Letošní ročník trampské literární soutěže o Zlatého Trapsavce je za námi, a pořadatelé mohou spokojeně sklízet povídkovou úrodu do trampských plátků, na internet, do různých pořadů a podobně, neboť tato úroda se vydařila. Soutěžilo celkem 73 povídek od 47 autorů. V kategorii, která obvykle na sebe váže nejvíce pozornosti, a sice v kategorii ostřílených povídkářů odpsavců, se o přízeň poroty ucházelo dokonce devět autorů se čtrnácti povídkami.

Význačným rysem letošního povídkářského klání byl nejenom o více než třetinu větší počet prací než loni, ale spíše nápadně dobrá kvalita. Porota si s tímhle problémem poradila snadno, rozdala povídkářům více cen a bylo to.

V šerém dávnověku soutěže si jistý renomovaný porotce posteskl, že v povídkách čte jenom příběhy z vandrů ve stylu "přišli jsme tam, viděli jsme to a to, todle se nám stalo, přežili jsme to a jeli jsme domů", a přitom by rád uvítal texty, které se zabývají trampstvím v souvislosti s hlubším vnitřním životem hlavního hrdiny, jeho motivací, váháním, konfrontací s civilním životem... Letos by onen porotce byl mile překvapen. Sešlo se hodně témat, odpovídajících tomuto přání, a soutěž se tím velice obohatila.

Překvapením v tomto smyslu byla povídka teprve dvacetileté Lenky Leňuchy Fránové "A čtvrtý šel nakoupit", která získala cenu "Malý Trapsavec" pro autory do 23 let. Spojení dvou odlišných světů do epizodky u pokladny samoobsluhy je originální, a v Leňuše jistě Trapsavci roste vynikající autorka.

Konfrontace trampingu s civilním životem bylo téma, které se letos u povídkářů zabydlelo ve větší míře než jindy, a ozvláštnilo i ozdobilo ročník, i když v některých případech poněkud drsněji. Jenomže o čem je současná doba? Obvykle popisované romantické pojetí trampingu s jeho obdivem k přírodě, westernovému koloritu a ryzímu kamarádství se pomalu vytrácí do individuálního "mé svobodné já v mé uzavřené krajině", které je nastupující čtenářskou generací vítané a srozumitelné.

Zrovna takovou "konfrontační" pěknou a zajímavou povídku s názvem "Andělsky bílá" poslal do soutěže i loňský Zlatý Trapsavec Václav Vašýk Stričko, a i když tentokrát nedosáhl na cenu, přinesl podnět k zamyšlení, jak velký kus cesty urazilo "rodinné" téma od časů "Hedviky" Drahomíry Venclové...

V každém ročníku se vyskytuje nějaký psavecký zázrak, který překvapi, potěší a leckdy i poděsí svým razantním "vystoupením z řady". Letos to byla povídka "Odcházení" od Jana Jeňýka Valeše, pojednávající o vnitřním souboji hlavního hrdiny mezi "mladickým" trampským a "dospělácky" přitažlivým civilním způsobem života. Povídka výborně napsaná, překračující autorskou invencí všechno, co jsme si přivyklí v Trapsavci nacházet. Povídka zaslouženě získala první místo v oldpsavcích.

Ze skupiny moderně zaměřených povídek zazářila i "Pracovní dovolená" Petra Harmoniky Soldáta, nebo "Na vandru s dědou" od Jiřího Boka Bokajse. A komu by tohle nestačilo, možná už dozrál  na   "Chvějivý tón" nebo "Kamínky" Marka Fenika Kysilky. Pokud  Fenikův hravý styl unese. Kdo má rád starou dobrou klasiku, ten může zabrousit mezi povídky typu "Nebetyčná pitomost" od Vladimíra Javůrka - Velkého Draka nebo "Recese" Tomáše Netopýra Macka. Kdo požaduje něco k zasmání, na toho čekají dvě povídky Mikyho Marusjaka, nebo Robinova syrově surrealistická "Kyselá sobota". Letošní ročník se pěkně vydařil - každá povídka, i ta od autora začátečnického nebo příležitostného, má něco do sebe, je schopna něco zajímavého čtenáři poskytnout, a stojí za to dočíst ji do konce. Jenom kdyby ta poezie povídkářům "nevyfoukla" zlatého pidižvíka...

Všechny povídky zaslané do letošního ročníku soutěže jsou k přečtení přichystány na www.trapsavec.cz  pod odkazem Archiv ročníků.

V souvislosti s hodnocením a publikováním povídky "Odcházení" od Jeňýka, ale i dalších povídek, se ukazuje ve čtenářském světě zvláštní fenomén, se kterým si jistě nebudeme vědět rady. Jedná se rozptýlenost a nesoustředěnost při čtení, a nezáleží na tom, jak napínavá nebo poutavá četba je. Tento jev se vyskytuje všeobecně. Čtenáři se přestávají spoluúčastně nořit do popisovaného prostředí a do více přemýšlení vyžadujících dějů, očima sklouzávají po povrchu příběhu a chytají se jen vět s razantními dějovými zvraty nebo milostnými prožitky. Jak se to mohlo stát? Šerif  "Šerých zjevů" by varovně zdvihl prst a v bublině by řekl, že je to následek čtení na internetu, facebooku, a dlouhodobé konzumace primitivně úderného denního tisku.

 Důsledkem tohoto fenoménu je snaha čtenářů obvinit psavce, že povídku napsali tak, že jí nikdo nerozumí. Trochu v tom hraje roli i moderní způsob psaní, který čtenáři nechává prostor pro "přivlastnění" děje a rozlet fantazie, a který některým čtenářům, zvyklým na polopatické vedení příběhem a důkladně zdůrazněnou pointu, nevyhovuje.

