Hlavní stránka

 

Červenec 2010

 


nakladatelství Rodocapsa


 

Canc na uvítanou:  "Psací stůl má něco společného s lodí. Je stejného rodu, ze stejného dřeva. Přinese se někam dvěma lidmi, v nejhorším se tam dostrká jedním člověkem a stane se naléhavou výzvou pro sotva postřehnutelnou plavbu dnem či nocí." - P.Hruška, "Psací stoly spisovatelů"

 

Povídka - "Večer u rybníka blízko hospody"

Před hospodou "U Korejše" stojí ve stínu kaštanů stará lavice. O letních večerech, kdy je v hospodě nabito, vyhání sem Korejš přebytečné hosty. Lavice má své  zákony. Tady vládne příměří, a kdo si jde do výčepu pro pivo, bere i ostatním. Toto pravidlo porušil Ringle Kid, když odmítl vzít horolezci,  s ním se o lavici dělili on a jeho parťák Samotář Péťa. Ten lezec byl  Červená punčocha, proslulý legendárními tatranskými podkolenkami.

"Špagátum nenosíme," prohlásil Ringle Kid, a Samotář Péťa se pro všechny případy schoval za jeho záda. Červená Punčocha nesl potupu důstojně, a když se Ringle Kid vrátil z výčepu  s napěněnými kelímky pro sebe a parťáka, mlčky se sám odebral pro pití. V hospodě to bouřilo, převládal trampský živel, kytary a cinkot půllitrů. Přístupovou cestu k výčepu tarasila rozcuchaná holka v králičí vestě, kterou stáhla někde v koutě z cizí usárny, a skučela přes pípu: "Dejte mi rumá!!"

Hostinský plnil horolezcův kelímek a prohodil: "To je známá firma, tahle žába. Na mně nekoukejte, já jí nenalejvám. Je tady z chalup - měl bych vzkázat fotrovi, aby si pro ni přišel."

Červená Punčocha se vrátil do tmy na lavici, napil se a postavil kelímek mezi sebe a vandráky. Po tiché chvíli, kdy seděli v temnotě sobotní noci, vdechovali vůni piva a pozorovali poskakování hospodských světel na rozechvělé hladině rybníka, otočil se Červená Punčocha k soulavičníkům: "My jsme se dneska už viděli."

"Nějak si nevzpomínáme. Neviděli."

"Ale ano," trval na svém horolezec. "Vy dva jste na mně pokřikovali z lesa, když jsem dělal Vodní věž."

"My né!" zkusil si zbaběle zalhat Samotář Péťa, jenž se obával svalového vybavení Červené Punčochy.

"Byli jste to vy dva," pokračoval Červená Punčocha. "Pitvořili jste se a pokřikovali jste na mně: Ahoj, Červená Punčocho! Bacha, lavina! Nešlápni si na tkaničky! a další věci, které nebudu opakovat. Mysleli jste si, že když jsem ve stěně, nemůžu vás uškrtit."

"Tak seš pro nás Červená Punčocha, a co má bejt?" řekl sveřepý Ringle Kid.

"No, nic," odpověděl horolozec. "Máte to u mě."

"´se nám klidně pomsti!" Ringle Kid napřímil hrudníček. "´se špagátů nebojíme!"

Červená Punčocha pokrčil rameny a tím poutavý rozhovor skončil.

Před půlnocí se z hospody vyvalil dav obáglovanců a nahoře v oknech se zhasínalo. Zvedla se i trojice na lavici pod kaštany. Šli společně kousek po hrázi, Červená punčocha s kletrem napřed, Ringle Kid a Péťou s telaty pár kroků za ním. Horolezec se zastavil.

"Co je to tamhle?"

V měsíčních stínech pod břehem, po kolena ve vodě jako socha zbědované rusalky, stojí holka z hospody.

"Co je to?" podivil se Péťa, který potmě špatně viděl.

Holka zaslechla hlasy, ožila a zaječela: "Dejte mi rumááá!! Nebo se schválně utopííím!"

A tak jak byla, oblečená a v cizí králičí vestě,  rozpřáhla ruce a jako zmírající labuť padla po zádech do vody. Hladina rybníka se nad ní radostně  zavřela a vlněním třpytek měsíčního světla dávala najevo spokojenost s úlovkem. Červená punčocha byl pohotový.

