Povídka:
"Noc, ve které tančí víly"
Veveřák
se pomalu probíral z odpolední siesty. Do bývalého datlího
hnízda, kde si zařídil svůj pelech, strká nos sluníčko a zvědavý
norník. Sluníčko příjemně hřeje, a norník má špendlíkové oči,
uši jako plachty a rezavé krysí tělíčko. Veveřák se protáhl,
kopl norníka přímo do čumáku a hrabe se ven. Cestou zpohlavkoval
ještě nějaké norníky a skončil u rybníka na kraji skalkového
lesa.
Na
zarostlé hrázi se dělí příjezdové cesty, jedna vede kolem vody k
autocampingu, jehož barevné stany vykukují nad rákosím, a druhá
přímo do lesa. Tady stojí dopravní značka Zákaz vjezdu všech
vozidel, a dole v prachu se povaluje žabák.
„Co tu
vyvádíš?“ zeptal se veveřák.
„Zdar
lesní havěti!“ zvolal žabák. „Pucuju
ten koláč nahoře. Blázniví rosničáci skáčou přes cestu z lesa
do rybníka, a po zádech jim jezdí automobily. Říká se, že tenhle
koláč auta zastavuje. Ale nezastavuje. Když nějaký projede,
zacákne ho blátem a není vidět.
Tak tam
vylezu a pucuju.“
Veveřák
přežvykoval sirku a zamyšleně pohlížel vzhůru.
„Je
schovanej za větví,“ řekl po chvíli. „Osika natahuje větev přes
koláč, a vejletníci nevidí, že mají zastavit.“
„Tak ji
ulom,“ požádal žabák, „ulom ji, já budu vděčnej!“
Veveřák
se mrštně vydrápal do větví, jednu rozhoupal, a jakmile praskla,
přeskočil na jinou. Dopravní značka zasvítila z listí jako
zrcadlo.
„To jste
vy, pašáci, veveřáci ze skalkovýho lesa,“ chválil žabák, když
veveřák stanul dole v trávě, „jen by ses nemusel tvářit tak
otráveně!“
„Mám
starosti,“ povzdechl veveřák. „Přemnožili se nám v lese norníci.
Všude zakopneš o norníka, lezou mi i do baráku.
Všichni se
jich bojí. Jsou strašně žraví, sežrali i chcíplou vránu.
Brzy
nebudeme mít sami co do tlamy.“
„Vy
nemáte v lese sovu?“ podivil se žabák.
„Máme,
ale línou! Místo, aby honila norníky, tak spí a nelítá.“
„Líná
sova, holý neštěstí,“ poznamenal žabák. „Proč tedy neuděláte
karneval? Kdysi jsem se bahnil v louži u mlejna, než nás
všechny vyštvaly karnevaly. Takovej karneval působí hrozně a
spolehlivě!“
„Co je
to karneval?“
„Světlo
a kravál! Až se udělá tma, světlem a kraválem norníky vyženete.“
Od
skalkového lesa se blíží podivná trojice. Dva horolezci šetrně
vedou třetího, který se s naraženou kostrčí bolestně sune
kupředu.
„Hele,
už zase jeden spadnul s pískovcový věže!“ zvolal žabák.
„Jak je
to možný?“ divil se veveřák. „Už ani nepamatuju, kdy jsem si
naposled brousil zuby na jejich lanech!“
„Někdy
padaj sami od sebe,“ moudře poznamenal žabák.
Trojice
zašla za rákosí, a žabák pokračoval:
„Kde
jsme to přestali? U světla na karneval. Světlo ti dáme my. Vidíš
toho bláznivýho rosničáka?“
Na břehu
rybníka se v blátě krčí rosničák a usilovně se drží zlatého
hranatého předmětu. Je to zapalovač, zapomenutý při koupání.
Když ho veveřák se žabákem rosničákovi odebírali, nenamítal,
úslužně si přeskočil na rezavou plechovku od paštiky a držel se
dál.