V trapsavecké soutěži se čtenářská povrchnost netýká jen povídky "Odcházení", o níž jistý čtenář prohlásil: "Jo, to je vo tom, jak si na camp vobjednali pizzu. To nejni nic nápaditýho. To my jsme na osadě takovej fór udělali už před lety." Podobný osud potkal i Tonyho povídku "Bludný kořen", jenž byl v kuloáru "zdrcnut" na "Je to klišé, kdy je tramp převezenej na jinou planetu", zatímco "Bludný kořen" pojednává o odpovědnosti za kamaráda, kterého přemluvíme k osudové chybě. A do třetice další příklad - povídka "Pracovní dovolená", o níž se jistý čtenář vyjádřil, že povídky o mafiánech do Trapsavce nepatří. Důvod, proč tato povídka do Trapsavce patří, není bohužel vtesán do pointy nepřehlédnutelnými hlubokými údery, ale je během povídky několikrát lehce konstatován včetně působivého závěru.

Problém nastává, pokud povrchní čtenářský styl převezmou někteří porotci. Jistě není nikdo, kdo by si právě nevzpomněl na osud Jaroosovy top-povídky "Když se Bůh nevrací" z minulého ročníku,  v níž klíč k pochopení čeká na čtenářovo odemknutí ve třetí větě. Ovšem s předpokladem, že třetí věta bude přečtena...

Co s tím? Měly by naše povídky obsahovat jen razantní dějové zvraty a milostné prožitky, aby  byly čteny soustředěně? Nikoli. Nenecháme se ovlivnit a budeme psát, jak nám klávesnice narostla. Pak si ale nemůžeme stěžovat, že umístění v soutěži  je ve hvězdách a ve čtenářských zvyklostech porotců...

Zajímavé je, že psavci-povídkáři jsou za "nesrozumitelnost" tepáni nemilosrdně, ale u poezie to neplatí. Tam je to naopak - čím víc jsou verše nesrozumitelnější, tím jsou lepší! My, povídkáři, se právem cítíme šizeni. Příklad: ať zvedne ruku, kdo porozuměl a přesně ví, o čem pojednává letošní Zlatý Trapsavec, báseň "Limity"! Tak vidíte.

Co si takhle odpočinout od psavecké teorie a trochu se pokochat letním obdobím? K tomu nejlépe poslouží Houlův úvodník pro časopis "Šmatlavú stopú" ze září 1986.

Takovej letní večer je vlastně úvodník za sebe. Takovej letní večer po koupeli někde v řece jen tak, po večeři uvařený na vohni nebo doma na vařiči. Letní večer, kdy se nechce bejt v  bytě, ale někam si prostě vyrazit a pokecat s dobrejma lidma, vypít k tomu něco, co nám chutná, naladit hlasivky a kytaru, dostat do sebe pocit radosti z toho, že je ti dobře, vyzpívat ho a s někým se vo to dělit.

Takovej letní večer si ale vzpomeneš, že každej už asi něco má, nečeká na tebe a tak dál čučíš do vokna nebo deš na pivo nebo někde couráš a víš, že to není vono. Takovej letní večer ve městě může bejt docela pěkná votrava, pokud si jeden včas nenajde nějakej program. Jenže v honičce za svým programem ho zas třeba zamrzí, že ani nemá kdy ten hezkej letní večer pořádně v klidu vychutnat, protože ho čeká - co já vím...?

V takovým letním večeru se dá udělat hodně věcí, řek bych, napsat báseň, pomilovat se, vymyslet revoluci, poslouchat muziku, drhnout rajóny, namalovat nebe. Vono je možný taky sedět u televize, ale takovejch letních večerů je pro televizi docela škoda, myslím.

V letních večerech se můžeš nadejchnout dobra a krásy. A tepla. Pak máš najednou pocit, že seš zas o něco víc na světě. A jenom pro tenhle pocit běžíš po cestě k řece nebo se flákáš po městě a čucháš život...

                                      Houla, Brdy

Odběratelé víkendové MF Dnes jistě znají rubriku "Trilobit", do které píše významný český spisovatel P.Kohout. V jednom z příspěvků se zabýval rozhodováním, jestli je při psaní důležitější dodržování pravidel českého jazyka nebo lze tyto pravidla tvořivě porušit, pokud to autor z nějakého  důvodu potřebuje.

Spisovatel P.Kohout použil ve větě nápaditý a vtipný rým, bohužel proti pravidlům českého pravopisu. Rým mu byl korektorem před zveřejněním opraven, ale spisovatel se nedal a požádal o vyjádření Akademii věd ČR.

Odtud přišel konečný verdikt, tak významný pro všechny, totiž že na text je nutné pohlížet jako na celek, jehož zapůsobení na čtenáře může být sice oprávněným, ale nešetrným zásahem při opravě "chyby" poškozeno. Dokonce se ve verdiktu uvádí, že: "Podle mne máte jako autor plné právo na jazykové ozvláštnění, které je směrováno k čtenáři a posluchači."

Od této chvíle by se již porotce neměl pozastavovat nad  použitím nesprávného a nezvyklého tvaru slov, pokud to psavec potřebuje pro dotvoření celkového dojmu (byť by to byla tvořivost poněkud kostrbatá). Ovšem tento precedens není výzva k porušování pravidel českého pravopisu - i když, pokud se psavec dopustí takové nehoráznosti, měl by porotce i nad tím mávnout rukou: "Však on se to, psavec nezkušený, jednou naučí!"

Canc na rozloučenou: "U povídky se musí (teda alespoň já jsem musel..) na konci chvilku přemýšlet, ale když se čtenář dovtípí, co tím chtěl prozaik napsati - je to dost dobrá povídka." - o povídce "Odcházení" (z facebooku)

Hlavní stránka