Trapsavecký deníček

září 2014

Kontakt:

rodocapsa@seznam.cz

Trapsavcem

snadno a rychle

Jednotlivá vydání deníčku jsou protkána dobrými radami pro začínající povídkáře. Tyto rady jsou sesbírány z vlastních zkušeností za dlouhé roky psaveckého tvoření nebo porotování v trampské literární soutěži o Zlatého Trapsavce.

Případné názorné ukázky jsou smyšlené.

Canc na uvítanou:

"My, věčně nepokojní hledači

člověkem zapomenutého ráje,

snad dojdeme jednou do našeho kraje..."

- z básně "Ruku v ruce", 1974

Ve vlasech Tapiných cest

Byl by Trapsavec takový jaký je, kdyby se do jeho jedinečného světa nedostali někteří autoři? Jistěže nebyl. A kdo ví, čím by byl, kdyby se například Tapi kdysi nerozhodla poslat první příspěvek a s trapsaveckou smečkou se uvázat do jednoho spřežení na celý život. Proběhlo čtyřicet soutěžních ročníků, a Tapi je druhou nejlepší trapsavkyní na světě se ziskem čtyř Zlatých. Znalost jejích povídek "Vaťák a hřeben" nebo "Hledání cest" patří k běžnému trapsaveckému vzdělání, a právem patří do "rodinného stříbra". Tapi letos na jaře oslavila kulaté narozeniny, takové, jaké v těchto časech postupně slaví všichni, kdo v pozici nezkušených začínajících autorů nastoupili trapsaveckou kariéru na začátku sedmdesátých let.

Deníčky na Tapi prozradily zajímavou věc - v zápisech z jednotlivých trapsaveckých ohňů je téměř vždycky připojena poznámka (vedle součtu získaných cen, pochopitelně), jaký účes měla Tapi na hlavě. "Letos přijela Tapi s novým přelivem," prozrazuje zápis v deníčku v jednom roce, "Tapi byla ostříhaná", stojí zase v jiném roce. "Tapi byla nazrzavo, to jí sluší", hlásají deníky jeden za druhým. Jak vysvětlit, proč před mnoha lety bylo nutné vedle potlachových zážitků zaznamenat do deníků zrovna tohle? Sdělovala snad barva a délka Tapiných vlasů záviděníhodnou míru svobodomyslnosti? A víte, jak se nazývala sbírka básní, které Tapi vydal Avalon v roce 1997? Přece "Ve vlasech cest"! Souvislost se zápisy v denících se tak stává jednoduše uhodnutelnou.

Začínají sedmdesátá léta. Vzácná fotografie ze setkání dopisovatelů brněnského Tuláka. Tapi má dlouhé vlasy, ale Mývala má delší. Wickie dole má také dlouhé vlasy. Volnomyslnost rozevlátých účesů narušuje trapsavka zcela vpravo, která podlehla svazujícímu diktátu civilní účesové módy. Za Tapi vykukuje Joe Jégr.

Kdybychom vzali v úvahu mladistvou vlasovou rozevlátost jako ukazatel touhy po trampské volnosti a toulavém způsobu života, užasneme. Mývala na Aljašce, Wickie v Africe a jinde, Tapi v Indii nebo na dalekých stezkách duchovních - jen trapsavka zcela vpravo prožila svůj život v bezpečné domácí divočině.

Sedmdesátá léta jsou v polovině, Tapi získává Zlatého za báseň "Ruku v ruce". Když se její hymnické verše přednášely u vyhlašovacího ohně, byl to pro všechny hluboký, až mystický zážitek. Podobných zážitků bývalo na Trapsavcích hodně, tenhle se počítá k nejsilnějším.

Sedmdesátá léta se přelamují do let osmdesátých. Tapi nosí krátký účes, ale jen na chvíli. Zřejmě to souvisí s omezením, jaké obvykle přináší rodina. Trapsavka vpravo se pokouší Tapi překonat v délce vlasů, když už se to nedaří v povídkaření.

Osmdesátá léta jsou v polovině. Tapi se vrací do dlouhovlasé nespoutanosti, a zůstává na dlouhé časy rusovláskou. Na obrázku Tapi hovoří s Houlou, dole Máslo. Trapsavka po levé straně ještě neztrácí naději.

