|
 Je
hodně filmů, kde se alespoň na pozadí mihnou trampové, pokud
nehrají nějakou lepší roli, vlastně spíš roličku. Jeden z takových filmů se připomíná okrajově, pokud vůbec,
a přitom postava trampa je zde téměř klíčová Jedná se o poslední příběh "Pavučina" z povídkového filmu "Pět z milionu",
který v roce 1959 natočil režisér Zdeněk
Brynych.
Podle distributora příběh vypráví o začínající
mladé lásce v atraktivním prostředí
chatové osady, kdy se mladičká Kateřina, právě vycházející
základní školu, zamilovává do Karla, který přišel z vojny a koupil si skútra. První milostné vzplanutí jako záměr filmu je možné přijmout, proč ne,
ale jen tehdy, kdyby celou povídkou záhadně neprocházela smutná postava
ještě záhadnějšího trampa Franty ve vynikajícím podání Františka Vláčila. V komentářích
k "Pavučině" na webu csfd
o této postavě můžeme číst:
"František Vláčil (rozvinuvší v několika málo gestech a jediné
větě vznešenou romantiku, sebeironii, ale i smutné
outsiderovství jednoho trampského osudu)".
Velmi výstižné. Ale je třeba podívat se na film od začátku. Tam
kolem nuselského plynojemu jede vláček a veze Pražany do
přírody. Je sobota odpoledne, přibližně čtvrt na tři, samozřejmě v době
vzniku filmu sobota pracovní. Na vagonu s loděmi bujaře
prozpěvují mladíci, u jejich nohou zdraví
mladičkou Kateřinu smutný tramp Franta. Je jiný než rozjásaní
 sportovci
nad ním, má klobouk, bíbra a kytaru. Vyčlenění této
postavy z jásajícího kolektivu nemůže být jasnější. Ale proč?
Možná proto,
aby se ve filmovém
příběhu
před Kateřinou zřetelně otevřely dva neslučitelné světy - v postavě
Karla je to úmorná práce v továrně, budoucí svatba a děti, nízké
příjmy, a snad seženou byt, kde budou moci chodit k sousedům na televizi.
Naproti tomu
postava Franty představuje vlastní svobodný prostor, dětské úniky
do romantických snů (ve dvou scénách je Franta provázen
dítětem), a posléze smutné
vyhnanství trampského samotáře daleko od veselého kolektivního
životního stylu (v době vzniku filmu se o povýšení trampského
hnutí šedesátých let na téměř většinový způsob života mládeže ještě nevědělo).
Na závěr
filmu přichází nesmírně silná scéna. Franta jako zastupující
výběrčí mostného se loučí s Kateřinou, která odchází z dětské
hravé svobody do vyčerpávajícího života dělnice v továrně,
a to až do konce života. Nebo spíš do důchodu. Její vlastní
matka ji tam posílá se slovy: "A dobře dělej!" Nikdo Kateřinu
nelituje, jen Franta. O tom se nedá psát, to se musí vidět.
Jakkoli tahle
málo viditelná linie příběhu vypadá přehnaně, musíme si
uvědomit, že odpovídá skutečnému životu na konci padesátých let. Kateřina
tehdy vymoženosti dnešních žáků opouštějících
základní školu neměla. Škola přidělila umístěnku a poslala
dívku na internát do Kadaně. Matka ji raději vyjednala
nekvalifikovanou práci v pražské fabrice
(podle dnešních pravidel by Kateřina do konce prázdnin ještě
pracovat nemusela). Být v patnácti nevyučenou fabričkou, bez
prázdnin, dovolená až příští rok v počtu
čtrnácti dní (pár dní si musí schovat na Štědrý den a Silvestra,
kdy se pracovalo), o tom se
filmový příběh nezmiňuje. Tohle věděl jen Franta. Ale Kateřině
nemohl pomoci jinak, než gestem na konci filmu, gestem ruky
člověka, který zná cenu volnosti. Mladičké dívce právě
přistřihávají křídla a náhradou má být první láska.
