T.O. Kamarádi Dračích skal, tam se vaří pořád.
Bukvice přijde, pod převisem zaduní jeho hlas:
„Co
jste uvařili?
Lečo? Já tomu říkám blečo.
Půjčte mi lžíci, ochutnám. Máte chleba? Půjčte mi krajíc. To je
dobrý blečo, ale měli jste tam dát víc buřtů. Ten chleba
nebalte, dorazím ho s tím blečem.
Tady vracím kotlík a lžíci, umyjte si to.“
Po chvíli Bukvice haleká na vedlejším campu:
„Co máte? Lanšmejd s cibulí? Okusím.“
Takové neštěstí je tramp Bukvice, přezdívaný Hladoun. Aby
rozmrzelý veveřák zapomněl na ztracené ořechy, vzal ho rejsek
na podvečerní štreku po tábořištích, rejdit u ohnišť a prolézat
žracáky. Cestou se k nim přidal ježek a horečně ujišťoval, že
není pravda, co se povídá po lese, totiž že se rozplakal, když
ho Hladoun v autocampingu předběhl v prohrabávání odpadkového
koše s křikem „to je plejtvání vod těch mastňáků, tahle vyhozená
paštika musela bejt ještě včera čerstvá“, ale naopak je pravda,
že když ho Hladoun předběhl a cpal se vyhrabanou lahůdkou,
potupně mu poslintal botu.
Na campu T.O. Kamarádi Dračích skal čekala na zvířátka chmurná
nálada. Zrovna se odtud odvalil Bukvice, nacpaný osadní
kolínkovou specialitou a provázený rozčilenými slovy šerifa, na
kterého nezbylo:
„Co dělat? Je to taky tramp. Je to náš kamarád, a máme ho rádi.
Musíme se ho zbavit!“
Zatímco se veveřák, rejsek a ježek pokoušeli paběrkovat
drobečky, z vedlejšího campu přinesl vítr varovné volání:
„Leze
sem Bukvice! Schovejte jídlo!“
Jiný hlas chlácholí:
„Klid, co
jsme měli, už jsme zdlábli.“
Ale
Bukvice se nenechal přelstít.
Odcházel od nich spokojeně a nesl tři stroužky česneku s pytlíčkem čaje.
Zatímco se zvířátka pokoušela dostat do šerifova žracáku, vedli
Kamarádi Dračích skal u ohniště úzkostnou debatu. Nadšený
Bukvice se totiž při dojídání kolínkové speciality zeptal
„kampak jedete na Velkej, pardi?“ čímž je dokonale vyplašil.
„Jarní potlach je poslední příležitostí, jak toho žrouta zahnat
od našich ešusů,“ řekl tvrdě šerif. „Připravíme soutěž, kterou
Bukvice vyhraje. Třeba Trojboj jedlíků. Hlavní cena bude pánev -
to se k takové soutěži hodí. Bukvice se vymlouvá, že si
nemůže sám vařit, protože nemá náčiní. Jeho žravost mu dopomůže
k pánvi, a pak se budeme ptát my: copak to vaříš, Bukvice?“
Osadníci jásali, šerifův nápad je uchvátil. Začali se hned
překřikovat ve vymýšlení pravidel jídlové soutěže a těšili se,
jak si Bukvice bude počínat.
„Jen mu dejte náčiní,“ poznamenal osadní skeptik, opodál
pobrnkávající na kytaru píseň Hladový a ztuhlý na vagóně s
uhlím, „jen mu dejte náčiní, je to nechutnej požírač
čehokoli, místo konzerv si nachytá veverky a bude je mít na čem
smažit!“
Třem žracákovým dobyvatelům při těch slovech leknutím zamrzly
čumáčky. Sojka vřískla a letěla rozhlásit tragickou zprávu:
Hladoun bude jíst veverky!
