Poslední dobou dotírá do myslí trampských stařešinů otázka, zda on ten tramping nespěje k zániku. "S námi tramping odejde", tvrdí stařešinové, a se svými obavami se svěřují médiím. Nostalgicky jsou vzpomínána hojně zamaskáčovaná nádraží šedesátých let, kytarami zvučící poslední vagony, soboty nacpané potlachy k  prasknutí, bouřící Porty a stohy cyklostylovaných časopisů. Důkazem zániku trampingu má být opuštěné branické nádraží a zapomenuté hospodské bašty v rekreačních oblastech. Skoro jako by tomu někdo věřil. Proto nadešel čas, aby se i TD zapojil do úvah.

V každé generaci trampů se něco mění. Říkalo se, že první trampové nenáviděli lenochy jezdící vlakem, protože pohrdli poctivou chůzí. Další generace se mohla pominout z vynálezu igelitů. Další generace zavrhla cancáky jako zbytečný doklad kamarádství, a další generace si nepotrpí na romantický patos a tíhne k turistice, jak předpověděl Géza Včelička.  V každé trampské generaci se něco mění, někdy opravdu hodně. Jedné trampce z předválečné generace jsem přednesla historku, jak moje generace šedesátých let vytáhla na zlého průvodčího na branické trati nože. Trampka z předválečné generace ohrnula nos: "VY jste vytáhli nože na průvodčího? To MY jsme vylezli na lokomotivu a kolty donutili strojvůdce, aby jel po jiné koleji!"

Jsme svědky zániku trampů? Odpovězme si oblíbeným cancákovým sloganem: "Nás nikdo nevyhubí!" Jakoby to bylo možné. Tramping je produkt toho, čemu se říká "česká povaha". Je to ono saturninovské: proč bych četl cizí knihy, když si mohu napsat vlastní? Proč bych se jako cizí návštěvník měl na Aljašce obdivovat velkému dobrodružství prožitému jinými lidmi, když si mohu prožít vlastní malé zálesácké dobrodružství v domácím prostředí? A ještě k tomu každý víkend! Stejně jako trampové přistupují k realitě chataři, chalupáři, houbaři, skalničkáři, zahrádkáři, kutilové a vynálezci. Tyto činnosti jsou podobně jako tramping nazývány českým fenoménem, počínaje "zlatými ručičkami" a konče "co Čech to muzikant". Do hry vstupuje ještě módnost - jednou se všichni zblázní do běžek, podruhé do houbaření, potřetí do trampingu, počtvrté do chovu psů, popáté do cyklistiky, pošesté do koček a posedmé do kdoví čeho.

Záhadou zůstává, proč je na šedesátá léta nahlíženo jako na báječnou éru "trampského hnutí". V denících jsem našla zmínky o silné znechucenosti trampů tímto vývojem a o zatracování tisíců příležitostných trampů a kovbojíčků. Nešlo to jinak, hippies a beatnici byli v módě na Západě, v Čechách vzala proti společenským konvencím revoltující mládež podomácku vyrobený nůž a vojenské hadry z Kotců, a jelo se na čundr. Ale je tu problém. Jak řekl kamarád Čajda: "Pro tři trampy v polesí se zadek od televize nezvedne. Kvůli třiceti už jó!" Pro úplnost taky říkával: "Tramp musí bejt pronásledovanej. Jinak to nemá cenu." Není to v počtu trampů, v počtu udržovaných tábořišt, obsazenosti nádraží a hospod, ale v ryvolovském "stavu duše", v návaznosti na kořeny a dodržování základních tradic. A v tomhle směru zánik nehrozí, vždycky se najde další generace trampů, kterým česká prérie  za humny v souladu se zděděnými geny "české povahy" učaruje. A sami si budou objevovat svoji domácí divočinu, sami budou objevovat poklady kamarádství, sami si prožijí svá dobrodružství, drsnější a úžasnější než všechna dobrodružství světa. Žádný strach. Jen by měli být hrdí na to, že jsou trampové, a na lesních stezkách zdravit potulné stařenky!

Pražský kopec Vítkov je svérázné území. Jestli je pravda, že se po jeho horsky strmých svazích hnali křižáci v brnění proti táborské pěchotě, není divu, že se pak snadno kutáleli dolů. Kdyby se nás křižáci zeptali, mohli jsme jim poradit, aby počkali až Táboři slezou dolů do žižkovských krčem a válčili raději pod kopcem.