„Je
bláznivej, jako každej rosničák,“ opovržlivě řekl žabák. „Ale
tahle věc je něco! Vyzkoušej to!“
Veveřák
nedůvěřivě ohmatával zlatý předmět, najednou to cvaklo, pod
čumák mu vyletěl ohnivý plamen a zase zmizel. Veveřák leknutím
padl na záda.
„To je,
co?“ chlubil se žabák. „Musíš s tím opatrně, má lehkou spoušť.
Kravál si lehce obstaráte v campingu.
Tam je
spousta kraválovejch věcí.“
„Například
dveře z umývárny,“ mínil veveřák, „ale ty do lesa nedostanem.
Ukradnem ze stanu rádio! Ty jsou taky hodně kraválový.“
Než se
žabák s veveřákem rozloučili, cesta zase ožila. Ze zatáčky od
nádraží přicházejí trampové. První tramp vykračuje jako chodící
stroj a zpod klobouku ostražitě, po indiánsku, sleduje okolí. Na
jeho košili se skví zlatá šerifská hvězda. Za ním se po
kovbojsku kymácí jeho zástupce se stříbrnou hvězdou, pak se
vleče třetí obyčejný tramp v černém rumcajsovském klobouku, a
průvod uzavírá kudrnatá dívka, kolem čela a zápěstí zdobená
koženými šňůrkami. Všichni čtyři jsou obtíženi usárnami,
žracáky, ešusy a kabáty, a na rukávech mají domovenky T.O.
Kočovníci. Už zdálky je slyšet, jak se hlasitě dohadují, že měli
jet jinam, tady je mastňácký autocamping a přelidníno. Ale
bohužel tohle je jediný místo, o kterém určitě vědí, že tu roste
kapradí.
Když se ti
čtyři ubírali kolem dopravní značky, pohlédl šerif znechuceně
na veverku u cesty a řekl:
„Co je mi
vodporný, to jsou tyhle civilizovaný lesy s žebravejma
veverkama, co čekaj na kus rohlíku.
Jezdit
sem byl omyl.
Jinde taky
roste kapradí!“
Začali se
znovu hádat a brzy zašli do stínu stromů. Potupnou řeč šerifovu
si veveřák dobře zapamatoval. Ale čas utíkal - veveřák vzal
do praciček zapalovač, srdečně pozdravil žabáka a mazal do lesa.
Vyhledal ježka, poslal ho do campingu pro rádio, a pak šel
schovat zapalovač do doupěte. V lese bylo ticho. Myši, rejsci,
myšice, plchové a plšíci byli schovaní před nájezdy nornických
hord. Veveřák šplhal na svůj dub, v hlavě promyšlený plán.
Jenomže, kdo taky přemýšlel, byli norníci. A tak když veveřák
plný elánu vlezl do dutiny v dubu, stanul čenichem v čenich
statnému norníkovi, který byl ještě ušatější a zubatější, než
jeho ušatá a zubatá smečka, pohodlně se válející ve veveřákově
domě.
Velký
norník má vychytralý pohled a pořádné uši. Jako veveřákovi i
jemu visí z tlamičky ohlodaná sirka. Zatímco veveřák drtí mezi
hlodáky sirčičku značky Solo Sušice, ušatý norník
nonšalantně přežvykuje zápalku Safety Matches.
Veveřák
vidí, že je zle.
Ale
opanoval se a mrazivě řekl:
„Co
děláte v mým pelechu?“
„Nornickou legraci,“ odpověděl velký norník, „pobav se s námi!“
Doprostřed doupěte přihopkal pitvorný norník, uklonil se a začal
předváděl veselou pantomimu představující veveřáka, jak se
rozespale probouzí a pohlavkuje norníky. Norníci na to s
nadšením koukají, jásají, a snášejí umělci dobroty nakradené ve
skalkovém lese.
„Hezký,
co?“ škodolibě poznamenal velký norník.
Veveřák
nečekal a rozmáchl se, aby to začal kolem sebe pohlavkovat.
