|
Letos v srpnu je to pět let, co nás náhle opustil Jaromír
Juan Hlavatý, skvělý písničkář, básník
a kamarád. Stále nám schází jeho hlas,
jeho síla osobnosti, a i když plynuly roky,
nemizel pocit, že bez jeho schopnosti "stmelovat kolektiv" něco
důležitého z trapsaveckého světa
odešlo.
Proto je potřebné sbírat střípky toho, co se zachovalo - občas se najdou neznámé fotografie z potlachů sedmdesátých a osmdesátých let, ve starých
plátcích se objeví
neznámé básničky, v kronikách zapomenutý dopis - ještě nám něco zbylo. Je dobře si to
připomenout.
Úryvek
z knížky: "Okovaná smrt"
Vynikající trampskou detektivku z prostředí Orlických hor vydal
Juan v roce 1994. Měla název Okovaná smrt, a kromě kopyt
koní se v ní ozýval i štěkot psů, dunění kol vlaků, kytary hrály
na potlachu, a hlavní hrdina měl do koho se zamilovat. Bohužel
tahle knížka se objevila jen v Náchodě a není příliš známá.
Zasloužila by si druhé vydání...
 Tejden
utekl jako voda, ale místo pátečního vandru jsem musel vzít
koncert někde v Ouholičkách a k Ponce jsem měl přijet až
v sobotu ráno. Seděl jsem na pódiu a čvachtal vtipný řečičky
mezi písničkama, dělal voči na holky v první lajně a koukal
netrpělivě na hodinky, kdy s tím už jako praštím. Publikum bylo
jasně trampský, řvali „umíííí“ a málo
plácali, některý věci zpívali se mnou. Pak byl konec, v sálu se
rozsvítilo, ale lidi furt ječeli o přídavek.
Sáhnul jsem do strun a dal "Léta
šedesátý". Uprostřed písničky jsem ho uviděl. Seděl asi v osmý
řadě a měl černou košili a klobouk. Rezavý fousy mu trčely na
všechny strany. I věk odpovídal. Dohrál jsem a praštil s kytarou
do kouta. Než jsem se ale stačil prodrat k hlavním dveřím ze
sálu, už ho nebylo nikde vidět. Já blb, mám chlápka na dosah
ruky a nechám si ho zdrhnout. Vyběhl jsem ven před sokolovnu, on
tam stál. Stál v hloučku nějakejch
trampíků a nabízel z krabičky
cigára. Došel jsem k nim.
„Hele, kamaráde, nešel bys na kus řeči?“
Překvapeně se na mě podíval, pak mě ale asi poznal a rozhlídnul
se pyšně po ostatních. Pane, sám mistr písničkář s ním chce
mluvit o samotě. Kluci zmlkli a závistivě
pokukovali. Poodešli jsme za roh budovy a já
najednou nevěděl, jak začít.
„Hele, nejsi ty Honza Vlček?“ povídám a docela se mi klepou
ruce.
„Tak to si, Side, na omylu já jsem Peté, Peté z Černý řeky. Máme
kemp hned pod Liticema, jinak Petr Zochr. Hele, nepřijel bys
k nám na potlach? Kluci by čuměli, máme ho za tři neděle.
Přijeď, parde, bude kanada, mohl bys sedět v porotě na
sólozpěvy…“
Ještě chvíli klábosil a já kejval. Jo, když to není Vlček, tak
třeba přijedu. Nakonec jsem na tlachu nebyl asi pět roků a Ponka
se taky chytne. Peté vodešel a já byl
najednou utahanej jako kotě a měl jsem
vztek. Kolik asi chodí po světě zrzavejch vousáčů?