"Hoďte sebou vy dva, ta ženská není při smyslech!"

Péťa a Ringle Kid obětavě vletěli do rybníka. Výtržnici pod hladinou našli, vyzvedli, přemohli i přes nesnesitelný vřískot, a vyvlekli na břeh. Ze všech crčela voda, a Péťovy manšestráky se proměnily v houni. Násilím usadili  rozběsněnou rusalku do písku na břehu. Červená Punčocha byl věcný.

"Všichni čundráci odešli spát do skal. Měli byste to být vy dva, kdo se o tuhle nehorázně opilou příslušnici trampského hnutí postará."

"Třeba to není kamarádka od nás," zkoušel na něj Ringle Kid. "Kdo ví, ke komu patří."

"Viděl jsem ji v hospodě s trampama," klamal Červená Punčocha. "Má na sobě kožešinovou vestu. Jaký důkaz ještě chcete?"

"O takovou kamarádku bych zrovna nestál," řekl Ringle Kid. Samotář Péťa by nejraději mokrou rusalku vrátil rybníku zpátky.

"Máte přece baterky, ne? Nahrabte si klacky, rozdělejte oheň, a usušte si ji," kázal Červená punčocha. Načež nahodil kletr na záda.

"Ty chceš jít pryč? Ty nás tu s ní necháš?"

"Nechám. To máte za to pokřikování. Až si kamarádku usušíte, dejte jí svůj spacák, ať se z opice vyspí. Když ji necháte takhle, tak vám nastydne."

S pozdravem "Bacha na lavinu!" odešel Červená Punčocha do tmy.

"Zrádče! Tak sprostý jsme na tebe nebyli!" křikl za ním Ringle Kid.

Odpovědí mu bylo veselé skřehotání žab a vzdalující se cinkot karabin.

Hospodská rusalka seděla tiše a mokré vlasy jí visely přes tvář.

"Kluci, neblbněte," řekla najednou klidným hlasem. "Neblbněte, a dejte mi ruma. Dejte mi rumáááá!" rozječela se nad celý rybník, a když se ji Péťa snažil umlčet, kousla ho do dlaně.

"Mně  je zima a všecko mě studí," řekl Péťa. "A nechci jí půjčovat spacák, ještě by mi ho mohla pozvracet. Mám nápad. Nebudem si jí všímat. Třeba někam odejde. Hele, teď se kouká docela rozumně!"

Nevšímali si jí. Rusalka chvíli seděla bez hnutí. Pak vyrazila vpřed a plác! Byla zase ve vodě. Měsíční třpytky se divoce roztančily.

"Nevšímej si jí," zadržel kamaráda Ringle Kid.

Rumová divoženka chvíli poplavávala podle břehu. Trik s rybníkem podruhé nezabral.

"Já už nechci umřít, ani nechci ruma," zavolala zase tím klidným hlasem. "Vytáhněte mě!"

Ringle Kid a Samotář Péťa snaživě pospíchali na mělčinu a podávali ruce. Než si uvědomili záludnost situace, holka je za ně pevně chytila a strhla  k sobě. Hladina po pádu dvou těl docákla snad až k Měsíci. Divoženka se smíchem vyšla z vody na břeh, vřískala nadšením a házela do rybníka všechno, co na skromném tábořišti bylo suché. Žracáky, spacáky, chleba, i tu krabičku poslední záchrany.

"Už jsme se zase namočili a mně je pořád zima," řekl Péťa. "Mám promočenou občanku, cancák a kdoví jak dopadla zpáteční jízdenka na vlak. Teď ti chce, Kide, hodit na hlavu něco, co vypadá jako můj foťák. Jestli ho chytíš, budu ti zavázán."

"Tak za prvé: ode dneška  nebudem pokřikovat na horolezce," pravil Ringle Kid a těsně nad hladinou zachytil letící stín. Byl to opravdu Péťův fotoapararát, co si půjčil od otce. "Za druhé jsem se na vlastní mokrou kůži přesvědčil, že alkohol do přírody nepatří. A za třetí - bacha teď našla můj ešus, ten půjde ke dnu - a za třetí přisámpajda, že ona se na rum už ani nepodívá!"

"Souhlasím!"

Odhodlání je jako na křídlech vyneslo na břeh. Holka neměla úniku.