Do večera to věděl celý les, a vplížil se do něj strach, který
nerozptýlila ani veveřákova odhodlaná, mírně rozechvělá slova,
že to Hladounovi nedaruje, jeho vítězství ve vandrácké soutěži
bude překaženo a ukradené oříšky pomstěny.
 Ovšem ne všichni ve skalkovém lese veveřákovi přáli - zlodějská
myšice sebou každou chvíli plácla na zem a posměšně třepala
nožkama, čímž k veliké radosti zlomyslných norníků předváděla
veverku na pánvičce. Takové představení obvykle končilo
honičkou, a veverky se obávaly, že se veveřák pronásledováním
zlodějské myšice příliš vysiluje před ukrutným zápolením s Hladounem.
Přiblížil se čas potlachu T.O. Kamarádi Dračích skal. Asfaltkou
od nádraží, lesními cestami a pěšinkami podle skal přicházeli
zaprášení obáglovanci. Na plácku je vítala připravená hranice se
čtveřicí úhledně napatlaných fagulí, osadní vlajka povívala na
stožárku, na svém místě stanul osadní totem, zvaný
Křivohubec, v modřínovém hájku vyrůstají igelitové a
celtové stříšky, osadníci nervózně pobíhají s papírky a verbují
do soutěží, a na skalní římse mezi vystavenými cenami se černě
leskne budoucí Bukvicova orig vandrácká pánev.
Bukvice lágroval na tlachovišti od pátečního podvečera, kdy
zahájil putování od ešusu k ešusu, a každou chvíli se z různých
stran ozývalo:
„Co máte? Odeberu vzorek!“
Jediný, kdo před ním zachránil své zásoby, byl jistý samotář,
jenž mu mlčky nabídl zavařovací sklenici s vlastním vynálezem,
tvarohovou směsí zvanou Hyení dech. Bukvice raději odcouval.
Na potlach se chystal i veveřák. Nabrousil si drápky a chodil po
lese s vyceněnými hlodáky, což dodalo jeho čumáčku obzvláště
bojovný výraz. Rejsek se u stánku poválel v kelímku od piva a vrátil se domů válečně páchnoucí a řvoucí „kde jste, čundráci,
utrhám vám tkaničky!“. Jestliže Kamarádi Dračích skal prožívali
potlach s myšlenkou „Bukvice musí pánev dostat, nebo nás
vyhladoví“, zvířátka táhla na potlach s přesvědčením, že Hladoun
pánev dostat nesmí.
Soutěž jedlíků přilákala mnoho účastníků, a podle očekávání byl
Bukvice mezi prvními, kdo se do ní nadšeně hlásili.
„První část Trojboje se jmenuje SÝKORKA,“ oznámil šerif.
„Soutěžící stojí na špalku a bez pomoci rukou sní špekáček
zavěšený na provázku. Měří se čas.“
Soutěž začala. Řada tukem blýskavých válečků pod smrkovou větví
lákala, a měřené časy ukázaly zajímavé výsledky. Do boje
nastoupil Bukvice a jeho nelítostný chrup, povzbuzovaný
jásajícím davem, zaútočil na ubohý špekáček. Na to čekal ve
smrkovém větvoví veveřák. Zatáhl za provázek, špekáček se
vznesl a Hladounův chrup sklapl naprázdno. Bukvice se rozzuřil.
Na vedlejším postu má druhý soutěžící v sobě už půlku svého
válečku, soustředěně přežvykuje a chystá se na další sousto.
Veveřák popustil špekáček níž, a Bukvice nečekaně zaútočil.
Zahryzl se do špekáčku tak zběsile, že zuby zachytil veveřákovu
tlapku, a sojka pádila rozhlásit po skalkovém lese, že Hladoun
si načal první veverku. Než se veveřák vzpamatoval, Bukvice
urval celý špekáček jedním hryzem, a jeho čas byl rekordní. V
první soutěži Bukvice zvítězil!
„SLEPÝ PES,“ ohlásil šerif další trojbojové utkání.