Zapalovač mu při tom vyklouzl z pracky a propadal se větvemi
dolů do mechu. Zmocnilo se ho další hejno norníků a pádilo s ním
pryč. Veveřák volal do stromů na vyděšené veverky, aby se
pokusily dohnat norníky a zapalovač získat zpátky.
„Je
sucho, má to lehkou spoušť, zapálej nám les!“
Pro
norníky v doupěti byla krádež zapalovače další ohromná zábava,
doráželi na veveřáka, až se mu z pohlavkování dělaly na
tlapkách mozoly.
Nahoře
ve větvích vykřikovala sojka stav nebezpečí až do úplného
vysípění, z campingu se přihnal ježek vítězně vlekoucí maličký
japonský tranzistor, který se strašlivými poruchami, jak ho
ježek vláčel přes kořeny, oznamoval, že nějaká silnice je
beznadějně ucpaná, a do mydlenice nornickoveveřácké bitvy začal
krásný něžný hlas zpívat píseň „nešlap, nelámej ... nešlap,
nelámej...“
Když
veveřák dostával z pohlavkování do pracičky křeč, norníci
konečně utekli. Veveřák mocným hlasem vyzýval:
„Všichni za
nima! Mají nebezpečný světlo na karneval!“
Drobotina
skalkového lesa povstala a jala se pronásledovat zlodějskou
nornickou tlupu.
Ježek
chytil řemínek řvoucího rádia a zařadil se mezi
pronásledovatele jako poslední.
Měl zátěž a
krátké nohy.
Na skalkový
les se snesla kouzelná svatojanská noc. Na černomodré obloze
vzplál úplněk, vrcholky stromů se stříbrně lesknou a dole
v tmavých stínech poletují světlušky.
Borovice
tiše šumí, a v dálce, v autocampingu, se nad stany rozsvítily
zářivky. Z campingového rozhlasu přináší ozvěna do skal přání
dobré noci a nabádavé vyzvání k zachování nočního klidu.
Uprostřed lesa se při zemi rozhrnuly smrkové větve a zablýskly
se šerifské hvězdy.
„Polezte
sem!“ velí šerif. „Našel jsem kapradí!“
„Dájina by
měla jít první a vybrat si správné místo. Je přece pro tuhle
akci nejdůležitější,“ řekl jeho zástupce.
„Ani mě
nenapadne!“ ozvala se ve tmě dívka. „Ať jde první někdo jiný.
Mám takový divný pocit ... ještě nikdy jsem nebylo o
svatojanské noci v lese.“
„Já taky
nejdu první,“ prohlásil třetí tramp, „ani poslední! Viděl jsem
film Strakonický dudák, tak vím, jak to vypadá.
Tančící
průzračné víly, světýlkující bludičky, divé ženy a příšerný
strašidla. Byl to váš nápad, mermomocí získat zlatý kapradí!“
„Tak
půjdeme v rojnici,“ rozhodl šerif. „Pěkně vedle sebe a slíbíme
si, že se nebudeme bát!“
„Já už
ho vidím!“ zaúpěl třetí tramp. „To svatojanské strašidlo!“
Proti
obzoru se objevila temná postava. Má rozcuchané vlasy spoutané
pletenou čelenkou, v ruce nese láhev vína a neúprosně přichází
blíž. Kdyby tu byl veveřák, hned by poznal horolezce, který se
odpoledne zřítil. Teď už naražená kostrč tolik nebolí, ale
trýzní ho pomyšlení, že je třeba stěnu přelézt znovu, nejen z
důvodu hrdosti, ale hlavně proto, že tam zůstala drahá karabina
zahraniční výroby. Trápí se, že mu ji někdo sebere, a tak po
uzavření kiosku vyšel s rybízákem do skalních údolí, aby v
meditaci s vínem a kouzelnou nocí získal zpět potřebný morál a
duševní rovnováhu.