Ráno se Červená punčocha vracel k rybníku a na břehu spatřil milou idylku. Na ohníčku bublala snídaně,  Péťa krájel patku na tři díly, a falešná trampka, učesaná a způsobná, seděla v ještě vlhké Péťově košili opodál. Nad ní na okolních větvích povívalo prádlo a v horkém písku se sušily tenisky a texasky. Červená punčocha přišel blíž a řekl: "Tak co, jak se máte?"

Přisedl k rusalce a zeptal se: "Pamatuješ se na mně?"

Zavrtěla hlavou.

"Dávej pozor, Červená Punčocho," řekl Kid a otočil se k holce. "Řekni mu jakej je rum!"

"Hnusnej," hlesla.

"A co se ti stane, kdy ho budeš chtít?"

"Příde na mě neřádstvo, jako třeba myši, žížaly, šneci a tak různě."

Kid vítězně stál nad horolezcem a říkal: "Byla to těžká noc, voko jsem nezamhouřil, všecko mám mokrý nebo zničený, ale stálo to za to. Nikdo už nebude moct říct, že se u trampů chlastá!"

"Tak abyste věděli, vy dva, tak jsem vás ošidil. Ta holka k trampům nepatří.  Prý je to místní chalupářská - jak bych to řekl slušně - ochmelková. Je to moje malá pomsta za tu Vodní věž."

Samotář Péťa a Ringle Kid na Červenou Punčochu hleděli bez hnutí. Potom Kid řekl: "Tak my jsme ztratili nádhernou sobotní noc na vandru péčí o nějakou cizí mastňáckou holku, nebo dokonce paďourskou, která si to ani nezasloužila?"

"Ano. Ale zase jste předvedli světu, že u trampů je kamarádství na prvním místě."

"Tak hroznej podraz za pár nevinnejch pokřiků? Mám nečitelnou vobčanku!"

"Dovol, kolego, abych ti připomněl vlastní slova: klidně se nám pomsti, my se špagátů nebojíme."

"No, a co? Chtěl sem bejt statečnej!"

Samotář Péťa poslouchal jen napůl. Zaujala ho rusalka, která se po písku  nenápadně sunula k odloženému kletru Červené Punčochy. Péťu napadlo, že ještě není při smyslech, a že by to měl hlásit. Ale netroufal si zasáhnout do ostře nabitého rozhovoru, kde se zrovna probíralo co je cennější - trampské kamarádství nebo přátelství na laně?

Holka vzala kletr za popruhy, svezla ho po svažitém břehu k rákosí a svalila do vody. Kletr se špagátnickou výbavou a lanem značky edelwais zmizel pod žabincem a na rozloučenou zabublal.

"To to šplouchlo! Ten je asi těžkej!" vyletěl nad rybník Péťův hlas.

"Já se na to vykašlu!" vyskočil horolezec a skopával boty.

Holka klidně posbírala svoje šatstvo, oblékla se, přes rameno prohodila: "Vy ste ale volové!" a odkráčela k hospodě, kde právě v nedělním předpoledni otvírali.

Červená punčocha, Samotář Péťa a Ringle Kid tahali kletr z rybníka, když se na hrázi zastavil nějaký tramp.

"Helejte, vy tam dole ve vodě," pronesl zdvořile, "neviděli jste náhodou moji králičí vestu?"

plátek Rodocapsa, 1976               

 

"My Rifle, my Pony and me" a dívka s jablkem

Když na duši doléhá marnost světa, je nejvíce povzbuzující vyzvat monitor k promítnutí filmu Pavla Březiny "Potlach" z roku 1965. Potěšit se důvody, proč trampové jezdí ven, potěšit se písničkami v naprosto originální podobě, potěšit se atmosférou pseudovolnosti šedesátých let.

Plavou trampku s jablkem, jedoucí s partou na náklaďáku,  doprovází ve filmu na cestě na vandr nádherná melodie s ryze trampským textem:

Prošel čas a dřina končí

jedeme dolů k vám

s tebou žít na svým ranči

moje puška, kůň můj a já

Krásná kovbojská melodie se vtírá pod kůži, dloube do paměti a podněcuje vzpomínky. Vzpomínky na film "Rio Bravo", natočený v roce 1959, v němž Dean Martin a Ricky Nelson zpívají ve chvíli přestřelkového oddechu pod dohledem Johna Wayneho píseň "My Rifle, my Pony and me". Známá je i pod názvem "Riding to Amarillo".