První
soutěžící, se zavázanýma očima a po čtyřech, vyrazil na dráhu,
značkovanou olomouckými tvarůžky.
Bukvice šidil, měl oči nedbale zavázané a spatřil rejska, jak
odtahuje značku z dráhy a cestou ji spokojeně ožužlává. Fandící
diváci nechápali, proč se Bukvice vrhá do trávy se řevem „dej to
sem, nebo tě zašlápnu!“, a pak rozčileně pokračuje v soutěži,
aby v cíli skončil opět s nejlepším časem a nabídkou, že uklidí
soutěžní dráhu.
 Udýchaný a pokašlávající rejsek se v trávě sešel s veveřákem,
který si držel pokousanou tlapku.
„Teď se budou cpát mrkví,“ řekl veveřák. „Nastrouhat a sníst na
čas. Hladoun umí jíst rychle. Prohráli jsme.“
Rejsek tiše pokašlával, ježek si utíral slzičky.
Z tlachoviště
se ozval hlahol, potom křik „Bukvice umí!“, a modřínovým hájem
se začali rozcházet tlachovníci, aby si před zapálením ohně
uvařili večeři.
„Ještě máme naději,“ zdvihl hlavu veveřák a zježil srst. „Mám
taky ostrý zuby! Hladouna pokoušu, on se lekne a uteče.“
Aby nemohl být zdržován z chrabrého úmyslu, hned po třech
tlapkách odklopýtal za Hladounem, provázený rejskovým nejistým
zvoláním:
„Neměl bys ho nejdřív trochu vystrašit?“
Podobné zklamání zasáhlo i Kamarády Dračích skal. Sotva po
soutěžích obklopili vítěze, aby mu blahopřáli k možnosti
vlastního vaření, Bukvice přes brýle přívětivě zamžoural,
setřásl s vousů zbytky strouhané mrkve a pronesl šokující větu:
„Tak jen se starejte, pardi, ať mám na tý pánvi z čeho vařit!“
Osadní skeptik se obrátil k pobledlé osadě a zeptal se šerifa:
„Zaženeš ho sám, nebo ti máme pomoct?“
„Sám,“ odpověděl šerif. „Řeknu mu, že z nás už žádné jídlo
nevyrazí!“
Tichý červánkový soumrak objal skalní věže, rezavě prosvítil
borovice a ztemněl zákoutí soutěsek, převisů a modřínových
houštin. Na tlachovišti hořely drobné ohníčky, připravená
hranice v kruhu oblázků se ponořila do stínu.
Dál od tlachoviště, na skalním výstupku nad strmou kamenitou
roklinkou, stanul Bukvice, v brýlích odraz zapadajícího slunce,
ve tváři mír, a vyjídal čísi ešus. Netušil, že ze dvou stran se
k němu blíží osud - z jedné strany veveřák, z druhé šerif T.O.
Kamarádi Dračích skal. Když šerif uviděl mírumilovný buclatý
zjev kamaráda, zaváhal. Přistoupil k Bukvicovi, a pod mírným
leskem jeho brýlí ztratil poslední zbytky odhodlanosti ke
zdrcení tohoto žrouta. Nesměle pronesl:
„Tak co, Bukvice, jak se ti líbí na našem ohni?“
Bukvice naznačil svou spokojenost poukázáním na čistě vyjedený
ešus a olízl lžíci.
„To jsme rádi,“ zkormouceně pokračoval šerif a dodal: „tak já
zase jdu...“
Bukvice ještě jednou olízl lžíci a povídá:
„Je mi líto, parde, ale jsem u vás naposledy. Jo, loučím se!
