Přiblížila se chvíle, kdy se měl Psí huba, slavný náčelník ještě slavnější T.O. Rudá tvář, vrátit z vojny. Tu chvíli předpověděl osadní medicinman Bob Medicína chmurným výrokem "dá nám do dršky, ježto jsme zradili světlé ideály trampingu", zatímco bojovně laděný řadový indián Tašonk vykřikoval, že co si koupil trabanta, cítí se jako velikán, a Psí huba ať jde se svým trampingem do háje. Jako důkaz, že si z náčelníka nic nedělá, propil Na růžku osadní kroniku, domovenku a dýmku míru, památnou tím, že ji Psí huba vykouřil s jistým zfalšovaným trampem těsně předtím, než mu vrazil svou indiánskou pěst do žaludku.

Psí huba v osudové chvíli, kdy vyřazen z vojenského prostředí stanul na civilním chodníku, statečně přijal myšlenku, že mu nějaký čas nebude slušet indiánská čelenka, a v usilovné snaze nezdravit všechno zelené jel domů.

Do rodného města dorazil v čase slezin a vzal to přes hospodu Na růžku. Tam byl nejdříve bouřlivě přivítán, a posléze žalobníčky informován o nechutném chování novomastňáků Boba a Tašonka, včetně jakési trapné záležitosti s osadní kronikou a dýmkou míru. Psí huba tento otřes přijal chladně. A přestože pivo a rum ovládly řídící páky jeho intelektu, našel tento výtečný mladík pozdě v noci zcela jistě svou ulici, svůj činžovní dům, bezpečně poznal své rodiče, narval do sebe hromadu řízků a mísu bramborového salátu, načež usnul v kuchyni na gauči, zatímco jeho útroby vyděšeně zápolily s novým způsobem života.

Na první povojnový vandr jel Psí huba sám jako samotář bez těch dvou zrádců, kteří se při setkání s ním drze hlásili ke svým mastňáckým sklonům. Bob se hodlal oženit, a Tašonk na čtyřech kolech strašit autostrády.

Jenomže - v pátek večer Manitou poslal do městských ulic zlatorudé střípky zapadajícího slunce a všeslibující větřík vonící čoudem lokomotiv, a Bob Medicína nevydržel. Vymanil se z objetí snoubenky a vydal se k Tašonkům, kde našel kamaráda dole v dílně, v zápase se vzdornými vnitřnostmi svého vozítka. Během doby, co se navzájem ujišťovali, že Psí huba je siouxskej magor a tramping hra pro děti, Tašonk zabalil usárnu, Bob si pro bagáž skočil domů, nacpali se s tím do trabanta a jeli za náčelníkem.

"Ale vandruju naposledy," varoval Tašonk, "chci se věnovat závodům trabantů do vrchu a s vrchu."

"Je to poslední vandr s náčelníkem," potvrdil Bob Medicína. "Aby se neřeklo, že jsme osadu důstojně nerozpustili."

Trabant se pohyboval přískoky, na každé křižovatce musel Bob vystoupit a vůz roztlačit.

"Co chceš," krčil rameny Tašonk, "dal jsem za to fáro sedm stovek. Nějakou chybičku mu dovolit musím."

Na široké silnici za městem se trabant rozparádil až pneumatiky pištěly a dveře vrzaly, a Tašonk vychloubavě přibral stopaře, toulavého výrostka s uhýbavýma tmavýma očima. Celou cestu pak stopaře krmil pohádkami o svých nebezpečných vandrovních dobrodružstvích, což Bob těžce nesl, neboť chtěl taky krmit, ale nedostal se ke slovu.

Když silnice zavedla trabanta do  podvečerem ztemnělých skalnatých lesů, Tašonk zastavil a vyzval stopaře, aby počkal v autě, že se jen podívají, není-li náčelník Psí huba na blízkém campu.

Blízký camp bylo proslulé tábořiště pod Fort Drabes, svědek urputných šarvátek T.O. Severní západ a Jižanské vlajky. Psí huba se na tom místě nenacházel, ale povalovala se tam kompletní sestava T.O. Severní západ, to je šerif, Klacek a Bíba. Ti tři hned začali přemítat, jestli T.O. Rudá tvář patří k Jižanům či Seveřanům, aby si v případě příslušnosti k Jihu zpestřili čas před večeří rvačkou. Tašonk a Bob uznali za vhodné rychle ustoupit, zvláště před tím zrzavým zběsilcem Bíbou, a ujišťovali, že indiáni jsou vždycky se všema, ale pokud skutečně dojde k bitvě o ten velký rohový stůl ve výletní restauraci Na Vyhlídce, samozřejmě T.O. Severní západ proti Jižanské vlajce podpoří. Morálně zcela jistě. Jako odměnu za podpůrná slova jim šerif nabídl horký čaj ze speciální léčivé kopřivobodlákové směsi vylepšené snítkou jitrocele, čímž je vypudil ještě rychleji.

"Škoda, že už nejsme trampové," litoval Bob Medicína, když se vraceli k silnici, "mohli jsme chytit Bíbu pod krkem aby viděl, že my indiáni zas tak úplně vždycky se všema nejsme. Taky bysme rádi zabrali ten velkej rohovej stůl, kdybysme byli trampové. Což naštěstí už nejsme."