Původně se  jednalo o hudební motiv z westernu "Červená řeka".  Autorem hudby v obou filmech byl jeden z nejlepších skladatelů filmových melodií Dimitri Tiomkin, původem z Ruska. Složil například hudbu pro filmy "Alamo" a "V pravé poledne". Jeho píseň "My Rifle, my Pony and me" se stala jako ostatní populární, nazpíval ji například  Don Williams.

Text první duetové riobravové sloky, odpovídající scéně s jablkem ve filmu "Potlach", není o nic méně kovbojský než česká verze:

Purple light in the canyon

that is where I long to be

With my three good companions

just my rifle pony and me

Na internetu  se najde všechno. Kompletní text této  písně, akordy - mimochodem je to jednoduchá záležitost i pro kytarové začátečníky, prostinké střídání C a F -  a část filmu "Rio Bravo", kde "Má puška, můj kůň a já" zaznívá v podání hlavních hrdinů.

http://www.youtube.com/watch?v=7IpEnsdXwFM

Pavel Bobek má ve svém  repertoáru a na posledním vydaném nosiči píseň "Mé tělo, má duše a já". Krásný song -  jako bychom ho odněkud znali ...

 

Na webkových cestách - tak jsme se dočkali!

Trampská literární soutěž Trapsavec má vlastní stránky! Zásluhu na tom má organizátorka soutěže Draculea, a to zásluhu velikou, jelikož rozsah informací o soutěži a počet oceněných povídek a básní je obrovský.

Stránky mají logickou adresu:   www.trapsavec.cz

Tak se podívejme na menu - novinky, statistiky, vítězné práce, krásný modrozelený dizajn s potrhaným papírem, navozujícím atmosféru autorské rozervanosti, dále všechno co je o soutěži potřeba vědět a nechybí ani anketka se sugestivní výzvou - chcete vyhrát Zlatého? Hotovým luxusem je vyhledávání! A příjemnou službou předpověď počasí. Sem budeme chodit často...

 

Trapsavcem snadno a rychle!

Předpokládané se stalo skutkem a nakladatelství Rodocapsa představilo čtenářům humornou a "nadsázkou překypující" příručku s pěknými a cennými radami pro ostýchavé začínající psavce. V příručce jsou shromážděny rady z minulých vydání rubriky Trapsaveckého deníčku "Trapsavcem snadno a rychle", a řada dalších postřehů týkajících se psaní povídek. Ovšem zdaleka není všechna problematika vyčerpána...

Rada dvacátá:

„Sasanka hajní nebo kytka u cesty?"

Hlavní hrdina Kid prochází povídkou, setká se s tím či oním, zakopne v zápletce a slavně se dobere k pointě. Autor ale musí hned na začátku  vyřešit jeden důležitý problém -  měřítko detailů. Píšeme-li román, žádný strach. Detaily se může hýřit, popis kvetoucí louky rozepsaný na dvě stránky v šestisetstránkové knize neotráví. Horší je to u povídek, kde nekompromisně platí:

 Míra detailu by měla odpovídat rozměrům povídky!

Jako pomůcka je vhodná představa lupy. Představme si obří lupu, přes kterou pozorujeme děj povídky. Lupa se přibližuje nebo vzdaluje, detaily se objevují nebo mizí podle délky textu, který je pro pohyb lupy rozhodující. Výjimkou jsou detaily, které jsou pro děj důležité.

S detaily souvisí i drobnosti v popisech. Například originálně vypadal v jedné povídce maximálně zdrobnělý popis jednoho campu, používající navíc i botanické názvy travin, stromů a lišejníků, a taky latinský výraz pro brouka, který vlezl hlavnímu hrdinovi do ešusu. Jako unikát je takový popis zajímavý, ale není to dobrá cesta k oblibě u čtenářů. Jestliže by se Maruška měla procházet mezi duby letními a zimními, jírovci maďaly, habry obecnými, olšemi lepkavými, jilmy a jívami, ať jde prostě jenom tak lesem.

Za domácí úkol si na www.trapsavec. cz přečteme Ještěrův "Valašský let" z oceněných v roce 1984! A všimneme si, jak se Ještěr vypořádal s popisem detailů.