Jdu
na vojnu.“
„Bukvice, ty nás opouštíš?“ radostně zvolal šerif a srdečně ho
objal. „Tak
to s námi nepojedeš na Velkej, že ne?“
Veveřák, svědek té dojemné scény, zprvu nechápal co se děje, ale
pak mu začalo svítat. Hladoun dobrovolně odchází ze skalkového
lesa! Veveřák si vesele poskočil a přitom zahlédl v balvanech
pod skaliskem podivnou věc. Myší pelech a v něm vyzývavě
pohlížející zlodějskou myšici, rozvalenou v lískových oříšcích.
„Moje vořechy!“ zařval veveřák a vrhl se vpřed.
V posledních zbytcích růžového šera se na slezišti u vyvráceného
smrku objevil veveřák. Všichni, co tam byli - stále
pokašlávající rejsek, uplakaný ježek, veveřičky, rejsčata,
plšíci a ostatní havěť skalkového lesa - všichni viděli klidný
příchod statečného hrdiny, rozježeného a poškrábaného po těžkém
boji. Veveřák zastavil svůj krok.
„Hladoun už nepřijde!“ pronesl znaveným, ale pevným hlasem.
Po vteřince překvapeného ticha se skalkový les rozjásal oslavným
vřískotem a pištěním. Rejsek zíral do veveřákovy náruče a s obdivem se zeptal:
„Ty jsi z něj dostal i ty vořechy?“
Daleko odsud, v modřínovém skalním dolíku, vzplanul potlachový
oheň. Bukvice převzal svou první cenu a hned ji výhodně vyměnil
s vynálezcem Hyeního dechu.
„K čemu mi je pánev?“ krčil rameny Bukvice. „Já na vandru
nevařím. Kamarádům pro mne vždycky něco zbyde.“
Nový majitel si pánvičku zálibně prohlížel.
„To jsem zvědav,“ poškleboval se osadní skeptik novému
majiteli, „jaký jídlo právě vynalézáš?“
„Nadívanou veverku s brusinkovou omáčkou,“ zažertoval vynálezce
Hyeního dechu. Z blízkých větví se odlepila sojka a s křikem pádila do skalkového lesa.
Před deseti lety
vstoupil TD na internet...
Trapsavecký deníček nám
oslavil hezké jubileum - v květnu před
deseti lety poprvé vstoupil do spletitých sítí internetu s úmyslem
vytvořit útulný a zábavný koutek pro
příznivce trampské literární soutěže Trapsavec. Za ty dlouhé
roky si našel stovky pravidelných čtenářů, a jeho obsah si žije
v obrázcích a textech vlastním
internetovým životem.
Za deset let se hodně změnilo. Trapsavecká soutěž díky věrným
organizátorům jede dál, a trampské
povídky jsou stále dobré čtivo. Jenom vlezlá nostalgie vyvolává
tesknotu - chybí nám Juan a Kapitán Kid. Chybí nám víc z
toho, co ještě před deseti lety bylo samozřejmostí. A chybí
nám Šeré zjevy.
a
před padesáti lety se
bojovalo za texasky
 Dnes
je veřejnosti lhostejné, v čem si kdo vyrazí na vandr. Ale byly
doby, kdy veřejnost pořádala na oblečení trampů válečná
tažení. Jedním z takových útoků byl žertovně působící dopis
čtenáře Jana H. z Prahy 2, který před padesáti lety otiskl list
všech Pražanů, legendární "Večerní Praha" v rubrice JAK SE VÁM
LÍBÍ:
 Když
se projdete po Praze a vidíte nevkus,
který se uchytil také zásluhou výroby, třeba ty texasky, máte
dojem, že jsme na Divokém západě. A to
ještě mladí nosí ty texasky vybledlé, špinavé, potrhané. Byl
jsem svědkem výjevu, když šli po Václavském náměstí cizinci a znechuceně
se ohlíželi po našich mladých s dlouhými vlasy, jak seděli před
Muzeem na zábradlí. Turisté se divili, co to tu máme. A kovbojové
a Indiáni vyšití na zadních částech těla
- to snad není nějaký nový český folklór? Tak proč to naše
podniky dávají na trh?
Jan H., Praha 2
|