Je běžné, že
filmoví diváci tuhle povídku z filmu "Pět z milionu" příliš
nechápou a považují ji za jednu ze slabších částí filmu. Ale
trampové, především pamětníci, by měli vědět své. A najdou se i názory, že "Pavučina" je z filmu povídka nejlepší.
Tramp Franta, poněkud stranou kolektivu, se objevuje už v úvodní scéně.
Společné veselí vodáků kráčí z nádraží a dobírá si
"bíbratého" trampa, který nenese kolektivní pádlo, ale
individualistickou kytaru
Scéna na konci "Pavučiny" - Kateřina odchází přes most do
života, dětská volnost zosobněná trampem Frantou zůstává
kolektivem nepochopená na tomto břehu řeky
 -
nádražní scény se natáčely v Senohrabech. Ovšem vlak od Prahy
přijel z opačné strany, aby kamarádky Kateřiny mohly mávat z
mostu.
- na konci filmu se objeví záběr na výpravčího vlaku, kterého
mnozí trampové pamětníci dříve jezdící na Sázavu dobře znají. Je to pan Zajíc,
bývalý náčelník žst. Vrané nad Vltavou. Když vlak "dřevňák"
přijížděl do Vraného, cestující se vrhli do oken, aby pana
Zajíce alespoň na vteřinku zahlédli.
- chatovou osadu, kde na Kateřinu čeká její matka (pobývající na
letním bytě) pozná každý na první pohled. Je to osada z
vyřazených autobusů z osady pod Kazínem. Vznikla ve dvacátých
letech jako převlékárny pro říční lázně. Dnes vypadá zřetelně
jinak, a tak "Pavučina" může posloužit i jako zajímavý dokument.
- jak vypadala na konci padesátých let výletní restaurace
"Tornádo", hřiště, lávka přes Berounku a druhý břeh naproti - to
všechno je ve filmu zachyceno v letní silně rekreační atmosféře.
- část povídky se odehrává na dálničním mostě u Senohrab, který
se začal stavět v roce 1939, a v době
natáčení filmu dálnici ještě nesloužil. Prázdný betonový most s jeho vysoko klenutými oblouky vypadá na filmových záběrech velmi
impozantně.
Trapsavcem
snadno a rychle
(pro začínající povídkáře)
 Když postavy promluví...
Co postava udělala dřív? Promluvila, nebo učinila dějem
předepsaný pohyb související s proslovem? Tenhle zcela nenápadný
souboj slova se skutkem se vyskytuje všude,
kde si autor svého čtenáře příliš nepovažuje. Autor ví, co
postava koná zároveň když pomocí přímé řeči promlouvá. Čtenář to neví. Dozví se to až z
textu. Pokud onen text je autorem sestaven nedbale, nastane
zmatek.
Příklad takového nedbalého začátku povídky:
"Chceš jet na vandr? Nikam. Ještě jsi nenapsal úkoly," řekla
matka a dávala prádlo do pračky. Koupelna duněla ozvěnou jejích
zamítavých slov.
"Ale já na ten vandr jet musím," škemral synek tak
úpěnlivě, až nad pračkou prosebně spínal ruce.
"Měla bys ho pustit, kluka jednoho, vždyť už byl dvakrát na
školním výletě, tak nějaké zkušenosti s tábořením má," volala
babička z předsíně.
"Já bych byl taky pro," ozýval se otec, který se zrovna
pokoušel spravit kliku u koupelny.
Tento způsob psaní je dosti nešťastný, ačkoli běžně používaný i
zkušenými autory. Vylepšíme ho tak, že nejdříve popíšeme kdo je
na scéně a kde. Třeba takhle:
Matka byla neústupná, a synek si vyhlédl špatnou chvíli na
škemrání. Zrovna dávala v koupelně prádlo do pračky a otec se
mořil s rozbitou klikou, když se rozhodl požádat o
souhlas. Babička tušila o co jde a pospíchala z předsíně na
pomoc.
Teprve nyní je o ději nenucený přehled, může se začít s
přímou řečí, a čtenář je příjemně napjatý, jak to dopadne.
Pokračování příště
 |