Trampové
se smáčkli do hloučku, čekali, ani nedutali. Postava stanula a
smutně pronesla:
„Kolego,
nemáš u sebe skleničku?“
Nebylo
to strašidlo. Šerifovi otrnulo a tvrdě odpověděl, že alkohol do
přírody nepatří.
„Promiň,
kolego,“ vzdychl horolezec, „tak to musím pít z flašky.“
Zamával
a zmizel ve tmě.
Šerif si
se svým zástupcem povídali, že strach má velký oči a že ta
slavná svatojanská noc není nic hrozného. Prodírali se lesem a
pátrali po plantáži pěkného vzrostlého kapradí. Dájina se
ujišťovala, jestli jí dají trochu toho zlata na módní náušnice,
jak jí slíbili.
„Ovšemže
dáme,“ tvrdil zástupce šerifa a zároveň pokladník osady. „I
když nevíme, jak velký takový zlatý květ bude. Hlavně nesmíme
ztratit hlavu jako ti na Aljašce, abysme tu
rvali
kdejakou trávu! Zlatá horečka je hrozná nemoc. Nezapomeňte, že
zlato patří do osadní pokladny. Chceme si koupit celtovinu na
týpko. Tak ať se nestane, aby každý z vás popad kus zlata a
utek! Prostě něco nechte do osadní pokladny. Přemýšlejte o tom,
co jsem řek, do půlnoci času dost.“
Skupinka
došla na předskalí, odkud se otevřel nádherný pohled na zvlněné
moře lesních stromů a rozzářené noční nebe. Najednou dole v
údolíčku vzplanul ohníček, jako když si někdo zapaluje cigaretu.
Za chviličku tam bliklo znovu.
Teď už se
nebáli. Šerif zvolal:
„To už
je moc! Nejdřív tahá chlast do přírody, a teď si ještě kouří.
V
tomhle suchu, zločinec jeden!
Ale od
nás to schytá.“
Trampové
pádili z předskalí do údolíčka, až zarazili u rozložitého buku,
kde to nahoře šramotilo. Posvítili si baterkou, a ve větvích
viděli prodřené montérky a bačkory, oděv zvláště vhodný k
působení na pískovcích.
„Lez
dolů!“ vyzval horolezce šerif. „Nejdřív alkohol, potom
cigarety, a teď ještě ošlapáváním větví ubližuješ přírodě!“
„Já
přírodě neubližuju,“ neslo se shora, „ona škodí mně. To jste
měli vidět, jak jsem dneska letěl.
Víte, jak
mě bolej kosti?“
„Lez dolů!“
pištěl zástupce šerifa.
„Tak
ukaž odznak, a slezu,“ sveřepě odporoval horolezec. Mírněji
dodal: „Na zem nemůžu, strašně se bojím těch světýlek.“
„Nevymlouvej se, alkoholiku, a polez!“ hrozil šerif.
„Ani mě
nenapadne. Až zasvítí světýlka, tak sem vylezeš taky!“
Chvíli
na sebe pokřikovali, když znenadání u šerifových nohou vzplanul
plamínek. Vzápětí zablikal o kus dál. Pak se to přihnalo! Jako
smršť se údolíčkem řítil podivný hluk, větve se houpaly jako ve
vichru, z burácení a strašlivých skřeků zaznívalo pískání,
vrčení, dusot mnoha nožek, funění a kvílení, a když ten
neviditelný průvod utichal v hloubi lesa, zakončila ho řízná
dechovka, chrčivě vyhrávající do noci. Potom bylo zase ticho a
klid, jen větve se ještě pohupovaly, a v listí šuměl noční
větřík. Kočovníci se našli nahoře na buku, šerif vylezl nejvýš,
a horolezec obětavě chránil svým tělem roztřesenou Dájinu.
„Co jsem
říkal?“ pronesl horolezec do ticha. „Jste
na stromě se mnou.“
Kočovníci
slezli na zem, a šerif přiškrceným hlasem pravil, že tajemné
jevy se dají vysvětlit vědecky, pod lesem je zřejmě ložisko
zemního plynu, a teplo červnové noci ho zapaluje s příslušným
hukotem. Ochotně tomu věřili. Horolezec je opustil, stáhl se do
meditující samoty temných skalisek, a trampové šli mlčky lesem,
až objevili šustivou plantáž vysokého kapradí.