V devatenáctém století toužil Žižkov postavit svému vojevůdci na vrcholu kopce důstojnou sochu. Povedlo se to až po 1. světové válce, spolu s památníkem československým legionářům. Později sloužil památník různým účelům, nakonec spojeným s mauzoleem prvního dělnického prezidenta. Dnes je temný mramorový palác na Vítkově vrácen původnímu účelu, t.j. aby se nezapomnělo na hrdiny. Je monumentální, pochmurný, nezapomenutelný a působí jako podvědomá brána. Kdo jednou vstoupí dovnitř, uvědomí si věci, o kterých ho předtím ani nenapadlo přemýšlet.

V památníku je instalována expozice "Křižovatky české a československé státnosti". Součástí expozice jsou i vitríny s ukázkami různých aktivit, které vedly mládež k národnímu uvědomění, nebo naopak k poslušnosti a stádnosti. Vedle vitrín se skautskými, mládežnickými a sokolskými atributy je překvapivě nebo snad logicky instalována i vitrína trampská. Podobně jako u jiných vitrín jí dominuje postava v typickém oblečení, kterou doprovázejí drobnosti a dobové tiskoviny. V trampské vitríně je už zdálky dominantní (v památníku se na nějaký ten metr nekouká) fotografie bratří Ryvolů. Je to zvláštní hledět na portréty trampských legend v prostředí oslavených mrtvých legionářů a dalších českých hrdinů včetně neznámého vojína.

Co všechno můžeme vidět na výstavě "Křižovatky české a československé státnosti?" Třeba kytaru Karla Kryla, drobnosti z kapes Jana Palacha, aktovku parašutistů z Resslovy ulice, originály různých dopisů a dokumentů. Vedle Křižovatek je dobré si projít i další expozice památníku. Například výstavu fotografií z května 1945, které nejsou běžně známé a které svými detaily a mírným přeobracením mýtu Němé barikády překvapí. A naprosto ohromující jsou vysoké mozaiky ruských vojáků v nadživotní velikosti v novějším okrouhlém sále, volající po zamyšlení, bez kterého se z památníku odejít nedá. Návštěva památníku je  prostě zážitek  monumentální, pochmurný a nezapomenutelný, pro klaustrofobiky roztřásající.

Informace o památníku jsou zde. Památník je součástí Národního muzea - www.nm.cz

Pokud ho chcete navštívit, nejdřív si ověřte, že je zrovna přístupný. Navštěvují ho různé delegace a v tom případě je pro veřejnost uzavřen.

Dá se koupit za 50 Kč povolení k fotografování v podobě samolepky, která se připlácne na oděv. I když se to nezdá, v památníku je co fotografovat.

Jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova je v rekonstrukci, jejíž průběh je možné sledovat na stránkách restaurátorské firmy www.houska.cz

Rada dvacátá první:

„Z tohohle místa Stožec vidět není!"

Důvěrně mezi námi, a hlavně ať to neslyší čtenáři, si řekněme, že pravda není vždycky nutná. A to zejména v názvech a popisech míst, kde se děj odehrává. Viz Foglarův styl - mohl by spisovatel posílat své hrdiny kamkoli do uliček a průchodů, kdyby prozradil, kde jsou ona Stínadla? Jeden příběh mluví za všechny: na jedné trampské slezině v hospůdce pod Vyšehradem se osazenstvu v rámci programu pro obveselení přednesla povídka jisté přítomné nadějné autorky. Na čestném místě u stolu v té hospodě tehdy seděl známý redaktor. Pravil k oné autorce: "V povídce jsi použila název Prokopské údolí. Ale podle děje povídky to Prokopské údolí nebylo. To je špatně."

"Ale to není to pražské Prokopské údolí," snaživě vysvětlovala autorka, potěšená, že onen obdivovaný spisovatel vůbec přednes povídky poslouchal. "To je Prokopské údolí u Kosti."

"Víš co? Každý  čtenář si vzpomene jen na to pražské a povídku bude považovat za zmatenou, protože mu tam ta Praha bude chybět. Co kdybys takové názvy vůbec nepoužívala?"

Autorka pokorně poslechla a udělala dobře. Proto, když se napíše povídka například z brdského prostředí, není třeba zbytečně zdůrazňovat místopisné údaje. Aby se některý čtenář nespokojeně neozval: "Tady je popisováno, že hlavní hrdina hleděl z campu na Stožec. Co je to za nesmysl? Ta povídka je nějaká vadná. Už to číst nebudu."

A máte to.

Canc na rozloučenou: "Ten čas přijde každému a vy se podvolíte, no určitě. Přísahy věrnosti budou jednou porušeny. Rozvzpomeňte se, kolik kamarádů už odešlo.  A taky přísahali. Jeden odešel rovnou. Druhý se ještě občas objeví, ale cítíte, že už to s ním není ono. Ten čas přijde každému ..." - ze článku "O čase, který přijde" 1972

Hlavní stránka