Vynořili se z lesa na místě, kde nechali trabanta, a zjistili, že tam není.

Toulavý výrostek s uhýbavýma očima s ním ujel, ale uznale vyházel vandráckou bagáž do příkopu. Tašonk zmateně pobíhal a vykřikoval "tady jsem ho postavil, přesně tady stál, a nechal jsem tak klíčky a papíry", což mu nijak nepomohlo.

Přesně v té chvíli se náčelník Psí huba nacházel za kopcem dál na sever na jiném campu. Na tom, který vždycky považovali za svůj osadní. Psí huba stál a zíral. Známý lesní dolík s balvanovou stráňkou se změnil v holé pařeziště, borůvčí uschlo, ohniště se ztratilo pod hromadou rezatých plechovek, a u náčelníkových nohou se na láhvi od slivovice líně rozvaloval slimák.

"Kam jste dali les, vy dva zrádci, Bobe a Tašonku?" zaskučel náčelník. "Zašantročili jste ho jako osadní kroniku a moji oblíbenou dýmku. Chvíli jsem tu nebyl, a osadní camp vypadá jako oškubaný kuře. Tramp brání své území s nožem v ruce, vy odpadlíci!"

Psí huba s kletbami opustil potupené údolíčko, chytil stopa do městečka a odebral se na nádraží, aby odjel do jiného lesa, pokud ještě nějaký zůstal. Pro utlumení žalu to vzal nástupištěm přímo k nádražní restauraci, kde se ve dveřích srazil s členem T.O. Padesát metrů od hospody zvaným Tlustej Bandita Dany. Psí huba okamžitě zaútočil:

"Cos dělal, tlusťochu, celou dobu co jsem tu nebyl?"

"Chlastal," upřímně odpověděl překvapený Dany.

Psí huba ho srdečně objal, pochválil "tys zůstal věrný, ty ses neodrodil", a společně vtáhli do restaurace.

Když byli v parádě a náčelník se blahodárně dostával ze smutku, stala se mu nemilá příhoda. Objednával si zrovna u výčepu, když se k němu přimotal toulavý výrostek s temnýma uhýbavýma očima. V ten moment přišel náčelník o občanku a všechno, co v ní měl uloženo: dvacetikorunu,  klíč od domu, šitíčko, kousek březové kůry, dvě zápalky se škrtátkem (trampové jako Psí huba víc zápalek na vandru nepotřebují - vždycky jim někdo půjčí), a náhradní tkaničku do bot. Tlustej Bandita Dany nemohl pochopit, jak někdo dokáže tohle všechno naskládat do malé knížečky a pak si to nechá šlohnout, ale Psí huba mu tak dlouho vysvětloval úložný systém podle stránek, až to raději pochopil a udělil radu zkušeného: prohledat popelnice!

Obešli nádraží a přilehlé chodníky, a za nažloutlého svitu pouličních zářivek rabovali v odpadcích s takovou zručností, že to trampingu na pověsti nepřidalo. Náčelníkovu občanku sice nenašli, ale v košíku před zavřeným zmrzlinovým stánkem objevili mezi zbytky kornoutků růžové destičky řidičského průkazu, z něhož zarputile hleděla Tašonkova tvář.

"Hele," poznamenal Tlustej Bandita Dany, "tvůj osadník se zbláznil a zahodil řidičák i s auťákem!"

Za stánkem v temném koutě stojí omšelý světlezelený trabant zdobený Tašonkovým osobním znakem - roztomilou muchomůrkou v mokasínkách. Trabant má vyvrácené dveře, chybí přední sedadlo a volant, což Psí hubu inspirovalo. Za Danyho pomoci umístil pod zadní sklo papír s textem: Volně k rozebrání za písemné poděkování na adresu... a připsal Tašonkovo bydliště. Ať z toho taky něco má, závodník.

Psí huba a Tlustej Bandita Dany se vrátili na nástupiště, kde zmateně pobíhali Bob s Tašonkem.

"Odcizili mi vůz!" kvílel Tašonk. "Musím to hlásit. Ať v televizi oznámí celostátní pátrání. Ten trabant byl závodní do vrchu a s vrchu."

Tlustej Bandita Dany se zlomyslně uškleboval, ale mlčel. Psí huba pohladil kapsu s řidičákem. Chtěla bys k Tašonkovi, ty růžová bestie, chtěla, viď? Tůhle!

Aby Tašonk přišel na jiné myšlenky, vzali ho s sebou do nádražní restaurace. Tam to šlo tak rychle, že Bob Medicína a řadový indián Tašonk nejen řádně oslavili náčelníkův návrat z vojny, ale díky své nestálosti Bob odvážně oznámil, že nemusí mít každou snoubenku, která mu přijde do cesty. Idea trampingu v T.O. Rudá tvář zase o kousek zvítězila.