„Tak do
díla!“ pobízel šerif, a stejně jako ostatní se neustále opatrně
ohlížel. „Jak
to bylo v té knížce?“
„Neposkvrněná dívka rozprostře pod kapradí bílou roušku, a na ni
spadne květ z ryzího zlata,“ odrecitoval zástupce. „Tady je
čistý kapesník, a Dájina může rozprostírat. Vzal jsem na to
zlato krabici od bot, snad bude stačit.“
Dívka
chvějícíma rukama rozložila kapesník pod kapradí, a čekali. A
nic.
„Nejsme
tu jako rušiví elementi?“ polekal se šerif.
„O
elementech tam nic nebylo,“ znejistěl zástupce, a náhle jat
hrozným podezřením pokračoval: „Jen jestli Dájina nějakou tu
skvrnu přece jen nemá!“
„Co si o
mně myslíte? To jako že jezdím s klukama na vandr, tak nemám
právo jít si pro zlatý kapradí?“
Ještě
než se zástupce začal omlouvat, že takhle moc to nemyslel,
posvítil si třetí tramp na hodinky.
„Skvrna
sem, skvrna tam, ona za to nemůže.
Už je čtvrt
na jednu.“
Šerifovi
se rozsvítilo.
„Ten
horolezec nebyl pravej! Bylo to duch, kterej nás měl od kapradí
odlákat.
Až ho
potkáme, tak mu dáme co proto! Strašidlo jedno zatracený, teď
abysme šetřili na tu celtovinu sběrem starýho papíru.“
Šli dolů
roklí a měli štěstí. Horolezec tam dole seděl u pěšiny na
balvanu a povídal si s rybízákem.
„Na
něj!“ velel šerif.
„Otočte
se!“ zvolal horolezec.
„Na to
ti nenaletíme, duchu,“ tvrdě odpověděl šerif. Ale nedalo mu to,
a ohlédl se. Těsně za ním stál v plameni keřík borůvčí. Než se
vzpamatovali, plamínky se přenesly na suchý porost janovce.
Šerif první skočil v kanadách do plamínků. Všichni pak dupali
statečně, horolezec se oháněl větví, a udusili požár ve chvíli,
kdy se na ně valila lavina strašidelného hluku. Společně se
vmáčkli do blízké skalní průrvy a čekali, až se to přežene. V
hlubině skály to zašustilo, a do noci vztekle vyrazil probuzený
těžký okřídlený dravec.
„Sova,
pomoc, sova!“ křičela Dájina a chránila si kudrny před velkými
křídly, s čímž jí horolezec opět obětavě pomáhal.
Tajemný
a strašidelný zvukový průvod tentokrát nekončil dechovkou, ale
noční poutníci, nacpaní do skály, slyšeli hlas Wabiho Daňka,
jak je ze tmy nabádá „půjdeme spát, k noci patří spaní, a na
polštáři z dlaní necháme si o toulání zdát...“
Pak
všechno ztichlo, a lesem pronikalo jen tajuplné a bledé měsíční
světlo.
„To bylo
Pajdovo znamení,“ řekl s úctou šerif. „Pojďme rovnou do spacáků.
Ta
svatojanská noc je přece jen silný kafe!“
Nedělní
ráno rozkvetlo do krásy. V rose se koupe hmyz, v jehličí
brouzdají plšíci, a po skalkovém lese chodí horolezec. Aby řádně
ukončil děj svatojanské noci, obchází campy, tahá spáče ze
spacáků a dotazuje se:
„Promiň,
kolego, neztratil jsi v lese zapalovač?“
Tak to
bere camp po campu, spacák po spacáku, krk celý oškrábaný, jak
se ho občas někdo pokoušel uškrtit, až se zpod jedné celty
vynořily kudrny a kožená šňůrka kolem čela. Slunce ty kudrny
prozářilo do zlatova, a horolezec cítil, jak se mu ztracený
morál vrací.