Kronika Světoběžníků
od JUANA
|
http://tosvetobeznici.rajce.idnes.cz/2012_-_Kronika_Svetobezniku_od_JUANA/
Pořad s Juanem v
"Regionální scéně" ČRo Hradec Králové, který byl natáčen
18.1.2011, je stále k dispozici v audio archivu na adrese
http://www.rozhlas.cz/hradec/portal/
Trapsavcem
snadno a rychle
(pro začínající povídkáře)
Když postavy promluví... II
Dostáváme se na území, které nemusíme nutně nebo povinně
navštívit, ale pokud se rozhodneme vstoupit na půdu tohoto
kraje, musíme počítat s tím, že naše vymýšlecí schopnosti
dostanou zabrat.
Jedná se o mluvené projevy námi
vytvořených postav. Postav, které v povídkách
mají žít vlastním životem a velkoryse jsme je obdarovali nějakou
tou povahou.
Povahy jednotlivých postav by se měly projevit
právě při vzájemných rozhovorech. Takové rozhovory nelze ošidit
obvyklým začátečnickým:
"Ahoj, ty jsi tady na campu v lese sám?"
"Jo. Kamarádi přijedou až dalším vlakem."
"Nemáš něco k pití? Od rána jsem nic nepila."
"Právě jsem uvařil čaj. A koukám, že máš na báglu hezký
hrneček."
"Ten mi dal táta, co mě učil trampovat."
"Já jsem se naučil trampovat sám."
Poznámka: ve filmu jsou vzájemné kontakty jednotlivých postav
jednodušší - necháme postavy na sebe zírat beze slova třeba i dlouhé
vteřiny a místo dialogu uplatníme
bušení srdcí.
Ovšem chce-li náš začínající psavec Pomalá Tužka postoupit na
vyšší příčku, musí se svými postavami vážně promluvit. Vysvětlit
jim, že po nich žádá, aby se rozmluvily a hovorem poháněly děj kupředu.
Aby projevily charakter, kterým
je obdařil. Osobním psaveckým schopnostem posléze nařídí, aby se víc
snažily a přihodily postavám pár vhodných nápadů. Potom může
takový lesní seznamovací dialog vypadat lépe:
Hranička dříví byla připravena a Samotář Kid škrtl
sirkou.
"Rád bych, kdyby to chytlo na první pokus. Rozumíš, zákon jedné
sirky. Jeden kamarád s sebou na vandr nosil v krabičce jen dvě.
Jednu na sobotu večer, druhou na neděli ráno."
Kamarádka, kterou potkal ve vlaku a došla s ním na tenhle camp,
se smála.
"A co udělal, když mu chrastíčko nechytlo? Třeba jako teď tobě?"
Samotář Kid zvedl oči, taky se na ni usmál a řekl:
"Půjčil si sirky od kamarádů."
Kamarádka se nepřestala usmívat a natáhla ruku po žracáčku, kde
měla cestovní drobnosti.
Mnoho autorů se dostává
do slepé uličky, když nechtějí použít dialog z důvodu absence
dobrého nápadu, ale raději použijí popis
povídání. Příklad dialogu z děje na
autostopu:
Konečně u krajnice
zastavilo auto.
"Kam jedeš?" zeptal se
řidič.
"Chtěl jsem na Třeboň, ale
už tam asi kamarády nezastihnu," odpověděl Kid.
"Tak sedej, třeba to
zvládnem," vykřikl řidič. "Jak ti mám říkat?"
Použití popisu rozhovoru
řidiče se stopujícím trampem:
Konečně u krajnice
zastavilo auto. Řidič se ptal, kam má Kid namířeno, a ten mu
odpověděl po pravdě, že chtěl do Třeboně, ale už je pozdě, a
kamarády tam nezastihne. Řidič na Kida křikl, aby se rychle
usadil, že se to třeba stihne. Zeptal se, jak se jmenuje.
Jak vidíme, ani jeden způsob
není zcela ideální. Ale můžeme použít ještě třetí možnost, pro
kterou by možná rádi hlasovali čtenáři. A sice tuhle:
Samotář Kid přijel do
Třeboně autostopem, a měl štěstí. Kamarádi bez něj neodjeli a čekali.
A je to.
Pokračování příště
 |