 

Trampský autor nejspíš píše svá dílka stylově na koleně u ohýnku nebo na báglu ve vlaku (v poslední únorový den s e-mailem na dosah). Ale v jakém prostředí tvoří profesionální spisovatelé? Jak vypadá jejich tvůrčí "ponk"? Pod pokličku se dá nahlédnout, když si nenecháte ujít (pokud na ni narazíte) výstavu fotografií Petra Kotyka zvanou

 

 "Stoly spisovatelů"

 

Podle slov fotografových se původně jednalo o cyklus pro  časopis o tvůrčím psaní zvaný "Rukopis", který vydávala Literární akademie v letech 2006 - 2009. Petr Kotyk tehdy vstoupil do soukromí řady spisovatelů a pořídil snímky jejich pracoven a stolů.

 

 

 Tento počin vzbudil velký zájem, a to i v zahraničí, a už na podzim 2006 se konala první výstava.

Výstava obsahuje 33 fotografií stolů známých českých spisovatelů a je putovní. Záměrem je, aby se objevovala v různých městech v rámci autorských čtení.

 

 

Iniciátorem myšlenky na focení stolů byl šéfredaktor "Rukopisu" Petr Berkovec, jehož stůl je trampům svým pojetím nejbližší. Tichý koutek někde na chatě s výhledem do přírody - tady si snadno představíme Múzu, jak krouží kolem a hledá hrnek s kafem nebo láhev vína, skromně odloženou u židle. Můžete si ho prohlédnout zde.

 

Fotografie spisovatelských stolů jsou velice inspirující a zajímavé. Už podle podoby stolu, drobností na něm a okolní výzdoby se dá odhadovat, jakým žánrem se spisovatel zabývá.

 

Ještě něco domácky  roztomilého: skoro všichni spisovatelé používají klasické dřevěné židle, na nichž bývají pro komfort polštářky, kterým se v kancelářích říkalo "podsedníky".

 

 

Plakát na výstavu v Městské knihovně v Praze

 

Je sympatické, že ne všechny stoly nesou počítače, naopak, zdobí je staré psací stroje nebo jen lissty papíru. A co mají všichni spisovatelé společné? Jejich pracovny vykazují péči o co největší rozsah inspirujících předmětů. O tom ostatně pojednávají i "nástěnky" v brožurce "Trapsavcem snadno a rychle".

 

Sama myšlenka fotografií spisovatelských stolů by se dala převést i do našich "vod". Pokud pošlete obrázek v JPG svého psaveckého koutku, mohli bychom si udělat vlastní výstavku. Je ta myšlenka zajímavá?

 


 

 

Pamatuje si ještě někdo na camrátka a ceny ze čtrnáctého ročníku Trapsavce v roce 1998? Pro připomínku - ročník pořádali Juan s  Aťkou, vyhlašovací oheň se konal u Nového Města nad Metují a Zlatýho tenkrát dostal Jeňýk za povídku "Exhumace".

 

 

Na tomto ohni byla rozdávána překrásná camrátka, miniaturky s krajinou, kterou všichni vídáme ve svých toulavých představách. Rozeklané a sněhem pokryté Skalisté hory, modrá jezera v hlubokých lesích a v popředí útlé bílé břízky.

 

 

Hromadu camrátek s originálními miniaturkami trpělivě vytvořil kamarád Plzeňák, jehož nádherné placky byly vždycky obdivované, ceněné a žádané. Však taky kdo v Trapsavci zvítězil a byl odměněn Plzeňákovou plackou, získal hotový klenot.

 

 

Plzeňákovy placky na trapsaveckém ohni 1998

 

 

Bohužel jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že Plzeňák, sheriff T.O. Štvanci, odešel k ohni, od kterého se už mezi kamarády nevrátí. Zůstaly v krásných plackách a camrátkách do všech světových stran rozeseté vzpomínky.

 

 


 

 

 

Canc na rozloučenou:  "Rio Bravo? Tahle westernová klasika mě  nezaujala. Je to příliš rozvleklé a děj takřka žádný. Náznak lásky skončil  jen u náznaku, ostatní postavy jsou toporně vyhraněné a jediným světlým okamžikem je závěrečná přestřelka." - neznámý komentátor

Hlavní stránka

 

 

,