„Slečno,“ řekl, „eh ‑ kolegyně, časy se mění. Teď už kapradí
nevěnuje krásným dívkám ryzí květy, ale nefungující zapalovače
z kočičího zlata. Tady je!“
„Nechám
si ho na památku!“ špitla Dájina a odměnila horolezce cituplným
pohledem studánkových očí, tajemných a zářivých jako sama
svatojanská noc.
Nová
silná duševní rovnováha zaplavila horolezcovo nitro. Rychle se
odebral do svého lágru, vytáhl spolulezce z péřáku a donutil ho,
nadávajícího a znechuceně i na exponovaných místech
podřimujícího, zdolat prožluklou shazovací stěnu, a když
zachránili karabinu zahraniční výroby a slavně překonali vrchol,
hulákal na celý skalkový les a vyváděl při slaňování jako opice.
V
nedělním odpoledni se asfaltka zaplnila, víkendoví návštěvníci z
autocampingu mířili na vlak. Veveřák byl v té době u rybníka se
žabákem.
„Teda v
noci, to byl kravál,“ uznale řekl žabák veveřákovi. „Takovej
karneval jsem nezažil ani u mlejna!“
„To jsme
neudělali my! Na norníky jsme byli slabí. Ale probudila se sova
a řádila jako pominutá.
Norníci
utekli, a v lese je zase dobře. Co
tvoje auta? Zastavují u koláče?“
„A jak!
Schválně koukej, zrovna se jeden žene!“
Ze
zatáčky se přiřítilo embéčko a poslušně zastavilo. Řidič vylezl
ven, jen tak se prošel po hrázi, chvíli okukoval značku a potom
nalomil větev osiky tak, aby značku překryla. Nastoupil do vozu
a vjel do lesa.
„Tak
jsme tam, kde jsme byli!“ řekl překvapeně veveřák. „Mám tu větev
dolomit? Ale co z osiky zbyde?“
„Nemáte v
lese sovu na auta?“ povzdechl si žabák.
Na cestě se
objevili členové T.O. Kočovníci. Kráčejí společně na vlak, a jak
je osadním zvykem, hádají se o kdovíco. Veveřákovi zažhnulo v
očkách, a zeptal se žabáka, jestli by mu bláznivej rosničák
půjčil malou rezavou plechovku.
„Co
chceš dělat?“ zeptal se žabák.
„Veveřáckou legraci. Odkoukal jsem to od norníků!“
Šerif
zrovna přesvědčoval osadu, že by se měl nějaký geologický ústav
upozornit na unikající zemní plyn, když před něj na asfaltku
poskočila veverka. Na hlavičce plechovku od paštiky jako
klobouček, na hrudníčku připlácnutý lístek borůvčí jako
šerifskou hvězdu.
Trampové
se zastavili a udiveně přihlíželi, jak se veverka pitvoří,
poskakuje a naznačuje šplh, přesně tak, jak to v noci viděla u
šerifa, když se drápal na buk. Na závěr představení se veverka
uklonila, smekla plechovku a výmluvným gestem naznačila, že chce
dostat něco dovnitř. Šerif se zapotácel a maně veverku oslovil:
„Jéje,
nezlob se, ale já už nemám nic!
Ani kousek
rohlíku!“
A kdyby
rozuměl řeči lesní drobotiny, slyšel by, jak veveřák říká:
„Tak mi
přines příště!
Ale se
salámem!“
obrázky Rebel
(z 1.vydání povídkové sbírky "Tajnosti
skalkového lesa", Avalon)
Kouzelná píseň pro den,
kdy neustává déšť
Řekněme,
že jsme týden na Velkým, je středa, a pořád prší. Mraky, mlha,
poprchává. Když pláštěnka nestačí oschnout, igelit je potrhaný
od smrkových větviček, a promočená spodní část spacáku studí,
nastává chvíle zoufalství. V takové chvíli pomůže získat lepší počasí jen vzít
kytaru a zazpívat "Kapkami si
déšť do plachet vozů zpívá...". Text písně končí
sugestivním veršem "zmodralo nebe, slunce tam v dáli září".