Vrší se nám devadesátá léta. Seskupení trapsavců kolem Tapi na ohni u Teplických skal. Zleva Lišák, Sint, Hanka Hosnedlová. Zprava básník Pifík a Juan.

Uprostřed nesměle přihlíží trapsavka, která začíná tušit, že Tapi nedožene ani v délce vlasů, ani v próze.

Devadesátá léta vrcholí. Tapi je rusovláska a nejlepší autorka.

Tapi s Cimburou moderuje Jizerskou notu.

Stále jako moderátorka na Jizerské notě - rozhovor s mladým nadějným psavcem.

Tapi předčítá hodnocený příspěvek na odpoledním semináři. Psavci soustředěně naslouchají, jen Vokoun s Juanem nedávají pozor a vyrušují. Nad Vokounem jsou vidět obě trapsavecké vlajky.

Léta běží jak fríské koně po šonovských pláních. Tapi s Juanem pózují pro fotografy - slezina na Rozkoši. Zřejmě jejich poslední setkání.

A takhle máme Tapi nejraději, a tak si ji i Trapsavecký deníček pamatuje nejvíc - s baterkou v ruce přednáší vítězné příspěvky u vyhlašovacího ohně.

Vlevo dole je Zlatý pidižvík (se slušivou šálkou) připraven v rukách Draculei, aby se za pár vteřin přitulil k Tapině. Je totiž rok 2006, a zvítězila povídka "Vrátnice".

Kam na Tapiny povídky

Povídky a básně Ivy Tapi Synákové, oceněné v Trapsavci, je možné vyhledat na www.trapsavec.cz nebo na www.folktime.cz. Jako závdavek a ukázka "jak Tapi píše" je tu úryvek z povídky "Třeba poslepu", ta je naše nejmilejší:

Tak jsme si užili přestupů a tímhle vlakem pojedem až do Hronova. Vlasatice zdůraznila, že tam budem přesně o půlnoci, bágl jsme hodili na polici a pokračovali v hovoru. Od gymplu jsme si tak nepokecali, a popravdě ani tam, tehdy to bylo jiný. Vlastně jsem zjistil, že je hrozně milá. A krásná, ale to byla vždycky. Rozhod jsem se, že musím prověřit, jak je to s tím jejím klukem.

"No vážný," smála se.

"Ještě řekni, že se chceš vdávat. Ty určitě."

"Už asi jo. Proto jsem taky popřála sluchu tvýmu letitýmu škemrání a beru tě do Závrch. Hned tak se tam zas nedostanu, a asi pudu z Brna. Tady nemáme kde bydlet. A Martin tam má dobrý místo a kapelu."

Chtěl jsem se zeptat, kamže to vlastně chce brát roha, ale mrkla z okna, za kterým se zvolna dalo do pohybu nádraží, a zaječela: "Kolik je? Půlnoc pryč! Už jsme dávno za Hronovem! Tys nehlídal hodiny!"

V hádkách, čí je to vina, když ona nemá hodinky a já neznám stanice, jsme vystoupili. Nebylo jasný kde. Možná si řeknete, že nádražní ceduli nelze přehlídnout, ale kolem zuřila vánice metelice jak v ruskejch pohádkách. Na předpažení nebylo vidět vlastní rukavici. Nepříjemný, ale holt něco vydržíme. Naštěstí tam visela mapa. A na tý jsme zjistili, že bysme museli vydržet šestnáct kilometrů lesem, kudy nikdo z nás nešel. S baterkou, která dosvítí tak na tu mapu.

Takovejch příležitostí musí chlap využít a dát ženský najevo, jaký má štěstí, že je právě s ním, protože von se nejen nezalekne, ale spolehlivě ji vochrání. Ani jsem moc neriskoval, věděl jsem, že Vlasatice má za sebou větší šílenosti než pár kiláků ve sněhu. Jenže vona řekla: "Nejdu."

Iva Tapi Synáková, z povídky "Třeba poslepu",

"Ruku v ruce", "Cesty", "Vaťák a hřeben", "Já jsem já", "Hledání cest", "Třeba poslepu"