Z restaurace je vypudili v době, kdy se z nástupiště rozjížděly poslední noční vlaky. Psí huba uložil Tlustého Banditu Danyho do rychlíku na Prahu, aby v tomhle stavu v přírodě nepřekážel, a potom celá T.O. Rudá tvář nastoupila do motoráku, aby odjela zasáhnout do boje o velký rohový stůl ve výletní restauraci Na Vyhlídce.

"Les na našem campu stojí?" ptal se záludně náčelník.

"Stojí," lhal Tašonk, "to budeš koukat, jak povyrost."

Lháři, vyklidíš plechovky z ohniště, pomyslel si náčelník.

Motorový vlak se rozjel. Bylo to nádherné jako dřív. Noc kolem trati svítila měsícem, stíny ubíhajících stromů se ploužily po krajině, a v dáli nad hradbou černých skal  blikala okna restaurace Na Vyhlídce.

Během jízdy vzala jako vždycky Boba Medicínu ledvina, a tak se odebral kvílet do náručí holek vracejících se z diskotéky. Tašonk somroval sušenky u horolezců a těšil se, že až najde svého trabanta, prodá ho za deset tisíc. Psí huba unaven stmelováním osady usnul a padal do uličky, odkud ho šetrně odkulila paní průvodčí. Ani ho nebudila kvůli takové hlouposti, jako je platná jízdenka, neboť celý vagón ji jednomyslně ujistil, že indiáni to na téhle trati měli vždycky zadarmo.

Do slavné bitvy o velký rohový stůl v restauraci Na vyhlídce nakonec členové T.O. Rudá tvář nezasáhli, v dobré náladě totiž připochodovali pod Fort Drabes až za svítání. Ale aby se neřeklo, porvali se s T.O. Severní západ hned jak vylezli ze spacáků.

Chytrého nebrat! A když, tak ať nemluví!

Rozdíl mezi začátečníkem a psavcem "vypsaným" se pozná bezpečně pomocí míry inteligence hlavního hrdiny. Začátečník, v našem případě psavec Pomalá Tužka, neunese, že by jeho hrdina nebyl považován za člověka chytrého (čímž se mu podobá) a tak hned na začátku povídky zdůrazní, jak na tom hrdina Kid s tou chytrostí je. Ze všech postav v povídce je samozřejmě nejchytřejší.

Pokud Pomalá Tužka použije místo Kida vícečlennou osadu, jsou chytří všichni, možná až na komickou figurku, která rozlévá ešus, o všechno zakopává, při balení usáren bývá poslední, a charakterem připomíná Rychlonožku.

Až se Pomalá Tužka stane zkušeným psavcem, jistě Kidovu deklarovanou chytrost ohlídá. Má na to tři možnosti:

- hlavní hrdina je skutečně tak chytrý, jak by si autor přál, ale v tom případě jeho skutky a promluvy v povídce musí být vedeny přísně v této rovině. Pokud to autor nezvládne, a hlavní hrdina si i při největší snaze nepočíná chytře, čtenář to odhalí. Přesto si hrdinu oblíbí, protože je na tom stejně (chtěl by být považován za člověka chytrého), a tudíž s ním soucítí.

- hlavní hrdina je skutečně tak chytrý, jak by si autor přál, ale jeho skutky skrývají jakési tajemství. Zároveň zásadně mlčí. Možná občas prohodí: "Tohle jsem tušil", nebo "To se dalo očekávat", nebo "Neplačte, vím jak si poradit, ale víc vám neřeknu".

- hlavní hrdina je skutečně tak chytrý, jak by si autor přál, ale nikdo o tom neví. Teprve po přečtení povídky si podle děje čtenář uvědomí, co je hlavní hrdina za chytrou hlavičku, a v duchu uznale ocení inteligenci autora i hrdiny. Tato forma je používána nejméně.

Ovšem i skutečně chytrý hlavní hrdina má svůj archetyp. Nemá závazky k dívkám a ženám, i když je o něj zájem. Je samotář. V usárně má vždycky pohotově to, co je zrovna potřeba. Jeho vzdělání je nevyzpytatelné, ale každý ví, že hluboké. Vždycky má dokonalý přehled o tom, co se kolem něj děje. Všude správně trefí, a je jedno, jestli vandruje po Brdech, nebo na Šumavě. Je skvělý zálesácký kuchař, a sekyrka s nožem jsou jeho nejlepší přátelé. Pokud se něco semele, stává se automaticky mluvčím postižené skupiny. Umí vynalézavě zachránit kdekoho z nebezpečných situací, od pípajících ptáčat po krásné dívky (které ovšem urychleně opouští). A hodně připomíná slavného Old Shatterhanda, nebo Billa Stína z knihy "Osada mladých snů", nebo Reflektora z Paulíkovy "Arizony".

Navzdory velkým nárokům na vymýšlení skutečně chytrých hlášek, dialogů a činů se hlavním hrdinům tohoto druhu nevyhýbejme. Při psaní povídek s nimi bývá největší legrace!

Canc na rozloučenou:

"Myšlenka je například nápad, že autor napíše povídku o upírovi, který se sblíží s hrdinkou, ale potom ji stejně zakousne. Ovšem s touto myšlenkou si málokdo vydrží hrát celou povídku."

                                                                    - z blogu mladého literáta

Hlavní stránka