To je verš, který se ve chvíli deštivého zoufalství dá zazpívat
opravdu procítěně.
Čtyřicet let vandrování a
chataření statisticky prokázalo, že do hodiny, nejpozději do druhého dne,
se po zazpívání této magické písně objeví slunce. Mraky se
rozpadnou, a změní se ráz počasí. Velkej je zachráněn
alespoň na svůj konec, slunce hřeje, a v lese voní
houby.
Kde píseň "Kapkami si déšť" nebo také "Kryté vozy" vzala svoji
čarovnou sílu pro
ovlivňování počasí se neví, ale pravda je, že dokáže zázraky. Skeptik by mohl
upozornit na běžný fakt, že po pár dnech deštivého počasí (kdy
dojde na příslušné zoufalství) se obvykle od západu přicházející
studená fronta vyprší,
rozplyne nebo odtáhne na východ, a přijde počasí pofrontové, slunečné.
Možná
na chvíli, než začne pršet znovu. Skeptik znalý meteorologie má
jistě pravdu, ale proč nevěřit síle krásné
písně, která báječně vyzní právě když leje?
Píseň "Kapkami si déšť", zahánějící deštivé počasí, vznikla v roce 1950. Její autor Jaroslav Řehoř, "starý pán se srdcem na
dlani", jak ho pojmenoval Cimbura v článku
pro Country Zpravodaj Ahoj, by letos na
konci června oslavil osmdesátiny. Zemřel před čtyřmi lety.
Jaroslav Řehoř zanechal trampstvu jako dědictví kouzelnou píseň, po jejímž zaznění se mezi mraky objeví slunce.
Která jiná skladba by to dokázala? "Kryté vozy" se
nikdy nepřestanou
hrát. Dokud bude padat déšť,
struny nezmlknou, a tráva bude mokrá.
Trapsavcem
snadno a rychle
(dobré rady pro začínající povídkáře)
V zajetí děsivých grimas
Sejdou se postavy na kus řeči, autor je nechá pěkně rozklábosit, a aby nepůsobily dřevěně
jako loutky, pomáhá jejich životu popisem
grimas a gestikulací. Plýtvat tvořivou
silou na neotřelé výrazy v tomto směru je luxus, a tak na pomoc
přicházejí běžně používané popisy různých pohybů, které čtenáři mají
vžité a dovedou si představit, o co jde. Vlastně považují
klišovité popisy grimas za něco, co s klábosením postav souvisí, a prostě
tam být musí.
Ovšem pokud autor použije tyto popisy zahuštěně, začnou sebou
spolu promlouvající postavy
zběsile cukat, a proti sobě šermovat rukama. Jak v praxi může
takový divoký rej rozcukaných postav vypadat, přiblíží ukázka:
Kidova tvář ztemněla a přejel po ní stín. "To nedokážu," vyhrkl
a zachvěl se hrůzou. Šerif nejprve nakrčil nos, potom nehnul ani brvou,
a nakonec sevřel rty.
"To dokáže každej," zvolal a opovržlivě mávl rukou.
"Každej asi ne," poznamenal třetí tramp se strachem
zkřiveným obličejem a rozpačitě si zamnul oko.
Šerif tázavě nadzvihl obočí a pokrčil rameny. "Opravdu to
nedokážeš, Kide?"
Klišovité popisy cukání tváří a paží mohou čas od času vyznít jako správná
slova na
správném místě, ale jen v případě, že autor dbá na úzkostlivé až
štipečkové použití. Aby se mu nestalo, jako jednomu věhlasnému
spisovateli, že se vedlejší postava při rozhovoru s hlavním hrdinou
rozpačitě podrbala na hlavě třikrát na jedné stránce!
|